Ty jsi byl tím mužem, který mě opustil před dětským domovem?” – zeptal se Roman cizince, když na jeho hrudi spatřil stejnou mateřskou značku.

Byl jsi ten samý muž, který mě zanechal u dveří dětského domova? zeptal Roman neznámého, když na jeho prsou objevil stejnou rodnou skvrnu.
To je vše, kluci, mám už čas! zakřičel Roman a vyrazil na podvozek rozjíždějícího se vlaku. Přátelé mu mávali z nástupiště, někdo se snažil něco vykřičet až do poslední chvíle. Roman se usmíval.
Už uplynuly tři roky od jeho návratu z armády. Během té doby se mu podařilo získat práci, nastoupil na dálkový studijní program. Poprvé se rozhodl, že si prostě sbalí věci a odjede někam do jiného města.
Společnou poutí všech přátel byl dětský domov, kde vyrůstali bez rodičů a nyní byli dospělí lidé s vlastními cíli, sny a plány.
Anna a Petr se provdala, pořídili si hypoteční byt a čekali na dítě. Roman se radoval za ně, lehce jim záviděl dobrým způsobem, protože i on toužil po podobném. Jeho vlastní cesta však vedla jinam.
Už od prvních let v ústavu se snažil pochopit, kdo vlastně je, odkud pochází a proč se ocitl na tomto místě. Vzpomínky byly rozmazané, jako útržky snů, ale v hloubi duše mu zůstávalo teplé pocit, že v minulosti se mu něco podařilo. Jediné, co se mu podařilo zjistit, byl muž, který ho přivedl. Mladý, slušně oblečený, kolem třiceti let.
O tomto muži se dozvěděl od babičky Nýry starší úklidové, která tehdy ještě neodešla do důchodu.
Byla jsem tehdy mladší, oči mám jako sokol, vzpomínala. Dívám se z okna a on stojí pod lampou, drží malého chlapce za ruku. Dítě mu není víc než tři roky.
Mluví s ním vážně, jako s dospělým. Pak zazvoní zvonek u dveří a on se rozprchne. Šla jsem za ním, ale byl tak rychlý, že jsem ho neviděla.
Rozpoznala by ho hned dnes. Měl dlouhý, ostrý nos jako u Kazana, neviděla žádná auta v okolí, takže byl místní. A ani rukavice dítěti nedal.
Roman si nic nepamatoval, ale po letech úvah dospěl k závěru, že pravděpodobně šlo o jeho otce. Co se stalo s matkou, zůstávalo tajemstvím.
Do dětského domova byl přiveden upravený a ošetřený. Jednoho ale varovalo personál velká bílá skvrna na hrudi sahající až k šíji.
Nejprve si mysleli, že je to popálenina, ale lékaři určili: vzácná forma rodinné skvrny. Babička Nýra říkala, že se takové často dědí.
Dobře, babi Nýro, chceš, abych teď chodil po plážích a kontroloval všechny lidi? smál se Roman.
Žena jen povzdechla. Stala se pro něj nejbližší, téměř rodinnou osobou. Po odchodu jí nabídla přístřeší:
Dokud ti nenajdou bydlení, buď u mě. Nezůstávej bloudit po pronajatých koutech.
Roman zadržel slzy, byl už muž. Jak ale zapomenout ty chvíle, kdy po další spravedlivé výprasku přicházel k ní do šatny a plakal na kolenou?
Vždy chtěl chránit, i když to znamenalo postavit se starším. Ona ho hladila po hlavě a říkala:
Jsi skvělý, že jsi taký dobrý a poctivý, Romku. S takovým charakterem tě život neobejde lehko. Vůbec nelehko.
Tehdy jeho slova nechápal. Teprve po letech pochopil jejich hloubku.
Anna byla v domově od narození. Petr přišel později, když bylo Romovi jedenáct. Byl hubený a vysoký, zatímco Petr byl uzavřený a citlivý.
Přivezli ho po hrozném zúčtování: rodiče se otrávili falešnými pilulkami. Zpočátku se Petr držel stranou.
Pak nastala událost, která je všechny tři spojila v jednu rodinu ne krevní, ale skutečnou, blízkou.
Ani máma Anně nevlídně nastupovala. Rudejčká, malá, tichá ideální cíl pro výtržnosti. Někteří ji šikanovali, jiní tahali za vlasy, další jen tlačili. Ten den starší děti zvlášť rozzuřily.
Rom nemohl stát stranou vrhl se do obrany. Síly však byly nerovné. Po deseti minutách ležel na zemi, chráníc tvář před údery. Anna křičela, mávala kufrem jako kopím.
Náhle vše ztichlo. Křik, posměch jako by někdo vypnul. Rukama zvedly Romu. Přede nimi stál Petr.
Proč jsi se vmísil? Bojovat neumíš!
Měl jsem se dívat, jak ji bijí?
Petr přemýšlel, pak podal ruku:
Jsi v pořádku. Jdeš s námi?
A od té chvíle se mezi nimi zrodilo přátelství.
Anna sledovala svého zachránce s takovým úžasem, že Roman ji zakryl dlaní:
Zavři ústa, nesníš jen mouchu.
Petro se zasmál:
Hele, holka, kdyby něco, hned ke mně. Řekni všem, že jsi pod mojí ochranou.
Od té doby Petr začal Romovi věnovat vážnou fyzickou přípravu. Zpočátku to bylo nudné raději by četl knihu, ale Petr uměl motivovat.
Postupně Roman začal růst. Místo trojek v tělocviku se objevil pětka, svaly zesílily a dívky ho častěji sledovaly.
Prvním z ústavu, kdo odešel, byl Petr. Anna plakala, ale on ji objal a řekl:
Neplač, dívenko. Vrať se k nám. Nikdy jsem tě neklamal.
Skutečně se vrátil jen jednou, potom šel do armády. Když se vrátil podruhé, Anna už balila kufry. Vstoupil do pokoje v uniformě s květinami v rukou:
Jsem po tobě. Bez tebe je všechno těžké.
Mezitím se Anna proměnila v krásnou, zářivou dívku. Když se otočila, Petr z údivu upustil květiny:
To je úžasné! Jsi jako zázrak! Nechceš být mou ženou?
Usmála se:
Chci. A ty nejsi špatný.
Po armádě poslal Petra sloužit do toho samého města, kam mířil Roman. Rozhodl se, že je určitě navštíví, zvláště až budou mít dítě bude to jen ona, kdo je křižovatkou.
Roman si rezervoval luxusní kvůli spánku před prací pracoval jako výškový dělník na stavbě. Oblíbená práce, slušný plat, žádné přesčasy stačilo času na studium i na přátele.
Jak se chystal ležet, zaslechl křik z chodby. Muž zkoušel, aby okamžitě uvolnil kabinu.
Roman chtěl hluk ignorovat, ale brzy se křičícímu hlasu připojil plačtivý ženský známý, který vnitřně stiskl vše jako babička Nýra. Roman vyhlédl do chodby.
U sousední kabiny, třesoucí se strachem, stála mladá průvodčí.
Co se stalo?
Je tam nějaký důležitý chlápek, pošeptala. Babička nechtěně přehodila jeho čajovou sklenku, rozlila na košili. A on teď zkouší, jako by ho měl okamžitě soudit.
Muž stále křičel:
Jdi pryč, stará čarodějnice! Jen kazíš vzduch!
Roman vstoupil vpřed:
Kamaráde, trochu zpomal. Před tebou je starší osoba. Není vinen a zaplatila i za jízdu.
Víš, kdo jsem? Jeden úder a už tě tady nebude!
Mně je to jedno, kdo jsi. Kosti se lámou stejně u všech u důležitých i u obyčejných.
Muž náhle zmlkl. Roman se naklonil k babičce:
Pojď se mnou. Přestavíme kabinu moje je k vašim službám.
Babička nemohla zadržet slzy byly to slzy vděčnosti. Průvodčí ho sledovala s úctou. Vrátil se do své kabiny, položil tašku na místo, rozepnul košili. Muž zbledl.
Co máš na hrudi?
Roman se na něj klidně podíval.
Neboj se, není to nakažlivé. Je to od narození.
Bože můj
Muž pomalu sestoupil na poličku. Roman se zamračil:
Co se děje?
Třesoucí se rukama rozepnul košili. Pod ní byla stejná rodná skvrna.
Byl jsi ten muž, který mě zanechal u dveří dětského domova?
Ano. Byl jsem zbabělý. Omlouvám se. V té době jsem byl ženatý. Tvoje matka, Marina přišla ke mně, řekla, že má nevyléčitelnou nemoc, má jen málo času. Žádala, abych tě přijal.
Ale za pár hodin měla přijít moje žena. Bál jsem se odvedl jsem tě do domova a my jsme se přestěhovali. Po letech Marina mě našla. Léčba ji zachránila, hledala tě. A já řekl jsem, že tě nemáš.
Kde je teď?
Po mrtvici ji umístili do domova pro neschopné. Stalo se to před asi dvěma lety. A také ve vašem městě.
Roman nic neřekl, opustil kabinu a šel k průvodčí.
Všechno jsem slyšela, tiše řekla. Pokud chcete, můžete si u mě odpočinout.
Děkuji. Myslím, že vím, o který dům šlo.
Nešel do práce, zavolal a vše vysvětlil. Průvodčí se jmenovala Kateřina jela s ním. Byl jí vděčný, protože by bylo příliš strašidelné jít sám.
Marina po mrtvici přešla před dvěma lety
Taková je. Marina Pavlovna. Skvělá žena. Říkala, že nemá nikoho syn zemřel. A vy?
Roman pokrčil rameny:
Možná syn, pokud to opravdu ona.
Projděte.
Žena v invalidním vozíku přerušila šití, usmála se. Zdravotní sestra zakřičela:
Jste jako dvě kapky vody!
Marina pustila klubko:
Vždycky jsem věděla, že jsi naživu. Cítila jsem to.
Uplynuly dva roky. Marina absolvovala rehabilitační kurz, který zaplatil Roman. Četla pohádku svému vnukovi, a Kateřina, její manželka, připravovala slavnostní večeři. Dnes se dozvěděla, že znovu bude matkou
Taková neuvěřitelná příběh. Zdá se, že se to nedá stát, ale život ukazuje, že i tohle je možné
Co na to říkáte? Pište své názory v komentářích, lajkujte.