Zapamatovat si za každou cenu
Začal zapomínat i ty nejmenší věci.
Nejdříve mi uniklo, jestli si syn Matěj dává jogurt s jahodami nebo s broskví. Pak jsem zapomněl, který den v týdnu má plavání. A když jsem vyjížděl z parkoviště, na okamžik jsem neměl ani tušení, na jakém stupni rychlosti obvykle startuji.
Tahání motoru, který ustrnul, vyvolalo vnitřní paniku; několik minut jsem seděl se sevřeným volantem a bojoval s úsměvem v zrcátku.
Večer jsem o tom řekl Věře:
Něco se se mnou děje. V hlavě pořád víří mlha.
Položila mi dlaní na čelo, pak na tvář takový dlouholetý, rodinný gestus.
Jsi jen unavený, Petře. Spíš málo spíš a hodně pracuješ.
Chtěl jsem křičet: To není únava! Je to, jako kdybych vzal gumu a rozmačkal člověka na kousky!, ale mlčel.
Strach v jejích očích byl děsivější než můj vlastní.
***
Začal jsem si vše zapisovat do zápisníku.
Dnes je čtvrtek.
Vyzvednout Matěje v 17:30.
Koupit rohlík, ne Bílý, protože Věra nejí Bílý.
Zavolat mámě v neděli v 12:00 a zeptat se na tlak.
Telefon se stal mým prodloužením; bez něj jsem se cítil bezmocný, jen tělem v známém prostoru.
***
Jednou jsem se skutečně ztratil.
Ne v lese, ne v cizím městě, ale v okolí, kde jsem žil už sedm let. Šel jsem po známé trase z metra, zamyšlený, zvedl hlavu a nepoznal jsem křižovatku. Známa lékárna zmizela a na jejím místě svítila nová výloha kavárny, která tu nikdy předtím nebyla.
Zastavil jsem se, pocítil studený pot pod košilí. Lidé kolem šli dál jako nic, ať už to byl ztracený muž nebo ne.
Můj smartphone se třásl v rukou, otevřel jsem mapu. Modrá tečka blikala na neznámé ulici. Zadával jsem domácí adresu a slepě následoval mechanický hlas, jako by to byl chlapec, co jde poprvé sám do obchodu.
Doma jsem se vrátil o tři hodiny později. Věra tiše položila před mě šálek čaje. Její ticho bylo horší než jakákoliv křik. Netušil jsem, kam se schovat před hanbou.
Zapsala jsem tě k neurologovi, řekla nakonec, aniž by mi do očí pohlédla, ve středu ve čtyři. Já si od práce vyřadím a pošlu se s tebou.
Pokývl jsem a polkl krčku. Myšlenka na nemocnici, na bílé pláště a na rané příznaky mě děsila jako divoký šelest.
Takže se budu muset stát pacientem, o kterém se mluví ve třetí osobě.
***
Ve středu ráno, když se Věra chystala do koupelny, jsem automaticky vzal její telefon, abych zkontroloval počasí. Ten můj ležel na nabíječce. Na obrazovce jsem uviděl otevřené karty:
Dementie. Rané symptomy u mužů 45 let.
Jak jednat s partnerem, který má problémy s pamětí.
Podpůrné skupiny pro rodiny.
Zřízení opatrovnictví.
Vrhl jsem telefon stranou, jako by mě spálil. Usedl jsem na okraj postele a ztratil dech. Nebyla to jen lékařská diagnóza byl to rozsudek našeho společného života. Už neviděla ve mně manžela, otce, ale problém, objekt péče.
***
Den v ordinaci proletěl jako v neprůstřelném helmě. Odpovídal jsem na otázky, dělal testy: Řekni tři slova: jablko, stůl, mince. Zapamatuj si je. Světlo lampy mi blikalo, a uvnitř zněl jen jeden verš, který jsem ráno četl: opatrovnictví.
Když jsme vyšli, už se stmívalo. Věra mě vzala za ruku, pevně, téměř křečovitě.
No tak, řekla s nepřirozeným optimismem. Doktor řekl, že není nic vážného, jen přetížení. Musím víc odpočívat. Pojedeme domů, já zahřeju večeři. Máme chuť jíst
Sledoval jsem její profil, stáhnuté rty, vrásku úzkosti u oka. Předstírala roli milující manželky, věřila v lepší výsledek. Já však viděl strach, únavu, nekonečnou řadu dní, kdy se budu měnit v dítě a ona v opatrovnice.
U auta podala klíče:
Dej, ty řídíš lépe.
Byl to jednoduchý a krutý test. Vzal jsem klíče, nastartoval a zapomněl, kde jsou blinkry. Ruka se vznášela ve vzduchu, nenašla obvyklý páčku.
Stál jsem před panelem, známými tlačítky, která už nedávala smysl. Zavřel jsem oči, nadechl se z hloubky.
Vě zakřičel jsem, nemůžu
V tichu interiéru to znělo jako konečný verdikt. Čekal jsem výčitky, slzy, možná i povzbuzující slova. Věra jen otevřela dveře, obešla auto, přišla ke mně a lehce pohladila rameno.
Posuň se.
Plazil jsem se na zadní sedadlo. Posadila se za volant, připoutala se a pomalu vyjela. Přijela k semaforu a jednou jen zadní stranou dlaně lehce přejela tvář.
Rychle
***
Díval jsem se z okna na mihotavé světla cizího města a uvědomil si, že už ne jen zapomínám cestu domů. Zapomínám cestu k sobě. Věra za volantem se pomalu mění v dobrou, unavenou cizinku, která někde nezjišťuje, kam veze bezradného pasažéra.
Nejstrašidelnější bylo její ticho zdálo se, že už se smířila s touto trasou.
***
Začala tichá válka s nemocí, se sebou a s tím, co zbylo z naší rodiny.
***
Věra zavedla nový systém. Na lednici pověšela velký kalendář s výraznými poznámkami: Vyšetření, Neurolog, Fyzioterapie. Na dvířka skříní nalepila štítky s obsahem. Koupila mi pilulkový box, každé ráno do něj pečlivě vložila vitamíny, nootropika, uklidňovadlo. Volala každou hodinu, kontrolovala mé kroky, cvičení, užívání léků a dokonce i myšlenky.
Syn Matěj, desetiletý kluk, vnímal napětí dříve, než pochopil jeho příčinu. Stal se neobvykle tichým.
Jednou, když mu pomáhal s matematikou, zkolaboval před nejjednodušší rovnicí. Čísla tančila před očima a nedávaly smysl. Viděl, jak se Matěj nejprve podívá na mě, pak na Věru, vyděšený a zmatený.
Věra rychle přisedla:
Táta jen unavený, ať já
Matěj přikývl, ale ustoupil. V jeho pohledu se objevila opatrnost, jako by táta se proměnil v křehký, nepředvídatelný předmět.
***
Nyní už skoro vůbec neházejeme se po nečistých nádobích a neotvíráme dveře. Dříve jsme se mohli zašpinit, vyřvat se, ale po chvíli jsme se objali a smáli se vlastní hlouposti. Teď Věra jen povzdechne a tiše umývá nádobí za mnou. Její trpělivost se mi zdá jako přísnost dozorce bezchybná a smrtící.
Často jsem si všiml, že čekám na její výbuch. Čekám, až zakřičí: Kdy to už skončí?! nebo se rozpláče od bezmocnosti. To by bylo spravedlivé znamenalo by to, že je stále se mnou, v téže lodi, i když je polovinou naplněná vodou.
Ale ona drží se
A to mě děsí nejvíc.
***
Jednoho večera, když jsem po páté během hodiny znovu zeptal, jestli jsem vypnul žehličku, Věra už nemohla dál snášet. Neřvala, jen tiše řekla, že se dívá mimo mě:
Petře, jsem tak unavená, že se bojím usnout za volantem, když vozím Matěje do školy.
V jejím hlasu nebyla výtka, jen prosté konstatování faktu. A tato prostota mi způsobila ještě horší bolest.
***
V určitý okamžik jsem začal zapisovat vše, co se týká Věry, abych nic nezapomněl. Používal jsem ten samý černý zápisník. Vedle koupit šedý rohlík se objevily poznámky:
Věra se směje, když se opravdu něco pobaví.
Na levé klíční kosti má znaménko ve tvaru hvězdičky, kterou často skrývá.
Když Věra moc unaví, vrásní si nos, i ve spánku.
Miluje kávu s skořicí.
Miluje svůj starý svetr.
Sbíral jsem tyto drobnosti jako potápějící se kusy lodi. Uvědomil jsem si, že brzy mohu zapomenout nejen cestu domů, ale i to, proč byl tento dům mým domovem. Zapomenout, proč jsem ji miloval. A pak se z ní stane jen obyčejná opatrovnice.
Zapisoval jsem, abych si ji udržel v paměti. A paradoxně, v tom zoufalém dokumentování se mi vrátily pocity. Ne vášeň jako dřív, ale ostrá, bodavá něha k detailům, které jsem dříve přehlížel.
Věra ten zápisník viděla. Jednou, když jsem ho zapomněl na stole, otevřela jej, přečetla si část o smíchu, o znaménku a o nosní vrásce a rozplakala se. Poprvé po měsících ne z únavy a zoufalství, ale z píchavého, nesnesitelného poznání.
Ten večer nevařila večeři. Vzala mě za ruku ne tak, jak mě vedla k lékaři, ale po svém, nejistě a řekla:
Poslouchej, dneska nechci vařit. Pojďme do té pizzerie, kde jsme byli po našem prvním rande. Pokud si ještě pamatuješ, jakou pizzu jsi tehdy objednal.
Podíval jsem se na ni a v mých očích, zamlžených strachem a tabletami, na okamžik zazářila jiskra. Ne vzpomínka, ale něco jiného.
S šunkou a houbami, řekl tiše. A ty si vezmi vegetariánskou s ananasem. Řekla pak, že to bylo exotické.
Stiskla mou ruku a přikývla, aniž by mohla slova vypravit.
To nebylo vyléčení. Nemoc nezmizela. Zítra jsem mohl zase zapomenout, jak si vázat tkaničky. Syn by mohl zase odejít. A ona zhroutit se.
Ale v té pizzerii, u lepkavého stolu, jsme na chvilku přestali být pacientem a opatrovnicí. Byli jsme znovu Petrem a Věrou, kteří se ztratili, ale v tichu mezi slovy se znovu našli.
Pizzerie byla jasná, hlučná a cizí. Ne ta útulná hospůdka z našich vzpomínek, ale moderní místo s neónovými nápisy a hlasitou hudbou. Já nervózně hrabal ubrousek, oči skákaly po menu, hledajíc známé názvy. Pizza Šunka a houby byla, ale pod jiným jménem.
Objednej, co chceš teď, řekla Věra tiše. V jejím hlasu nebyl hněv, ale pochopení těžké, vyčerpané pochopení.
Ukázal jsem prstem na první obrázek, co mi padl pod oko. Ona si objednala vegetariánskou. Když nám ji přinesli, vzal jsem kousek, zakousl a ztuhnul.
Není to ono, zamumlal jsem. Vůbec to není ono.
Chuť jiná? zeptala se Věra.
Ne. Já nepamatuju si ten chuť. Položil jsem kus na talíř a podíval se na něj s takovým ztraceným zoufalstvím, že se Věře sevřelo srdce.
Ale ne šlo o recept. Šlo o to, že vzpomínka na naše první rande sladká, teplá, vonějící droždím a nadějí mi unikla. Zůstala jen mlhavá stíny a poznámka v zápisníku: Byli jsme tam. Bylo nám dobře.
Odložil jsem talíř.
Posaďme se jen tak, navrhl jsem.
A poprvé po mnoha měsících to znělo ne jako kapitulace nemocného, ale jako prosba rovného člověka jen sednout vedle sebe.
Věra pomalu položila ruku přes mou a lehce ji přitiskla, aniž aby sevřela.
Po tom se všechno změnilo. A nic se nezměnilo. Kalendář na lednici visí stále. Pilulky se doplňují. Ale teď Věra, než mi podá ráno tabletu, zeptá se: Jak jsi spal? Bolí tě hlavu? Ptá se ne jako sestra, ale jako milovaná žena, manželka.
Já místo souhlasu jen odpovídám:
Sny jsou podivné. Jako bych byl v skle, všechny místnosti vidět, ale žádné dveře.
Poslouchá. Přikyvuje. V těch chvílích se nemoc nestává nepřítelem, který se schovává, ale těžkou, společnou zátěží, kterou neseme spolu.
Syn Matěj se stal naším barometrem. Vidí, že mamka už nešklebne, když táta něco zapomene. Táta místo hněvu na sebe říká:
Do háje, vyletělo mi z hlavy. Matěji, připomeneš?
A v tom připomeneš? není ponižování, jen prosba o pomoc.
Jednou přinesl ze školy obrázek tři z nás, držíme se za ruce pod sluncem. Napsal: Moje rodina. Jsme silní. Pověsil jsem ho naA přesto, i když se svět kolem nás rozplývá, naše srdce zůstává pevně spojené.
