Nevím, co mám dělat. Můj syn vždy stojí po boku manželky i když má naprostou pravdu.
Už nevím, kam se vzepřít, říká se slzami v hlase šestapadesátiletá Ludmila Alexejová. Můj syn, Michál, vždy, opravdu vždy chrání svou manželku. Ať se stane cokoli. Ať říkám cokoli. Pouze mává rukou a říká: Mami, nedělej si starosti, Květoslava to zvládne. Není hloupá. Pro ni vždy najde výmluvu. I když je zjevně v omylu!
Květoslava, svatební manželka Ludmily, je jí jen dvacet osm let. Michál a Květoslava vychovávají půlročního syna, bydlí odděleně koupili si byt na hypotéku. Květoslava je na rodičovské dovolené, pracuje jen Michál. Žijí, jak se říká, po prostředcích, úsporně, bez zbytečného přepychu, ale ani v nouzi.
Avšak ze strany tchýně Květoslava neúspěšně snáší.
Když Michál poprvé přivedl Květoslavu domů, byla jsem v šoku, vzpomíná Ludmila Alexejová. Dlouhé umělé nehty, tetování na krku, krátká sukně, podpatky, jako by šla na módní přehlídku. A ty rty zjevně upravené. Myslela jsem si, že si dělá legraci. Nemůže můj syn vážně chodit s tak lehkomyslnou, řekněme, výstřední ženou.
O měsíc později se konala svatba. I tam, podle tchýně, Květoslava vyčnívala kožená sukně, lesklá topka, makeup jako u herečky. Ale Michál byl šťastný a Ludmila se rozhodla mlčky pozorovat nezasahovat.
Zpočátku s neteří téměř nemluvila, jen párkrát měsíčně zavolala synovi, zajímala se, jak to jde. Všechno se změnilo před půl třemi lety, když se Květoslava a Michál stali rodiči vnuka Pavla.
Šla jsem druhý den po propuštění z nemocnice a co jsem viděla? vypráví. Květoslava s čerstvým manikýrem. Řekla jsem: Květoslavo, co to děláš? To je nebezpečné pro miminko! A ona na to: Všechno je pod kontrolou, poradím si. Šla jsem k synovi on: Mami, nepleť se. To není tvá věc. A tak to vždycky je. Ať řeknu co chci, slyším odpověď: Nevtahuj se.
Ludmila Alexejová si pamatuje, jak se snažila vychovávat neteř radami, připomínkami, výtky. Dostávala jen lhostejnost. Květoslava není z těch, co by se musela ospravedlňovat.
Když jsem je navštěvovala, doma byl nepořádek. Řekla jsem: Květuško, připrav synovi polévku. On přece pracuje. A ona: Michál nepije polévku. Jak to může nepít? On jedl! Prostě se jí jen líbila lenost! Kdyby normálně vařila, jedl by jak polévku, tak boršč.
Tchýně se snažila mluvit se synem, ale Michál vždy postavil ženu do první řady.
Mami, přestaň kritizovat. Všechno nám jde. Květoslava je dobrá matka.
Dobrá? vykřikla Ludmila Alexejová. To si jenom hraje s telefonem! Už dlouho jsem ji neviděla bez chytrýho zařízení! Pořád listuje Instagramem, i když je dítě poblíž.
Poslední kapka konflikt na dětském hřišti.
Když jsem přišla, zaklepala jsem ticho. Myslela jsem, že možná venčí. Vyšla jsem na hřiště u domu a opravdu Pavel si hrál v písku, Květoslava seděla na lavičce, oči zapřené do telefonu. Přiblížila jsem se, vidím chlapce u plotu. Najednou k nám běží, usmívá se, volá babičku. Květoslava se jen otočí. Ten chlapec vběhl na silnici! Přestože tam skoro žádná auta nebyla, mohlo se to stát!
Díky Bohu, řekla třesoucí se hlasem, že tehdy žádné auto nebylo. Chytila jsem ho a běžela k ní, ale ona jako v transu seděla. Přistoupila jsem a řekla: Když teď nevypneš ten telefon, rozdrtím ho o asfalt! Jsi matka nebo co?
Květoslava vstala, chytila Pavla a utekla. Chlapec plakal a snažil se ke mně přitáhnout, ale ona zavřela dveře přímo přede mnou a už je neotevírala.
Zavolala jsem Michálovi, řekla mu vše tak, jak to bylo. On: Mami, možná jsi to přehnala. Uklidni se. Květoslava to zvládne. Jak je to možné? Viděla jsem to svýma očima! Nevěří! A teď se oba mnou vůbec neozývají. Nezvedají telefon, neotevírají dveře. Už uplynulo měsíc! Nevím, co mu řekla. Já… jen chci, aby můj vnuk byl v bezpečí.
Ptám se sama sebe: možná měl pravdu? Možná jsem měla mlčet? Ale nemůžu mlčet, když jde o dítě! Jsem matka. Jsem babička.
Teď jsem jen osamělá žena s vypnutým telefonem. Syn, kterého jsem vychovala, už není po mém boku. Vždy stojí po straně své manželky. Vždy.
