Miláčku, můžeš mě vyzvednout z práce? Zavolala manželovi, doufajíc, že tak ušetří úmornou čtyřicetiminutovou cestu v přeplněné tramvaji po náročném dni.
Nemám čas, odsekl Petr. V pozadí hrála televize, což jasně prozrazovalo, že je doma.
Eliška se v tu chvíli propadla do smutku. Jejich manželství se rozpadalo, a přitom ještě před půl rokem Petr přísahal, že ji bude nosit na rukou. Co se tak rychle změnilo? Nedokázala to pochopit.
Dávala si záležet na svém vzhledu, pravidelně chodila do fitka. Vařila skvěle ostatně pracovala v oblíbené pražské hospodě. Nikdy po něm nechtěla peníze, nedělala scény, byla vždy připravená vyhovět jeho přáním
Takhle ho unavíš, říkala jí matka, když si Eliška stěžovala. Nemůžeš mu ve všem ustupovat.
Já ho prostě miluju, odpovídala bezmocně s úsměvem. A on miluje mě
*****
Nakonec se opravdu unavil, přemýšlela Eliška, když procházela historii prohlížeče. Petr trávil všechen volný čas na seznamkách, psal s různými ženami. Proč mi to neřekl rovnou? Nechala bych ho jít. Proč trávit život s ženou, kterou nemiluje, a ještě ji trápit?
Rozvod. Byla silná, zvládne to. Ale nenechá ho odejít bez malé pomsty
Toho večera se zaregistrovala na stejnou seznamku jako Petr, našla ho a začala si psát. Použila cizí fotku, trochu ji upravila, a byla si jistá, že skočí. A on skočil.
Psali si vášnivě. Tvrdil jí, že není ženatý, že chce vztah a děti. Vychvaloval svou skvělou povahu, až se Eliška smála slzami. Dobře věděla, jak těžké je s ním vycházet.
Setkejme se, napsala a čekala, jak zareaguje.
Super, přišla okamžitá odpověď. Jenže u mě teď bydlí sestra, připravuje se na přijímačky. Tak se potkáme někde venku a pak můžeme do hotelu.
Vážně? zašeptala si. Jak může být tak jistý, že s ním žena hned půjde do hotelu? Normální člověk by se urazil! Ale dobře, aspoň takhle dosáhnu svého.
Přijedeš ke mně? Bydlím sama v chatě za městem. Nikdo nás nebude rušit Přemýšlela, jestli to spolkne.
Perfektní nápad! Petr byl nadšený. Pravděpodobně proto, že nebudu muset platit hotel. Pošli adresu a čas. Přiletím na křídlech lásky.
Ulička **** 25, deset večer. Stihneš to?
Jasně! Čekej na mě.
V devět večer Petr předstíral, že ho volají do práce. Nemohl najít klíče od auta a neochotně se zeptal ženy, jestli je neviděla.
Byly na stole, podívala se na něj upřímně, zatímco klíče svírala v kapse. Třeba je odnesla kočka?
Ale Eliška na něj nečekala. Proč taky? Sbalila si věci. Naštěstí měla vlastní byt po babičce. Jediné, co po sobě nechala, byl rozvodový papír.
Petr se vrátil až ráno, rozzuřený. Nejen že mu cesta zabrala přes hodinu, ale ta Lucka ze seznamky tam vůbec nebyla. Adresa byla pravá, chata taky. Jenže místo fotomodelky v dveřích stála ženská dvakrát větší než on. Měla na sobě jen průsvitný župan a zaplatil by cokoli, jen aby ten obraz vymazal z paměti.
S obtížemi se jí zbavil! Musel volat taxík, který dlouho čekal, a on mezitím prokřehl v tenké bundě. Řidič ho navíc vzal nejdřív někam úplně jinam Byla to divoká noc.
Až když přišel domů a uviděl na stole papíry k rozvodu, pochopil, kdo za tím vším stojí. Vedle nich bylo červenou rtěnkou napsáno:
Tohle sladká pomsta
*Naučil jsem se, že lži se vždy obrátí proti tomu, kdo je šíří. A někdy to bolí víc, než člověk čeká.*
