— Lüszi, myslím, že… srazila jsem kočku… — vyděšeně jsem vyhrkla do telefonu.

Lüszi, myslím zasáhl jsem kočku zamumlala jsem do telefonu.
A co? odpověděla Lüszi chladným tónem.
Proč a co? Co mám teď dělat?
Přinejmenším vystup z auta, podívej se, jestli ještě dýchá.
S úzkým hrdlem jsem se přiblížil k prázdnému dvoře. Večer se rozléhal spáleným, kovovým zápachem pach, který připomínal strach. Pomalu jsem otevřel dveře a aniž bych vylézl, naklonil se pod auto, abych nahlédl pod ním. A uviděl jsem: ještě žije. Malá šedá kulka, chvějící se, ale oči otevřené.
Žije, Lüszi. Žije Co dál?
Cože? Vezmi ji na kliniku. Už tam i tak míříš. Ale pojď, pospěš!
Opatrně jsem vytáhl kočku nebránila, jen ležela a těžce dýchala. Položil jsem ji na zadní sedadlo do krabice s botou, která ležela na podlaze, a vyrazil.
Klinika byla zhruba půl hodiny daleko. Vždycky. Ale ne ten den. Ten den byl takový, který člověka nezapomene, a padesát minut se táhlo jako věčnost.
V kufru už ležel pes. Starý mix, který ušlápl vlak. Moji letní sousedé mě žádali, abych ho odvezl na kliniku uspat ho humánně, už dále netrpět, říkali. Byl to kňouravý pes, nikdo ho nechtěl, ale litovali ho. Vjel jsem dovnitř. Jakoby automaticky.
A teď i kočka.
Jel jsem po silnici jako posedlý, v hlavě mi vířilo jen jedno:
Jaký to má být den? Jaký to má být život?
Na klinice mě překvapilo, že nebylo fronty. Vrazil jsem se dovnitř s krabicí v ruce, jako kdybych vozil těhotnou ženu na porodní sál doktor ji okamžitě převzal a zanesl do vyšetřovací místnosti.
Co s ní? Jak se má? drnčel jsem u dveří.
Hned uděláme rentgen, přikývla asistentka. Vypadá to, že nic vážného není, ale musíme to ověřit.
Patnáct minut. Jedna věčnost. Hodiny se zdály, jako by si se mnou hrály, a zastavily. Kroužil jsem se po místnosti, zíral na strop, okna, plakáty s britskými a maine coon kočkami
Mezitím uvnitř něco burácelo. Nejen úzkost ale stud, vina. Nezaznamenal jsem to. Neměl jsem jet tak rychle. Všechno mohlo dopadnout jinak. Ta malá, bezbranná bytost, která se na chviličku později ocitla na vozovce, jsem právě tehdy zíral na mapu kliniky. A to stačilo. Jeden okamžik. Jedna rozhodující volba a už stojím, s kravatou v krku, prosíc sám sebe: Jen přežij. Jen ji vyléčím
Nakonec vyšel doktor.
Musíme operovat
A pak jsem si vzpomněl pes je pořád v autě!
Vrátil jsem se. Ticho. Neštěkal. Nehýbal se. Stiskl jsem tlačítko kufr se pomalu otevřel.
Dvě vyděšená oči se na mě dívala ze tmy. Žil.
Hej, řekl jsem tiše. Promiň hned to prozkoumáme.
Znovu jsem se rozjel na kliniku. Zastihl jsem doktorku byla strohá, s suchým pohledem.
Máme taky psa v kufru. Ušlápl ho vlak, zadní nohy
Už nás volali kvůli uspatí Říkali, že nemá šanci.
Ztratil jsem slova. Žena zůstala nehybná. Pouze tiše vzala kabát a šla se mnou.
Otevřeli jsme kufr. Podívala se na psa, pak na mě. Její oči prořezaly jako paprsek rentgenu.
Vy jste šílený? Kdo vám řekl, že ho musíme uspat? Ano, jeho nohy se neuzdraví. Ale může žít. Přijeli jsme už podobné. Přiveďte ho.
Znovu jsem přikývl. Nesouhlasil jsem. Doktorka řekla: Přežije. To stačilo.
Večer jsem dorazil domů. Lüszi se překvapeně odvrátila od sporáku:
Co je s tebou, Šlávo?
Bez slova jsem vstoupil do pokoje, vytáhl starou knihu, ve které jsem schovával peníze mezi listy. Sen. Motocykl. Už to nevadí.
Šlávo?! Co se děje?
Budou žít! zakřičel jsem. Oba!
Kdo? Zbláznil ses?
Všechno vám vysvětlím!
Zachránili jsme je. Kočka dostala jméno Molly. Pes se jmenoval Raja. Prošli jsme spolu vše: infuze, bezesné noci, rehabilitaci.
Lüszi pak jen řekla:
Když jsou s námi, vyřešíme to.
A vyřešila. S láskou krmila Molly, ošetřovala Raja. Společně jsme pláčeli, když Molly poprvé vstala. Smáli jsme se, když Raja sjížděl zahradu na kolečkovém křesle.
Přes pět let uplynulo. Nejsou jen mazlíčci. Jsou rodina.
Dnes, když jsem přišel domů, přivítala mě vůně čerstvého koláče. Lüszi mě pevně objala zezadu a začala se třást.
Co se stalo? zeptala se.
Budeme bohatí šeptala a položila ruku na břicho.
Zpočátku jsem nechápal. Pak pochopil.
Mám čtyřicet let. Ona má třicet a sedm. Zkoušeli jsme dlouho. Skoro jsme to vzdali. Téměř. Pak nám jednou podivná žena řekla:
Budete mít tři děti. Dvě z daru přírody. Jedna od Boha. Pro dobrotu, pro trpělivost. Cesta bude těžká, ale jasná.
Molly spala v klubíčku vedle plyšového králíka na okenním parapetu. Raja, už starý, přisedl k nám, opřel se o nohu a dlouze vydechl.
Tehdy jsem nevěřil. Teď věřím. Protože jednou jsme řekli ano životu. A život nám odpověděl také ano.