Myslela jsem, že naše manželství jde skvěle, dokud se kamarádka nevzpomínala na jednu otázku.
Vdávala jsem se už hodně mladá, z čisté lásky. Seznámili jsme se, pak čtyři roky jsme se potkávali, než jsme si řekli ano. Prošli jsme spolu spoustou věcí.
Už spolu bydlíme více než šest let. Plně mu důvěřuju, stejně jako sobě. Petr je fakt sladký, starostlivý a pečující. Vždycky mi pomáhá s domácími prácemi. Není z těch nejodvážnějších a nejsilnějších chlapů a ani se nedá nazvat pohledným, ale má úžasně milou duši a v sobě má celé moře optimismu a víru v dobro, která mě nabíjí energií a pomáhá přežít ty nejtěžší chvíle.
Na druhou stranu je nerozhodný a úplně neví, jak se rozhodovat. Nerad vychází ze své komfortní zóny a netáhne se vpřed. Je také strašně plachý. Po šest let společného života se vůbec nezměnil.
Nechce se o sebe starat, ani na zdraví myslet. Jakékoliv změny ho děsí. Petr je ode mě skoro o deset let starší. Je mi dvacet šest a miluju tenhle život. Mám skvělou práci, pořízla jsem si vlastní auto, splácíme hypotéku na náš domek v Praze. A poslední dobou se kamarádka Lenka zeptala: K čemu ti ten chlap vůbec slouží?
To byl okamžik, kdy mi prasklo osobní štěstí, a teď sedím a přemýšlím: K čemu mi on vlastně je?
