2. července 2025
Dnešek byl jako obyčejný letní odpoledne. Stál jsem před zrcadlem v ložnici a Jitka si jemně rozetřela krém na tvář. Venku slunce pražilo asfalty nad Prahou, ale v bytě s klimatizací byla příjemná chladivost.
Další krém? zeptal se Petr, koukajíc z novin.
Ne, ten samý, co jsem používala před měsícem, odpověděla Jitka klidně.
Petr zavrtěl hlavou a vrátil se k četbě. Takové rozhovory už u nás běžely. Vždy se zajímal o naše výdaje, ale neomezoval mě. Peníze byly společné a každý utrácel, co potřeboval.
Jitka pracuje jako účetní ve stavební firmě v Brně, má stabilní výplatu. Já jsem svářeč v ocelárně v Ostravě, vydělávám o něco méně, ale také slušně. Společně žijeme pohodlně, dovolujeme si dovolenou jednou ročně a drobné radosti.
Od začátku manželství Jitka platila své vlastní potřeby šampon, kondicionér, kosmetiku, oblečení. Nedělalo to žádný rozpor, jen jsem to považoval za samozřejmost.
Dnes půjdu k nehtové, řekla během snídaně.
Dobře, odpověděl jsem a namažl chleba máslem. Po práci s Tomášem pojedu do dílny, podíváme se na motor.
Jitka už tři roky pravidelně chodí k nehtové. Vzhled rukou je důležitý, hlavně v její práci, kde se setkává s klienty. Já jsem to nikdy nekomentoval, naopak jsem byl hrdý na její pečlivost. Sportovala dvakrát týdně, chodila k dermatoložce a nosila kvalitní oblečení. V 35 letech vypadala mladší, než kolik jí bylo let.
První napětí nastalo po návštěvě tchyně Aleny. Přijela na víkend, jak obvykle, a hned začala kritizovat.
Jitka zase jede do salonu? zeptala se Alena, když Jitka šla sprchovat.
Ano, k nehtové, odpověděl jsem.
Každý týden? Není to moc? pokrčila obočí.
Mami, co na tom? Jitka pracuje, může si to dovolit, bránil jsem ji.
Možná, ale proč tak často? Celý život jsem si sama malovala nehty a vypadala dobře, namítla.
Rozhovor skončil, ale semínko pochybností bylo zaseno. Začal jsem si všímat Jitčiných výdajů drahé krémy, séra, masky, kvalitní oblečení. Jednou jsem se zeptal:
Proč potřebuješ tři páry letních bot?
Různé barvy k různým šatům, odparovala.
Nemohla bys koupit jedny univerzální?
Může, ale líbí se mi tyhle.
Nemohl jsem to dál ignorovat. Alena jednou řekla, že peníze jsou společné a že míňáme moc na salóny. Spočítal jsem: nehtová 600Kč týdně, tedy 2400Kč měsíčně; dermatoložka 1200Kč každé dva týdny, zase 2400Kč. Celkem cca 4800Kč jen na kosmetiku.
Jednoho večera jsem se rozhodl pro rozhovor.
Jitko, můžeme si promluvit? zeptal jsem se po odchodu Aleny.
Samozřejmě, odpověděla, ukládajíc čisté nádobí do skříně.
Myslíš, že chodíš do salonu příliš často?
V čem je to příliš? Ráda vypadám a mám na to peníze, protestovala.
Můžeme být i úspornější, naznačil jsem.
Úspornější? Na čem? Na pivu s kamarády? Na rybaření? Na nových nástrojích do garáže? odpověděla se zvednutým hlasem.
Rozhovor skončil napětím. Od té chvíle jsem si všiml každé nové rtěnky, každého nového nehtového setu. Když Jitka chtěla koupit novou kabelku, řekl jsem:
A co s nájmem?
Nájem je 8000Kč, nehtová 600Kč, odparovala.
Tak proč to srovnáváš? zkoušel jsem.
Protože to jsou výdaje na ‘nepotřebné’ věci, odpověděla.
Po několika takových hádkách jsem pocítil, že se situace vyhrotila. Jednoho dne jsem zjistil, že nemohu zaplatit kartou v obchodě. Na účtu bylo 0Kč.
Kde jsou peníze, Jitko? zeptal jsem se.
Cože? řekla jsem. Máma mi řekla, že máš platit svoje účty sám. To já neplatím, odpověděla chladně.
Jaká máma?, zmateně se ptám.
Ta moje, řekla beze studu. Stejně jako tvá máma mi dříve řekla, abych platila svoje účty.
Můj svět se zhroutil. Všechna logika se otočila proti mně. Pokusil jsem se bránit: Telefon je nutnost pro práci!
A nehtová je také nutnost pro tvou práci. Když mluvíš s klienty, tvůj vzhled je součástí prezentace, odpověděla.
Uvědomil jsem si, že jsem nechtěl jen omezit její výdaje, ale také jsem si neuvědomil, jak moc ona přispívá do našeho společného majetku. Všechny doklady platby za nábytek, spotřebiče, rekonstrukci šly na její účet. Když jsem se zeptal právníka, řekl mi, že v případě rozvodu by soud zohlednil její vklady a mohla by získat podstatnou část nemovitosti.
Nakonec podala žádost o rozdělení majetku. Přijala část peněz a odešla do menšího bytu v centru. Já jsem zůstal v našem domě a musel jsem najít novou práci, aby mi stačilo na nájem a běžné výdaje. Přestal jsem chodit na masáže a setkání s přáteli, prodal jsem nový telefon.
Náhoda nás opět setkala v obchodním centru. Jitka vypadala spokojeně, já byl unavený.
Jak to jde? zeptal jsem se nesměle.
Dobře. Každý si teď platí svoje. Já platím za svobodu, ty za následky, odpověděla a odešla.
Z této zkušenosti jsem si vzal ponaučení: ve vztahu není pravda, že jeden partner má právo rozhodovat o financích druhého. Spravedlivost a vzájemný respekt jsou klíčem k rovnováze, jinak se i nejmenší nepatrnosti mohou změnit v rozvodové papíry.
