Včerejší ráno Jitka Nováková zapnula telefon na nejvyšší hlasitost jen pro jistotu. V duchu však věděla, že on neodpoví. Ten pocit byl jako předtucha deště těžký, nevyhnutelný, jako by se vzduch před bouří zhoustl. Přesto však zvuk zapnula. Naděje je jako stará jizva: bolí, ale nechce odejít.
Jitka si rychle svázala vlasy do neupraveného ksichtu, ale s takovou lehkou pečlivostí, aby to vypadalo přirozeně a hezky. Oblékla si tmavě zelený plášť ten samý, ve kterém mu jednou řekla, že vypadá jako podzimní les. Od té doby ho skoro nenosila, ale dnes ho vytáhla ze skříně. Natřela si rty červeně, až příliš nápadně pro ranní výlet do lékárny a pekárny.
Lékárna v centru Prahy byla hlučná. Někdo zakřičel kašel v rohu, někdo hádal cenu léků, někdo tiše přecházel z nohy na nohu. Všude se mísila vůně bylin a něčeho štiplavého, medicínského. Jitka si vzala vitamíny ty, které mu kdysi doporučil před třemi lety, když si ještě spolu ráno dopřávali kávu. Držela balíček v rukou a zkoumala drobný tisk. Datum spotřeby bylo až do příštího podzimu, jako by čas v té krabičce odpočítával své poslední měsíce.
V pekárně v Brně bylo jako vždy: chlap s tetováním na zápěstí za pultem, vůně čerstvého chleba a skořice, tichá hudba z ošuntělých reproduktorů. Jitka si koupila croissant s malinami ten samý, který mu jednou nazvala chuť rána s úsměvem, když otíral drobky ze brady. Vzala dva. Jeden na čaj doma, jako dřív, když bylo všechno jednodušší. Druhý jen tak, aby byl. Malý kousek minulosti, který lze schovat do kapsy.
Když se vrátila domů, zůstala stát. V bytě vládla ticho těžká, jako prach, který se usadil na starých knihách. Vzduch se zdál být nehybný, jako by se bál hýbat se. Telefon ležel na parapetu obrazovkou dolů, jako by se styděl za její pohled. Žádné zprávy. Žádné volání. Jakoby svět šel kolem, aniž by si ji všiml. Jako by se ona proměnila v stín, který se rozplývá v šedém světle rána.
Jitka zapnula konvici, pomalu svlékla plášť, jako by se bála rozrušit ticho. Opatrně postavila boty u dveří, napravila límec na věšáku. Zapnula staré rádio hlas moderátora přehlašoval zácpy, pak sníh, pak výstavu v místním muzeu. Všechno znělo tlumeně, jako pod vodou. Udělala si horký čaj až příliš horký, pálivý, ale polkla ho bez zamračení. Přistoupila k oknu, přitiskla čelo ke studenému sklu.
Venku padal jemný, ostrý sníh, který se usadil na deštnících, šálcích, asfaltu a hned zase zmizel. Mladý otec v temném parku upravoval klobouk synovi opatrně, s tou péčí, co přichází s roky. Staříci kráčeli, opírajíc se o sebe navzájem, jako by se ruce spojily po desetiletích. Někdo spěchal po kluzké chodnícové, někdo se smál do telefonu, někdo stál před výlohou se svátečními řetězy. Život tekal hlučný, živý, lhostejný. Minul ji. Jako vlak, který odjel, zatímco ona stála na nástupišti a nevěděla, zda nastoupit.
On nepsal.
Přesto Jitka sebrala koště a zametla podlahu, i když prachu skoro nebylo. Zavolala tetičce poslechla si příběhy o chalupě, o sousedovi, o novém receptu koláče. Zalila starý kaktus, pozorně kontrolujíc, zda nezhnědl. Přihlásila se k lékaři maličkost, kterou odkládala měsíce. Zkontrolovala účtenky vše zaplaceno, ale do deníku si poznamenala fajfku. Vyprala přikrývku, přidala trochu vonného aviváže, aby dům voněl něčím teplým, živým.
Večer rozsvítila světlo ve všech pokojích. Ne proto, že by se bála tmy, ale proto, že dům tak připomínal živý okna svítila, odrážela se na mokrém asfaltu a šeptala: zde někdo je. Zde je život.
Jitka se podívala na svůj odraz ve skle a pomyslela: On nepsal. Ale já jsem. To nebyla výmluva, ani výzva, jen tichá pravda. Jako svíčka, kterou zapálíš ne pro někoho, ale pro sebe. Aby sis připomněla: stále tu jsi.
