Před třemi měsíci jsem se rozešel s Libuší. Od té chvíle je neuvěřitelně spokojená. Tvrdí, že to já jsem byl ten, kdo ji omezoval a nedovolil jí žít normální život.
Nikdy mě tak nebolí jako ona. Už se nevidíme. Poslední setkání bylo, když jsem na víkend odvezl naši dceru Emu k ní do bytu na Žižkově. To už je dvanáct týdnů a Libuše se změnila k nepoznání.
Roky jsem ji přemlouval, aby si dala dietu, ale nechtěla poslouchat. Nasazovala si junk food a sycené nápoje, jen tak přibírala, večer jen ležela a nebylo možné ji přimět do parku či do posilovny. Teď má v obýváku rozevřený rohož na jógu, kterou si hrdě vystavuje na nejviditelnějším místě. Změnila si střih, oblečení nosí upravené, ačkoliv nemá nikoho, kdo by se o ni staral. Dříve mi nedokázala ani nastavit pračku, a najednou umí všechno sama.
Mluvili jsme, a já už měl dost. Řekla mi, že jsem ji v manželství podřizoval, že jsem byl blázen, ale teď už to není pravda, a že já ani dítě už nejsme součástí jejích plánů. Má nový vztah, ve kterém je šťastná a usiluje o lepší tělo, charakter i výdělky. To mě nejvíc zasáhlo. Ani jednou se nezasloužila o pomoc pro mě nebo pro Emu, a tak se změnila jen pro jinou ženu.
Lidé říkají, že by se mělo dávat tolik, kolik chceš dostat zpět, ale Libuše to nepochopila. Miloval jsem ji, respektoval, jen občas poznamenal, že něco není v pořádku, a ona to brala jako výčtu. Nic jsem od ní nedostal.
I po rozchodu šla hlavně o sebe, ne o dceru, kterou dlouho neviděla. Kdyby se na chvíli vžilo do mých bot, snažila se a dostala by to, co jsem jí vždycky nedal. Kdo ví, co bude dál
