15.listopadu 2025
Dnes jsem si po dlouhém přemýšlení připsal do deníku, co se odehrálo během posledních tří měsíců od našeho rozchodu s Petrou. Poslední setkání bylo, když jsem o víkendu odvezl naši dceru Libuši k ní do bytu v Brně. Už uplynulo dvanáct týdnů, a Petra se mezitím proměnila v člověka, kterého jsem sotva poznával.
Celá léta jsem jí říkal, že by měla zhubnout, ale ona se jenom krmila fast foodem a sycenými limonádami, přičemž se celý den jenom povaluvala na gauči. Nemohl jsem ji přimět ani k krátké procházce, natož do posilovny. Teď ale má v malém bytě na nejviditelnějším místě rozloženou cvičební podložku, novou účes a oblečení, které už dlouho nebylo připravené na nic jiného než na sebevědomý krok ven. Po letech, kdy jsem jí nedokázal ani nastavit pračku, najednou umí všechno sama.
Povídali jsme si. Stačilo mi už poslouchat, jak mi říká, že jsem ji během manželství držel jako kamennou zeď, že jsem byl idiot, a že teď už není a že já a naše dítě už nejsou součástí jejích plánů. Má novou partnerku, se kterou je naprosto šťastná, a pracuje na svém těle, charakteru i výdělku. To mě zasáhlo nejvíc ani jednou pro mě ani pro naši dceru neudělala nic, a přesto se změnila pro jinou ženu.
Lidé často říkají, že byste měli dávat tolik, kolik chcete dostat zpět. Petra ale nebyla tím typem, kdo by odpověděl stejným měřítkem. Miloval jsem ji, respektoval, jen občas přidal poznámku, když si nebyla jistá, co by se mělo změnit. A já od ní nic neobdržel.
I po rozvodu se jí hlavně šlo o sebe, ne o dceru, kterou tak dlouho neviděla. Kdyby se alespoň na chvíli postavila na mé místo, snažila se a dostala to, co jsem mu vždy chtěl dát, možná by to bylo jiné. Ale kdo ví
Závěrečný úvazek: Někdy se člověk snaží zachránit druhého, a přitom se ztrácí. Přijmout, že někdo může najít svou cestu i bez tvé pomoci, je lekce, kterou si budu nosit dál.
