Můj táta mi ve svých 72 letech vyprávěl, že si řekne “ano” své dávné spolužačce!
Když mi to řekl, nejdřív jsem byl v šoku. Vždyť už je starý jako pražská věž!
Předtím byl osamělý skoro dvě desetiletí, od doby, co nám zemřela maminka Jana. Před třiceti lety jsem se s manželkou Evou a dětmi Matějem a Klárou odstěhoval z Prahy do Brna, abych založil vlastní rodinu. Táta mě samozřejmě nevynechává na Vánoce i na léto vždy dorazíme s rodinou. Mám štěstí, že je to pořád tvrdý ořech, který se nestěžuje na zdraví a vše si dělá sám, i když my s Evou mu občas podpoříme, když potřebuje seřadit zahradu nebo nařezat dřevo na zimní topení.
Nedávno mi po telefonu řekl, že je čas přivézt domů novou paní. Ukázalo se, že jde o jeho starou spolužačku Libuši kdysi dobré kamarádky, které po škole rozptýlily osudy po různých městech a už dlouho se neviděly. Teď, ve stáří, se rozhodly spojit své životy. Není to snad legrační?
Když jsem se o svatbě dozvěděl, okamžitě jsem tátovi řekl, že by neměl čekat, že se na obřadu objeví děti a vnoučata. To ho ale nezastavilo. Už před pár měsíci si řekli “ano” a uspořádali menší oslavku.
Co mu v tak vysokém věku chybělo, že se nedokázal spokojit s klidným koncem?
Pravda je, že tátův statek u Českých Budějovic je obrovský, má spoustu pozemků a velkou farmu, a Libuše má nejen vnoučata, ale i potomky, kteří by rádi podíleli na tom majetku. Proto se mi honí hlavou otázky, jestli je tato svatba jen o penězích.
My s Evou sídlíme v třípokojovém bytě v Brně, na který jsme spláceli hypotéku téměř celý život. Máme dvě děti a byl jsem přesvědčený, že byt předáme starším potomkům a mladším zůstane táta s jeho rodinným domem. Teď už ale nevíme, kdo co dostane.
Šest měsíců jsme tátovi nevyběhli, a po té, co si začal budovat nový život, ani nechtěli jsme se vracet. Příbuzní nám často volají a říkají, že něco děláme špatně, že bychom měli být rádi, že táta v jeho věku našel štěstí. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se táta měl dobře, ale bojím se, že Libuše ho jen využívá a že se jednou budeme muset hádat s hordou jejích příbuzných o dům, ve kterém jsem strávil polovinu života.
Nevím, co mám dělat. Nemohu tátu dál ignorovat a už nemám sílu předstírat, že je vše v pořádku. Jaký je váš tip, jak se z téhle situace dostat?
