30. října 2024
Mám dva děti, ale v rodině se zdá, že jen jedno má skutečnou pozornost. Vzpomínám, že už od dětství jsem cítil, že rodiče mají k mé sestře Anežce větší náklonnost než ke mně. Když se o tom otevřeně zmínila, oba otec Karel a matka Marie to potvrdili tím, že ji s jejím manželem a dvěma maličkýma dětma (Eliška a Ondřej) ubytovali v našem domě a mě požádali, abych se co nejdříve odstěhoval, protože s tvou dálkovou prací si můžeš pořídit vlastní byt.
Když studovala na Masarykově univerzitě v Brně, rodiče běhali za ní jako malá holka za míčkem vyřizovali všechny úřední záležitosti, doplňovali jí poštu, hlídali děti, když měla seminář. Já jsem naopak nedostal ani kapku pomoci a najednou mě chtějí vyhnat z domu.
Karel mi říká, že jako muž bych měl umět se postarat o sebe, ale zázrakem je, že manžel Anežky, který je o tři roky starší, není schopný rodinu uživit. Během hádky o odstěhování jsem hloupě prohlásil, že mám stejný nárok na byt jako ona. Matka mi na to vyklopila, že jsou stále pod námi a nazvala mě prase, protože jsem se dotkl rozdělení majetku. Anežka pak skočila, že se snažím vyhodit ji a děti z našeho společného bytu.
Z právního hlediska nemám žádnou oporu obávám se, že rodiče mohou během chvilky sepsat závěť a mě úplně vyřadit z dědictví.
Je možné, že rodina se rozpadne kvůli jedné stěně? Jsem také jejich syn a přesto mě zachází jako s cizincem. Pořád se ptám, proč mít dvě děti, když jsem nyní zbytečný.
Z této zkušenosti si beru, že rodinná láska není automaticky rovnoměrně rozdělená; musím si vytvořit vlastní bezpečný přístav a nespoléhat se jen na slova, která zní dobře, ale nevedou k činu.
