Byla s ním jiná, ne taková, jakou znala s ostatními.
Kdo to je?
Telefon Davida ležel na kuchyňském stole obrazovkou nahoru a Kateřina stihla přečíst vyskakující zprávu dříve, než si uvědomila, co dělá. Stýská se mi po tobě, milý. Srdíčko. Polibek. A neznámé jméno Bára.
David se prudce otočil od kávovaru a v jeho očích se mihlo něco ne strach, ale podráždění, rychle skryté pod masku lehkého rozhořčení.
Prohrabuješ se v mém telefonu?
Sám se rozsvítil. Kateřina zvedla telefon, odemkla displej známým pohybem. Znali navzájem své hesla. Kdo je ta Bára?
David se odvrátil a stiskl tlačítko na kávovaru.
Kolegyně.
Kolegyně ti píše stýská se mi, milý?
Kateřina listovala konverzací a prsty se jí chladnily s každým dalším přepnutím zprávy. Fotky. Hlasové zprávy. Plány na víkend, o kterých David údajně vyprávěl na konferenci v Praze. Vtipy, které chápala jen ona dva. A datum první zpráva z března, teď je září. Půl roku. Šest měsíců. Sto osmdesát dní, co vařila Davidovi snídaně, čekala po práci a snila o dovolené, a věřila, že jsou šťastní.
Davide, už je to půl roku konverzace.
Kávovar ztichl. David si vzal šálek, přišel si na něj a Kateřina s podivnou odtažitou jasností poznamenala, že manžel je naprosto klidný.
Katko, nezačínej.
Nezačínat? Pohlédla na Davida a snažila se v jeho známém obličeji najít stín lítosti nebo rozpaků.
Nic. Pouze únavu člověka, kterého vyrušili z ranní kávy.
Šest měsíců podvádíš mě a já mám mlčet?
David položil šálek, přejel dlaní po tváři.
Poslouchej, je to těžké vysvětlit. Pojedeme si večer promluvit, jsem pozdě.
Odešel. Pouze vzal kufřík, políbil ji po tváři známým gestem a vyrazil. Dveře se za ním tiše zavřely s tichým cvaknutím a Kateřina zůstala stát uprostřed kuchyně.
Zprávy si přehrávala znovu a znovu, hledala v nich vysvětlení. Možná vtip? Možná špatně pochopila? Fotky neležely David a neznámá blondýnka v restauraci, na nábřeží, v něčí bytě. Selfie se stejnými úsměvy a spojenýma prsty.
Kateřina se snažila vzpomenout, kdy vše začalo špatně. Ranní rozhovory. Společné večeře. Plány na koupi většího bytu, možná pořízení psa. Nic ne předpovídalo neštěstí. Vůbec nic.
Nebo jen nechtěla vidět?
Aneta dorazila čtyřicet minut po telefonátu. Vletěla do bytu, podala Kateřině balíček s croissanty a posadila se naproti na pohovku.
Povídej.
Kateřina povídala rozhozeně, skákala mezi detaily a emocemi. Aneta poslouchala v tichu a její tvář se stávala čím dál vážnější.
Nerozumím, Kateřina po desátém průchodu přeškrtnula prsty vlasy. Všechno bylo dobře. Byli jsme šťastní. Odkud to přišlo?
Aneta chvíli mlčela. Pak opatrně zeptala:
Katko, opravdu nic neviděla? Vůbec nic?
Co jsem měla vidět? Přicházel domů, večeřeli jsme spolu, o víkendu jsme jezdili za město. Normální rodina!
Dobře. Aneta se nadechla a Kateřina poznala, že se chystá něco tvrdého. Katko, pamatuješ, jak jste se potkali?
Kateřina mrkla.
Co s tím má být?
Přesně. Potkali jste se před třemi lety na firemní akci. Ty jsi tehdy pracovala v jejich účetní oddělení na outsourcingu.
A co?
A že David byl ženatý. S Martou. Dva roky, Katko. Dva roky jste spolu chodili, i když byl ženatý. Pak se rozvedl a oženil se s tebou.
Kateřina otevřela ústa, pak je zavřela. Myšlenky se hromadily a croissanty začaly vonět přehnaně sladce a nepříjemně.
To je jiné, vykřikla nakonec. Milovali jsme se. S Martinou už dávno skončilo, říkal. Jen protahovali rozvod.
Aneta se na ni podívala výrazně.
Katko, on podváděl manželku dva roky. S tebou. Proč jsi myslela, že s tebou bude věrný?
Protože u nás je to jinak! Katka vyskočila, obejmula se. Protože si mě vybral. David se změnil, Aneto. Když jsme se vzali, skutečně se změnil.
Aneta zavrtěla hlavou.
Nezměnil se, Katko. Je prostě tak. Víš? David je člověk, který miluje jen sebe. Všechno ostatní jsou jen dekorace. Manželka, milenka, práce. Bere, co chce, kdy chce. Věrnost mu připadá nudná. Omezení jsou jen pro ostatní.
Ty ho neznáš.
Znám takové, jako on. Aneta se natáhla ke Kateřině, vzala ji za ruku. Pamatuješ, jak jsi chtěla, aby odešel od Marty? Jak jsi čekala jeho telefonáty? Jak sis říkala, že brzy budeš s ním opravdu?
Kateřina mlčela. Samozřejmě, že si to pamatovala. Každou nespavou noc, každou poslední chvíli zrušenou večeři, každé lži, kterými zakrývala své schůzky před přáteli. Dva roky jako milenci ponižující, bolestivé, ale snášela to. Čekala. Věřila.
Dosáhla jsi svého, pokračovala Aneta chladně, ale bez slitování. Rozvedl se. Oženil se s tebou. A víš, co se stalo? Volno pro milence. David bez toho nedokáže. Potřebuje adrenalin. Něco zakázané, tajemné. Stala ses legální manželkou a stala se nudnou.
Nejsem nudná!
Kateřina se posadila zpátky na pohovku. Aneta říkala strašlivé věci, ale něco v ní tu pravdu přijímalo.
Cestovní výlety. David od dubna jezdí na služební cesty každé dva týdny, občas i častěji. Neviděla v tom nic špatného práce je práce. Zpoždění do pozdních hodin, jednání, která se protahují. Firemní akce, na které ženy nemají vstup.
A postel. Kateřina bolestně vzpomněla poslední měsíce. David přišel unavený, políbil ji na čelo, otočil se ke zdi. Všechno připisovala stresu, věku, čemukoli, jen aby neviděla pravdu.
Musím to vědět přesně, vydechla Kateřina. Musím to vidět vlastníma očima.
Sledovat manžela se zdálo ponížující a technicky jednoduché. Kateřina vzala nemocenskou a tři dny po sobě hlídala Davida po práci. Druhý den měl štěstí.
Vyšel z kanceláře v sedm večer, nastoupil do auta, ale nejel domů. Kateřina ho sledovala taxíkem, cítila se jako hrdinka špatného detektiva. David zaparkoval před kavárnou v centru a po pěti minutách k němu nastoupila mladá dívka, patnáctatřicetiletá blondýnka s moderním účesem a sebejistým úsměvem právě ta Bára, kterou Kateřina poznala z fotek.
David vzal Báře ruku k ústům, něco řekl a dívka se zasmála, naklonila hlavu. Známý gest, který Kateřina dělala před třemi lety. Ten samý restaurace. Kateřina poznala nápis. David sem jezdil na první rande. Říkal, že je to jejich speciální místo.
Seděli u stejného stolku u okna. David objednával Kateřina viděla známé gesta, i když neslyšela slova. Pravděpodobně doporučil kachní prsa a dezert Bábovka. Pravděpodobně vyprávěl o dětství v Brně a o snu procestovat svět. Pravděpodobně se na Báru podíval očima, které jsou pozorné, hladové, slibné.
Příběh se opakoval do posledních detailů. David si nevyčerpával energii na nový scénář. Proč, když starý funguje?
Kateřina se vrátila domů a čekala manžela.
Přišel v jedenáct. Voněl po cizích vůních sladkých, květinových, úplně jiných než její.
Musíme si promluvit.
David povzdechl. Sundal saka a pověsil ho na zadní část židle.
Co zase, Katko? Jsem unavený
Viděla jsem vás dnes.
David na okamžik ztichl. Pak pokrčil rameny.
Šla jste mě sledovat, že?
Odpověz.
Ano, potkal jsem se s Bárou. Usedl do křesla, překřižoval nohy. To nic neznamená, Katko. Poslouchej. David se naklonil dopředu a na tváři se objevil ten známý výraz upřímný, přesvědčivý, spolehlivý. Ten, kterému věřila tři roky. Miluji tě. Jsi moje manželka. A Bára je jen dobrodružství. Nemá to vliv na nás.
Marii jsi také lhál?
David se zarazil.
To je jiné.
Ano? Kateřina se posadila naproti. Podváděl jsi ji se mnou. Teď podvádíš i mě s ní. Kde je rozdíl?
Změnil jsem se, Katko. Po svatbě jsem opravdu chtěl být věrný. Ale Rozvláčil ruce. Stalo se to. Ukončím to s Bárou. Slibuji. Od dnes jen ty.
Slib zněl hladce, natrénovaně. Kateřina se na manžela dívala a viděla to, co nechtěla vidět po všechny ty roky prázdno za krásnými slovy. Zvyk lhát, který se stal druhou přirozeností. Egoismus zakrytý šarmem. David neuměl milovat nikoho kromě sebe. Nemusel ani chtít se učit.
Ne.
Co ne?
Nepotřebuji tvé sliby.
David se zamračil.
Katko, nebuď dramatická. Všechna páry si tím procházejí. Překonáme to.
Kateřina zakývala hlavou. V hrudi bylo prázdno a chlad, ale poprvé po dlouhé době jasno.
Nezměníš se. Nikdy. Protože pro tebe to není problém. Je to norma. Manželka doma, milenka po boku. Pohodlné.
Mluvíš nesmysly.
Pravda. Kateřina vstala. Před třemi lety jsem si myslela, že jsem výjimečná. Že se pro mě stane jiný. Ale jen jsem převzala místo Marty!
Kateřina odešla k Anetě ještě té večer.
Rozvod trval tři měsíce.
David se nepodíval. Do listopadu se oficiálně osamostatnil s Olyvií Kateřina se o tom dozvěděla od společných známých. Nový pár vypadal šťastně. Olyvie zářila. Sdílela fotky s hashtagy o lásce a osudu. Plánovala svatbu.
Aneta Kateřině ukázala jeden z příspěvků.
Podívej. Říká, že jsem výjimečná. Že nikdy předtím nic takového nepoznal.
Kateřina odložila telefon.
Nechci to vidět.
Jsi naštvaná?
Ne. A to byla pravda. Lítám se jí. Za dva roky bude sedět s kamarádkou a plakat stejně jako já.
Aneta ji objala.
Cítíš se lépe?
Kateřina zamyslela se. Lehkost ne. Ale něco uvnitř konečně přestalo držet se za iluze. Za člověka, kterého si představovala a milovala.
Víteš, co je nejhloupější? Kateřina se usmála s trochou ironie. Věděla jsem od začátku, že je takový. Byla jsem jeho milenkou. Viděla jsem, jak lže manželce. Slyšela jsem, jaké příběhy vymýšlí. A přesto jsem si myslela, že se mnou bude jinak.
Zamilovala jsi se.
Byla jsem hloupá a slepá. To jsou různá věci.
Aneta mlčela.
A co dál?
Kateřina se podívala z okna.
Teď budu hledat toho, koho nemusím přetvářet. Někoho, kdo je věrný od samého začátku. Opravdu vůbec existují?
Za oknem začalo mrznout, kapky deště klouzaly po skle a Kateřina poprvé po měsících nepřemýšlela o Davidovi. Nepamatovala si jejich setkání, svatbu, společné plány.
Nevěděla, že za rok se provede. S mužem, který se nedíval na jiné. Mužem, který z její strany neodcházel z rodiny. O dva roky později se jim narodí dcera, potom syn. Kateřinova rodina bude sílit s každým dnem. A ona konečně pochopí, jaký to je skutečný, upřímný manželství.
Poučení: pravá láska nekupuje si místo, ale roste z upřímnosti a věrnosti, kterou si člověk sám vybuduje.
