Podívej se, zase odchází do práce, zakoukala jedna z paní na podlaha, tak tiše, že to znělo jako šepot, a přitom dost nahlas, aby to slyšeli všichni.
Podívej se na tu novou v domě celou den vypadá elegantně, v šatech, na podpatcích, jako by vyšla z módního časopisu. Určitě má někoho, kdo jí to umožňuje
Slova se valila po schodech domu jako kameny. Bouřila, špinila, aniž by kdokoliv přemýšlel, kam padají duše.
Ženy z přízemí, v domácích hadrech a stále zaprášených pantoflích, se jen natahovaly k poštovním schránkám, aby je mohly lépe vidět, když vycházely. Opíraly se o zábradlí, svíraly ruce k tělu a upřímně pohledem bodaly jako nože.
Viděla jste? Znovu běhá na těch podpatcích
Jo ty podpatky nejsou pro ty, co žijí z výplaty.
Nechci se ptát, ale jistě má za sebou nějakého pána. Takové jsou dnešní mládež, neví, co je ostuda
A pak se smály a kývaly hlavou jako by tvrdily: víme lépe.
Ta, Adéla, poslouchala. Jednou, dvakrát, desetkrát. Z jednoho místa už slova nemusela být říkána nahlas čítala je v pohledech, ve způsobu, jakým se měřily boty, kabelka, paruka, úsměv.
Paruka
Jediný luxus, který by kdykoliv raději neměla.
Před pár měsíci byl její život měřen projekty, schůzkami a sny. Měla dvacet devět let, pracovala v malém úřadě v centru Prahy a měla ráda to, co dělala. Snila, že jednou otevře vlastní firmu. Žila skromně, ale po svém.
Jednoho dne zazvonil telefon.
Výsledky vyšetření nejsou dobré, musíme se setkat.
Slovo rakovina dopadlo na ni jako balvan. Rozbilo klid, plány, budoucnost.
Během několika týdnů jí dlouhé, dříve hrdé vlasy začaly padat po jednotlivých pramenech do dřezu. Sbalovala je do dlaní a tiše plakala, jako by ztrácela kousky sebe samé.
Jedno ráno se podívala do zrcadla a sama si oholila poslední zbytky vlasů, aby už neviděla, jak pomalu mizí. Plakala. Pak vstala.
Máma s rozpláčenýma očima jí koupila paruku.
Nechci, aby ses cítila prázdná, mami aby tě to bolelo, když se podíváš do zrcadla
Adéla nasadila paruku třásajícíma se rukama. Dlouze se na sebe dívala. Už nebyla tou, co byla předtím, ale ani jen nemocná žena. Byla to žena, která zoufale hledala jakýsi úkryt v normálním životě.
A pak se rozhodla:
Jestliže musím vést tuhle bitvu, alespoň se budu oblékat krásně na každém bojišti.
Ne pro sousedy. Ne pro nějakého tajemného on.
Pro sebe.
Vyndala šaty ze skříně, podpatky, které nosila jen při zvláštních příležitostech, a rozhodla se, že každé vyjítí z domu ať už na léčbu, nebo na obyčejnou procházku bude okamžik, kdy se bude cítit důstojně.
Když se tělo bojuje, duše nesmí ležet v pyžamu, říkala si.
Ten den, když sousedky šušťaly drby po schodech, Adéla pomalu sestupovala s jistými kroky. Černé jednoduché šaty, podpatky, kabelku, paruku pečlivě upravenou. Tmavý rtěnka, decentní, ale přítomná důkaz, že se nenechá skopnout.
Když prošla kolem nich, cítila jejich pohledy jako ostré jehly v krku.
Podívej se, zase odchází do práce, zakoukala jedna, tak tiše, že to znělo jako šepot, a přitom dost nahlas, aby to slyšeli všichni.
Adéla zastavila na schodu. Mohla mlčet, jak to dělala stokrát. Mohla se falešně usmát a jít dál. Ale nemoc ji naučila, že život je příliš krátký na to, aby nespravedlnost šlapala po nohou.
Otočila se k nim s únavným, ale rozhodným úsměvem.
Víte máte pravdu. Mám sponzora. Vlastně jich mám víc.
Ženy zvedly obočí.
Nemoci, chemoterapie, nespavé noci to jsou ti moji sponzoři. Naučily mě, že každý den, kdy si mohu namalovat řasenku, obout podpatky a vyjít ven, je vítězství. Nejdu ven, aby mě někdo viděl. Jdu ven, abych se viděla, abych se nepřestala podívat na sebe.
Zazněla tichá chvíle.
Tahle paruka, například, řekla, lehce si hladí vlasy. Není to hezkost. Je to štít. Abych mohla jít po ulici a lidé neviděli nemoc, než mě uvidí já.
Polkla slzu.
A možná vypadám příliš upraveně pro něčí chuť. Ale víte, co je zajímavé? Když strávíte hodiny v nemocnici, začnete oceňovat maličkosti: rtěnku, šaty, botu. To mi připomíná, že jsem živá. Ne jenom přeživší. Živá.
Sousedky skláněly oči k podlaze, jako by obklady najednou získaly obrovský význam.
Nejstarší z nich, chřestěným hlasem, promluvila:
Maminko my jsme nevěděly
Adéla odpověděla jednoduše:
Vím. Proto vám to říkám. Nikdy nevíte, jaký příběh má člověk, kterého soudíte na první pohled. Možná příště se zeptáte Máš se dobře? místo S kým se setkáváš?. Protože někdy nekráčíme s nikým kráčíme jen ssmrtí za ruku a snažíme se ji oklamat ještě jeden den.
Usmála se, ne vítězně, ale smutně.
Přeji vám hezký den. Buďte zdravé. Z celého srdce vám to přeji.
A pokračovala po schodech, každý krok zněl jako důstojnost, ne jako výzva.
Když vyšla před domem, zvedla hlavu vysoko. Vzduch se jí zdál chladnější, ale čistší. Otevřela telefon. Zpráva od lékaře: Dnešní výsledky jsou o trochu lepší. Pokračujeme.
Na rtech se jí zjevila malá, pravá úsměv.
Nevěděla, co přinese zítra, za měsíc nebo za rok. Věděla jen to: dokud může elegantně vyjít z domu, stále bojuje.
A možná jednou sousedky pochopí, že ne všechny upravené ženy jsou udržované. Některé jsou udržovány jen vlastním odhodláním.
A do té doby Adéla nosí paruku, šaty a podpatky jako neviditelnou korunu: ne královny, ale přeživší.
Příště, až budete chtít soudit, dejte si ruku na srdce a zeptejte se: kdyby to byl můj příběh, chtěl bych být souzen takto?
