Kdo se o babičku staral, není podstatné! Byt právně patří jen mně! hádá se se mnou moje matka.
Moje matka, Alena Nováková, hrozí soudním sporem. Proč? Protože byt, který kdysi patřil mé babičce Hance, nebyl jejím ani mým, ale patřil mé dceři. Alena považuje to za nespravedlivé. Myslela si, že by byt měl připadnout jí, ale Hanka se rozhodla jinak pravděpodobně proto, že já a můj manžel Michal jsme posledních pět let bydleli u ní a starali se o ni.
Alenu by daly popsat jako sobeckou. Její vlastní zájmy vždy převyšovaly zájmy ostatních. Byla třikrát vdaná, ale měla jen dvě děti: mě a mou mladší sestru Katku. Katka a já si rozumíme, ale s matkou jsme se odklonili.
Na otce, Petra, už si skoro nevzpomínám. Rozvedl se s Alenou, když mi bylo dva roky. Do šesti let jsem žil s matkou u babičky v Praze. Z nějakého důvodu jsem Hanku považoval za nepříjemnou snad proto, že Alena neustále plakala. Teprve jako dospělý jsem pochopil, že babička byla dobrá žena, která chtěla, aby její dcera byla samostatná.
Po první rozváděcí pohádce se Alena provdala podruhé a nastěhovala se se svým novým manželem, mým otčímem, do bytu v Brně. V tom svazku se narodila Katka. Sedm let žili spolu, pak se opět rozvedli. Tentokrát jsme neutekli k Hance, ale otčím nás nechal dočasně ušetřit bydlení ve svém bytě. O tři roky později se Alena provdala podruhé a přesunula se k novému manželovi v Plzni.
Ten muž nebyl nadšený, že má děti, ale nikdy nám neublížil jen nás přehlížel. Naše matka se také o nás nestarala, byla zabraná do vztahu, neustále žárlila a házela se o rozbité talíře.
Jednou za měsíc Alena balila věci, ale otčím ji vždy zastavil. Katka a já si na to zvykli a přestali jsme ji sledovat. Staral jsem se o Katku, protože Alena na to neměla čas. Naštěstí nám pomáhaly prababičky vždy byly po ruce. Pak jsem nastoupil do studentského koleje a Katka bydlela u Hanky. Náš otec (Petr) jí pomáhal, matka jen občas zavolala během prázdnin.
Zvykl jsem si na matčinu lhostejnost. Katka to brala jako urážku, hlavně když Alena nepřišla na její maturitní ples.
Dospěli jsme. Katka se provdala a přestěhovala se se svým manželem do Olomouce. Já a můj přítel Tomáš jsme žili v pronajmutém bytě v centru Prahy, nechtěli jsme spěchat s manželstvím, i když jsme spolu už dlouho. Často jsem navštěvoval Hanku, byla mi moc blízká, ale snažil jsem se jí nerušit.
Pak Hanka onemocněla a musela být přeložena do nemocnice. Tam mi řekli, že potřebuje dobré ošetření. Začal jsem ji navštěvovat každý den, přinášel jsem jí nákupy, vařil, uklízel a hlavně dbal na to, aby si vzala léky včas.
Šest měsíců jsem byl u ní. Někdy jsem přišel s Tomášem, který opravoval drobnosti a uklízel byt. Hanka pak navrhla, že bychom se k ní přestěhovali, abychom ušetřili na nájmu a na vlastní byt jsme měli peníze.
Souhlasil jsem bez váhání. Měli jsme s Hankou dobrý vztah a ona měla Toma rád. Přestěhovali jsme se k ní. O půl roce jsem zjistil, že jsem těhotný. Rozhodli jsme se dítě ponechat. Hanka byla nadšená, že bude mít pravnoučata. Všichni jsme se sešli v kavárně se zbytkem rodiny a oslavili. Matka vůbec nepřišla, ani mi nezavolala gratulaci.
Když byla moje dcera Eliška dva měsíce stará, Hanka spadla a zlomila si nohu. Musel jsem pečovat o babičku i o miminko, potřeboval jsem pomoc matky. Zavolal jsem Aleně, prosil ji o pomoc. Odmítla, řekla, že jí není dobře a přijde později. Slib nikdy nesplnila.
O šest měsíců později Hanka prodělala mrtvici a byla celý čas v posteli. Péče o ni byla pro mě nesnesitelná, kdyby tu nebyl můj manžel Michal, nevím, jak bych to zvládl. Po čase se Hanka začala zotavovat zase mluvila, chodila a jedla. Po mrtvici žila ještě dva a půl roku, stihla vidět, jak její pravnoučenka Eliška začíná chodit. Zemřela tiše ve spánku. Pro mě i pro Michala byl její odchod těžkou ranou, protože jsme ji moc milovali.
Matka přišla jen na pohřeb. Po měsíci se vrátila, chtěla mě vyhodit a přebrat byt pro sebe. Byla si jistá, že právo na byt má ona. Co Alena neznala, bylo, že Hanka po narození Elišky byt převodila na mě. Takže matka nic nedostala.
To Alenu samozřejmě nepřijalo. Žádala, abych jí byt předal, jinak nás bude žalovat. Jaká je podlhá! řekla. Ukradla jsi starou babičku, že jí byt nechceš a teď v něm bydlíš! Není důležité, kdo se o ni staral! Ten byt má být můj!
Matka byt nedostane. Vím to, mám notáře i advokáta. Budeme bydlet v bytě, který nám Hanka darovala. A pokud se nám narodí další dítě, pojmenujeme ho po babičce.
