Dotknout se pohledem a cítit štěstí
Už devatenáct let bydlí Agáta se svou matkou Marií a babičkou Fátou v malebné vesničce Černý Most nad Vltavou a doufá, že jednou přiláká Radka, kterého už dlouho zbožňuje. Usmívá se, když si vzpomíná na sousedova chlapce, o pět let staršího, a pomyslí si:
Bude fajn, kdyby se Radek najednou objevil tady mezi polemi. Bohužel jeho babička zemřela před třemi lety, a já jsem se o ni musela starat
Po devátém ročníku nastoupila Agáta do místního zdravotnického střediska, nedávno absolvovala lékařskou školu a pracuje jako ošetřovatelka v obci. Často si klade otázky:
Co je to ženské štěstí? Existuje vůbec? Žijeme trojice v čistě ženské rodině a netuším, co maminka považuje za štěstí. Zdá se, že ani ona neví, co to je. Vzpomíná, jak můj otec, kterého jsem nikdy neviděla, utekl, když se dozvěděl, že je těhotná. Nebo jak moje babička Fáta, milá a dobrosrdečná, vychovávala dvě dcery sama po předčasném úmrtí manžela.
Agáta léčí sousedy, i když je ještě mladá, ale dokáže bez ostýchavosti vpichnout jehlu, změřit tlak a vždy se usmívá. Vesničané ji mají rádi, protože je z našeho. Od dětství chtěla být zdravotníkem. Vyrůstala s kočkami, psy, a kamarádkám hladila kolena zelenou. I když si sama občas zakousne drobný škrábanec, umí si ho ošetřit.
Dnes se po směně vrací zamyšlená a opět si připomíná Radka.
Proč na něj pořád myslím, napomíná si Agáta, možná už je ženatý, má stovky dětí a nikdy se nedozví, že ho miluji od třinácti let.
Naposledy přišel na smuteční pohřeb své babičky, ale mluvili jen málo. Byl s matkou, která vypadala skromně a opírala se o jeho paži.
Zima už dávno vládne, Nový rok už se slavil, únor se blíží ke konci. Matka Agáty pracuje jako pošťák, babička Fáta zůstává doma a peče koláče, vyrábí knedlíky a ovocné knedlíky.
Když se vrací k domu, mrkne po sousedově chalupě, ke které má klíč od babičky Fáty ten klíč jí předala už tehdy, když se o ni starala. Po silných sněženích občas vyklízel cestu k sousedovi, doufajíc, že Radek přijede, ale
Ahoj, babi, kde je mamka? Už by měla být doma, zeptala se vnučka.
Už přišla, ale šla navštívit Marii, kamarádku, která je trochu pod křepelem. Brzy přijde, přinesla jí léky. Přijď ke stolu, nakrmu tě. Snad se nám tu s těmi starými zahříváme, odpověděla babička Fáta s úsměvem.
Jo, babi, už jsem hladová, zima si stěžuje, ale jaro přijde a zimě řekne sbohem, se zasmála Agáta. Jaro nás zahřeje, sbalí své kufry a uteče do těžkých krajin, a já miluju jaro.
Agáta zamířila do své skromné pokojíčku, lehla si na postel a znovu si představila Radka. Jednou pomáhal svému dědečkovi Svatopu renovovat střechu, bylo mu sedmnáct, přijel na letní prázdniny. Špatně se otočil a téměř spadl, ale dědeček ho zachytil za ruku; jenom se mu zlomil prst od vyčnívajícího hřebíku. Agáta to viděla z verandy, rychle sehnala obvaz a zelenou. Přiběhla k sousedovi, kde Radek stál se sevřenou nohou, zatímco babička Fáta si rukama třásla boky.
Bolí tě, Radku, hned ti ošetřím, řekla dívka a on se na ni podíval překvapeně.
No jo, doktor už tu máme, zamumlal s úsměvem.
Měla bys raději zůstat u nás, od dětství léčíme všechny, dodala jeho babička.
Agáta prohlédla ránu, usoudila:
Není to hluboké, za chvilku bude v pořádku, a s lehkým dotykem se ptala: Bolí tě?
V jejích modrých očích bylo tolik soucitu, že by i sama slzy rozlétla. Radek, když zahlédl její pohled, se usmál.
Vůbec ne, odpověděl, zatímco ona převalila obvaz. Pamatuje si ten okamžik i po letech, když mu bylo dvanáct.
Když Radek přišel z armády a uviděl svou matku, zpanikařil. Byla bledá a suchá. Nemohl skrýt slzy. Matka plakala radostí, že konečně má syna, a už se ničeho nebála.
Díky Bohu, chlapče, vrátil ses, teď můžu v klidu zemřít.
Mami, neříkej takové věci, slibuju, že ti budu pomoct, odpověděl Radek.
Vždy byl dobrý syn: pomáhal matce, dával jí injekce, masíroval nohy, starala se o její slabé srdce. Najal si práci a měl sen postavit matku na vlastní nohy, a šlo mu to. Po čase se matka rozveselila, dělala domácí práce a nejčastěji vzpomínala na rodinný dům v vesnici.
Ach, jak by bylo krásné žít v té vesničce, nepadat ze čtvrtého patra, jenom si sednout na židli na verandě a užívat čistý vzduch, možná i chovat slepičky
Rozhodl se jet na víkend do vesnice. Přestože v zimě jezdit na opuštěný dům zní bláznivě, slíbil matce, že se podívá. Její oči zazářily, tak se rozhodl jednat hned v sobotu.
Když vystoupil z autobusu, udivila ho široce vyklizená cesta, kterou prošlapal traktor, vede přímo k babiččině chalupě. Možná budu muset brodit až po kolena v sněhu, pomyslel si, ale pak se zamyslel.
Cesta byla už od hradečku vyklizená až k braně, a i tři schůdky na verandě byly čisté, vedle nich ležel starý koště.
Kdo tu teď čistí cestu? Možná už někdo bydlí, pomyslel si.
Okna měla jen lehké záclony, vzpomínal, jak je Fáta šila na staré šicím stroji. Vystoupil na verandu, vytáhl klíč ze svého kapsle a odemkl dům. Vtom uslyšel za sebou veselý ženský hlas:
Ahoj, už jsi tu dlouho nebyl, čekala jsem na tebe, věděla jsem, že jednou přijedeš.
Radek se zachvěl a sotva se udržel na schodech. Přede ním stála štíhlá dívka v kožešinové bundě a bílém čepici, oči měly modré jako nebe a na tváři se rozléval červený nádech.
Nevyznala jsi mě? Jsem vnučka babičky Fáty vzpomeň si.
Rozpoznal ji byla to ta dívka, co mu ošetřila nohu a nepustila ho nikam. Oči měla krásné, jméno jen těžko vybavoval.
Jsem Agáta, nepamatuješ si mě?
Agáto, jasně, že si pamatuju, najednou se rozesmál, léčila jsi mi nohu, byla jsi menší, měla jsi copánky až po ramena a smál se mi při tom.
Tak si mě pamatuješ?
Na tváři Agáty se rozprostřel šťastný úsměv, Radek se na ni díval a taky se usmíval.
Občas jsem sbírala sníh, čekala tě, mám tolik příběhů, co ti řeknu. Pojď ke mně, napiju tě čajem, máma i babička budou moc rády. Pak spolu můžeme jít dál.
Radek usedl u stolu, pila čaj s třešňovým džemem a poslouchala ji. Babička i matka šly do pokoje po radostném setkání.
Moje babička byla poslední dobou nemocná, nechtěla jsem vás zarmoutit, řekla Agáta. Péče o ni, krmení, to jsem dělala od dětství, chtěla jsem být zdravotníkem a teď jsem ošetřovatelka.
Pamatuju, jak jsi mi léčila nohu, zasmál se Radek. Vyléčila jsi ji tak, že ani jizva nezůstala.
To nic, jen jsem se o tebe starala, byl jsem do té doby dojatý, zamrdlala a zakrývala si úsměv rukou.
Radek byl překvapen.
Jo, byl jsi vysoký kluk, ale respektoval jsem tě, když jsi mě vážně ošetřila, řekl a uslyšel, jak Agáta tiše přikývla.
Agáta podala klíč od důmku, kde bydlela babička.
Tady, babička mi ho dala, když už ležela, a zůstala u mě. Vždy říkala, že sem přijdeš, možná tu i zůstaneš, řekla a zčervenala.
Klíč můžeš mít ty, odvětil Radek, a jdeme dál.
Vstoupili do domu, kde všechno vonělo čistotou, jako by babička právě odešla. Radek si uvědomil, komu v tom všecky dluží.
Musím jet domů, slibuju, že se vrátím, přivedu i matku, potřebuje ten čistý vzduch. Doma všechno spravím a ty mě očekávej, usmál se a Agáta se radostně rozzářila.
Radek pochopil, že se chce vrátit, dotknout se pohledem a cítit štěstí. Už bez ní si nevybaví život.
Jaké štěstí, že Agáta nevyšla za muže, jaké štěstí, že jsem tady, pomyslel si, když ji doprovázel na autobus, a chtěl se smát a zpívat.
V autobusu promluvil:
Má babička měla pravdu, že se sem vrátím a neodložím tě.
Agáta šla domů s úsměvem, konečně věděla, co je ženské štěstí.
