Jak zahřívá duše
Natálie, kravatu! rozkazuje Václav Román, když si zvedá límeček bílé košile.
Přijímá kravatu z rukou své manželky a striktně se na ni dívá:
Co mi tu šoupáš? Dej mi tu, co jsem přivezl z Prahy. Dneska mám generála na jednání.
Natálie rychle vyhledá, co chce, a tiše mu ji podá.
A co, nevlákne se ti to? zamručí Václav a zatáhne bradu, když si Natálie váže kravatu jeho oblíbeným uzlem.
Ve zrcadle se na sebe podívá, zamrká a upraví uzel, pohledem s mírnou leknutí na Natálii naznačuje, že to třeba nedá.
Sundej mi tu omeletu, nechci ji. Přines kafe a udělej toast. velí z kuchyňského stolu. Kafe vychladlo! Všechno děláš špatně! znepokojuje ho každé slovo.
U dveří se objeví vnučka Zlata, která včera přijela s dcerou na týdenní návštěvu. Přitiskne se k rámu a pozoruje dědečka z výšky svých pěti let.
Pojď ke mně, Zlátko. šeptá Václav a natáhne k ní ruce. Posadí ji na klín, něco mumlá a měkce upravuje hlas. Touží, aby se mu tahle maličkost přitulila, rozesmála se a objala ho. Zlata ale reaguje jinak:
Dědečku, proč mi to tak říkáš? Tak mluví jen hodní lidé.
A já nejsem hodný? překvapeně se diví.
Ne. Nejsi hodný. Tady máš chladno. dotkne se rukou jeho hrudi. Pak seskočí z jeho kolen, přistoupí k Natálii, přitulí se k ní a políbí ji na tvář: Dobré ráno, babi.
Zamračený Václav sotva slyší krátký houk automobilu řidič už čeká u vchodu. Sníženou hlavou vstane od stolu, oblékne kabát, boty, které odpočinuly celý večer, a s aktovkou vyběhne ke dveřím:
Na oběd nečekejte, večer můžu zůstat déle. řekne při odchodu.
Klesá po schodech a naslouchá svým pocitům. Všechno je jako vždy plný energie, připravený přeházet hory pod rukama podřízených. Každý rozkaz splní, ať jsou překážky jakékoli. Stačí jen vyzvat, stanovit termín a zkontrolovat výsledek. Neměl by ho trápit, jak se podřízení vyrovnají práce musí být hotová včas, i kdyby se musel zdržet dny v práci! Problémy šerifa v Indiích ho nesladí!
Ale něco škrábe jeho duši. Co to? Slova vnučky! Bolí ho slyšet takové výčty od malého človíčka, milé Zlátky.
Co to máš, drobná králičí. zamrzne, když míjí podlahové plošiny. Nejsem hrubý, jen přísný! Bez tvrdosti v práci nevyjde, když budeš slabý, všichni tě srazí, ať doma nebo v práci!
Mezi druhým a třetím patrem zahlédne dvouměsíčního koťátka, schovaného pod teplý radiátor, třesoucího se na spěchající kolemjdoucí.
Rozšířili infekci v domě. Najdu údržbáře, aby ho vyhnal! řekne, ale údržbář nikde není, i když nocí spadla čerstvá sníh a zakryl chodníky i trávníky.
Lhostejný! rozzlobí se Václav a zastaví se u vchodu, čeká, až přijede Vlastimil, jeho osobní řidič. Do kanceláře! krátce řekne řidiči a zamračený se ponoří do svých myšlenek.
Nikdo by mi to neřekl, přemítá. Proč? Protože se bojí. A vnučka se nebojí. Skvělá! Ústy dítěte Takže řekla pravdu? Vzala si mě za bezdušnost. Přizpůsobuje se sám sobě, ale není to úplně přesvědčivé.
Dneska je těžká cesta na kluzkém ledu, říká nečekaně Václav Vlastimilovi. Ten zvedne obočí, ředitel s ním moc nemluví, natož takovým důvěrným tónem.
To nic, jedeme na hřebeny, chodci mají těžko. A mráz nám dnešek zvedá nos.
Jen si vymění pár slov, ale Václav pocítí úlevu. Dívá se z okna teplého auta a poznamená, že je zima a vítr nepříjemný lidé na zastávce mrznou.
Vlastimile, podívej, to je naše holka ukáže na dívku, která vypadá málo starší než jeho dcera. Vezmeme ji.
Jak řeknete, pane Románe. Vlastimil se zastaví vedle ní.
Lízko, nastup do auta, než úplně zamrzne. úsměvně se snaží Václav, Lízka se usměje a rychle se posadí na zadní sedadlo. Její úsměv a lesklé oči zvednou náladu o další stupeň. Co máš schovaného v bundě? zeptá se Václav.
Podívejte. vytáhne z kapsy malou kočičku. Stojím na zastávce, a ona pobíhá sem a tam, tření se o nohy, plačela. Zmrzlá, bídná, lidé si nevšímají, předstírají, že ji nic nebolí. Zachránila ji tlapky i uši zamrzly, schovám ji, ať se ohřeje. Po směně ji vezmu domů, bude mít domov. A syn bude nadšený!
Kolik mu je?
Dnes má sedm let. Do první třídy chodí. Je samostatný. Z školy domů, úkoly dělá, oběd ohřívá sám.
Václav si vzpomene, že v tomto měsíci několikrát nechal celý oddělení údržby pracovat přesčas, ač nešlo o nutnost. A Lízčin kluk byl ten, kdo byl tehdy sám. opět cítí nepohodlí.
No tak, Lízko. Zachráníš kočku a já tě dnes dáme volno, za záchranu zmrzlých a k narozeninám syna. velkoryse řídí. Udělej mu oslavu. Tvému šéfovi to vše vysvětlím. Vlastimile, roztoč auto, odveď Lízku domů.
Ach, pane Románe, jste tak laskavý! radostně odpovídá Lízka. Taky máte rádi kočky?
Co, laskaví lidé musí milovat kočky? usměje se šéf.
Ne vždy. Ale kdo má kočku, ten je nutně laskavý! pevně prohlásí Lízka.
Když míjeli kancelář, Václav se zeptá řidiče:
Máš kočku?
Dvě. usměje se Vlastimil. Dvě šibalské hlavy.
Pracovní den proběhl v obvyklém tempu a jen během oběda si s místopředsedou dovolí lehký rozhovor:
Máš vnoučata? zeptá se.
Dva. usměje se ten druhý. Malí gangové!
Milují tě?
Samozřejmě! přimhouří oči radostí. Když přijdou na návštěvu, neudělají ani krok! Co všechno s nimi děláme!
A kočka doma?
Jak by bez ní? údivně poznamená místopředseda. Je u nás hlavní v domě!
To jo! zvedne obočí Václav.
Večer, když pustí řidiče, jde na svůj patro. Mezi druhým a třetím patrem, vedle radiátoru, se kouří ten samý koťátko. Někdo mu položil ručník, postavil misku s krmivem a podestýlku.
No, co to jsou za lidi! povzdechl si Václav. Malý a nikdo se o něj nestará. Co teď? Zimovat jako sirotek? Pojď se mnou, budeš mít nanejvýš chůvu a kamarádku.
Sebral ho do náruče, přitiskl k sobě a šel nahoru. Koťátko se důvěřivě přitulilo k velkému muži a předením zahřálo jeho srdce.
Ó, dědečku! vykřikla Zlata, když uvidí koťátko. Požádala jsem babičku, aby ho vzala, ale řekla, že ty nepojíš.
Proč ne? Přesto jo! usměje se dědeček, políbil Natálii na tvář. Jen ho umýt a jméno vymyslet.
O hodinu později je koťátko, pojmenované Tlapka, sedí na Zlatých kolenou, a ona na dědečkových. Zlata se přitiskne tváří ke starci a usmívá se:
Dědečku, už ti tu není zima. dotkne se jeho hrudi. Je to teplé. Nechť to tak zůstane, dobře?
Bude, Zlátko. Bude. Jak by to jinak, když v domě je kočka?.
