Rodiče mého manžela rozhodli, že se k nám nastěhují na stáří, aniž by se zeptali na můj názor.
Václave, slyšíš vůbec, co ti říkám? Moje matka právě volala a řekla, že už prodávají dům! Prodávají dům, Václave! A během měsíce chtějí být tady! Zuzana mačká telefon tak, že jí bílí prsty, a hlas jí praská ve výkřiku, který se snaží potlačit, ale nepodaří se jí to.
Václav leží na pohovce s tabletem a pomalu zvedá oči.
Zuzko, proč se tak rozčiluješ? To není na zítra. Měsíc je spousta času. Navíc nepřijíždějí do naší garsonky, jen do našeho města.
Do jakého pouhého města?! Zuzana běhá po pokoji a zakopává se o rozházené hračky našeho syna. Marie Petrova řekla naprosto jasně: Nejdříve u vás přespíme, než si najdeme vlastní bydlení. První čas! Víš, jak dlouho to může trvat? Rok? Dva? Máme čtyřicet metrů čtverečních, Václave! Čtyřicet! Jsme tady s Adamem a ještě dva senioři s jejich zlozvykem, nemocemi a kufry!
Václav odkládá tablet, třese si nos. Vypadá, jako by byl rozptýlený mezi řešením světových krizí a drobným apokalyptickým šílenstvím.
Přece nevyhodím rodiče na ulici. Jsou už staří, těžko se jim žije na venkově. Dům je velký, zahrada, sníh se musí odklízet. Otci se loni porušila záda, maminka má vysoký tlak. Potřebují péči. My jsme blízko.
Péče? Zuzko, tvoje matka má šedesát pět, stále pracuje v obci a orá pole jako traktor. Táta má sedmdesát, chodí na ryby dvacet kilometrů pěšky. Jakou péči? Řekli jen, že se nudí a chtějí být blíže dětem. Zapomněli se zeptat i nás!
Přestaň se rozplývat, Zuzko. To jsou moji rodiče. Musím jim pomoci. Něco vymyslíme. Možná jim pronajmeme byt na první období.
Na co? My splácíme hypotéku, platíme školku a úvěr na auto. Z platu nám zůstane tři tisíce korun. Jaký pronájem?
No, prodají dům, peníze se objeví
Dům na konci vesnice, třista kilometrů od civilizace? Za kolik ho prodají? Za milion? Za tolik peněz si tady v Praze koupíme jen garáž nebo dřevěný přístřešek. Rozumíš, že chtějí zůstat u nás natrvalo?
Zuzana vyčerpána spadne na křeslo. Vidí katastrofu v pomalém záběru. Marie Petrova je vládnoucí, hlučná, ráda řídí a učí. Karel Ivanovič je tišší, ale tvrdohlavý, kouří Primu a poslouchá hudbu na plnou hlasitost, protože je už hluchý. Všechno to štěstí se odehrává v jejich úzkém bytě, kde Zuzana má jediný únik koupelnu, a to jen částečně.
Nenechám je u nás bydlet, říká tiše, ale rozhodně. Na návštěvu vám klidně přijde, na týden ano, ale bydlet ne.
Václav se na ni podívá s výčitek.
Jsi krutá, Zuzko. To je rodina.
To je moje rodina odpovídá Zuzka. Jsem já, ty a Adam. A budu ji chránit.
Od té chvíle uplyne měsíc pekel a čekání. Zuzka se snaží manžela přemlouvat, nabízí řešení: ať rodiče nejprve prodají dům, vloží peníze do banky, přijdou na rozhlídku, pronajmou si byt. Václav jen mává rukou: Maminka řekla, že už máme kupce, dali zálohu.
Marie Petrova volá každý den.
Zuzko, tady máme konzervenky, okurky, rajčata, lékář. Všechno vám doneseme! Adam má rád babiččiny okurky, že? A vezmeme si i mou peřinu na váš gauč, a taky červený koberec, co si pamatuješ? Podlaha je holá, chladná, dítě by to neznělo. Položíme koberec bude krásně!
Zuzka poslouchá a cítí, jak se jí šednou vlasy. Koberec, peřina v našem skandinávském minimalismu.
Marie Petrovo, nemusíme koberec. Máme podlahové topení. A tolik nakládaných věcí nemáme kam dát.
Najdeme místo! Na balkon dáme! Koberec potřebný, útulnost přináší. Ty, Zuzko, ještě nechápete.
Den X přichází v sobotu. Václav už od rána běhá po bytě, přemisťuje věci, snaží se uvolnit prostor. Adama posílají k Zuzčině matce, aby se neplácel pod nohama.
V poledne před vchod přijede Gazela. Vyloží Karla Ivanoviče s holí, ale energického, a Marii Petrovu, která povede nakladače jako generálka.
Pozor! Tam jsou sklenice! Nesraťte! Krabici s sazenicemi neotáčejte!
Zuzka kouká z okna a počítá krabice. Deset, dvacet, třicet pytle, svazky, starý lustr, lyže (!) a samozřejmě ten červený koberec zabalený do trubky.
Václave, kam to všechno dáme? šeptá.
Vyřešíme to, zamumlá muž a běží přijímat rodiče.
Další dvě hodiny připomínají pohromu. Vstupní hala je plná krabic, koridor i kuchyně jsou přeplněné. Marie Petrova, ani na chvíli neodložená, chodí po bytě a řídí rozmisťování.
Ten skříň musíme posunout. Tady postavím komodu. Je starý dub, ne vaše dřevotřísková deska. Kájo, přines komodu!
Marii Petrovo, jaká komoda? prosí Zuzka. Nemáme místa!
Najdeš! odřízne svěřenecká. Nevyhazuj to do smetí.
Večer se byt promění v sklad. Jediná místnost, kterou Zuzka tak milovala jako ložnici a dětský pokoj, je nyní chaotická. Rodiče Václava přinesou i svůj gauč, který vtlačí do rohu, zablokují okno. Televizi Karla postaví na stolek, překryjí polovinu našeho plazmového displeje.
No, teď aspoň žijeme, spokojeně prohlíží Marie Petrova, otírá pot z čela. Těsné, ale ne na úkor. Zuzko, dej čaj, hladoví jsme z cesty.
Večeře probíhá napjatě. Karel hlučně mlátí čajovou lžičkou, Marie kritizuje Zuzčin vývar (řídký, já vařím na kostech), a Václav sedí s hlavou v talíři, bojí se podívat na ženu.
Tak tedy, děti, říká svěřenecká a odkládá šálek. Dům jsme prodali, peníze máme na papíře. Ale zatím nic nekupujeme. Ceny jsou šílené, realitní makléři podvodníci. Zůstáváme u vás, rozhlédneme se, možná najdeme chalupu. Nesouhlasíte?
Zuzka chce něco říct, ale Václav ji přepadne:
Samozřejmě, mami. Bydlete, kolik potřebujete.
Zuzka mu pod stolem dejme nožičku, ale on neotevře oči.
Začínají dny. Dny pekelné. Ráno v šest vstává Karel, šlape do toalety, pak do kuchyně, zapíná rádio Šansony a kouří v okénko, i když Zuzka už stokrát prosila, aby nekouřil uvnitř.
Karle, prosím, kouřte po schodech! prosí Zuzka, kašle.
Co, dcerko, je tam zima, průvan, odhání svěřenecký. Kouřím do okna.
V sedm vstává Marie, hučí hrnce, rozhodne se vařit, a říká, že Zuzka muže hladově vyhladí.
Ovesná kaše v vodě není jídlo! křičí, míchející slaninu a vajíčka. Václav potřebuje sílu, pracuje.
Vůně smažené slaniny zaplní oděvy, vlasy, závěsy. Zuzka, která dbá na zdravou stravu, se dívá na mastné skvrny na sporáku i stole.
Večer, když Zuzka a Václav přijíždějí z práce, čeká je rozbor operace.
Zuzko, proč nežehlíš prádlo? vítá svěřenecká na prahu. Všimla jsem si, že máš v šatníku zmačkané povlečení. Přeházela jsem to.
Děkuji, Marie Petrovo, ale nechte mé skříně v pokoji, odpovídá Zuzka vyčerpáním.
Chci pomoci! Jsi nevděčná!
Adam dostává i on výplaty. Babička ho zaplavuje bonbóny (dítě chce sladké!), i když má alergii, povoluje mu sledovat kreslený až do půlnoci a ruší tresty.
Nezlob ho! křičí, když Zuzka chce syna napomenout za roztroušené stavebnice. Je malý! Babička to uklidí.
Autorita rodičů taje. Adam rychle pozná, kdo je teď v domě šéf, a běhá babičce stěžovat.
Po dvou týdnech je Zuzka na hraně nervové exploze. Václav se snaží zůstávat dlouho v práci, přijde, když už rodiče spí.
Václave, takhle dál to nejde, říká Zuzka v sobotu ráno, když jsou sami v koupelně jediném místě, kde mohou mluvit bez svědků. Nehledají byt. Ani neprohlíží inzeráty. Už si uspořádali. Viděl jsi? Tvoje mamka už přemístila moje květiny do svých květináčů!
Zuzko, vydrž. Promluvím si s nimi o víkendu.
Slíbil jsi to už před týdnem! Buď odejdou, nebo vezmu Adama a jdu k mé matce. Vyber si.
Václav bledne. Ultimáta nemá rád, ale chápe, že žena to myslí vážně.
Nadobro se setkají v neděli u oběda.
Mami, tati, začíná Václav, nervózně mačká ubrousek. Přemýšleli jsme s Zuzkou Možná bychom měli začít hledat byt. Ceny rostou, peníze ztrácejí hodnotu. Navíc je tu všichni trochu těsně.
Marie Petrova se zamračeně dívá na lžíci, Karel snižuje hlas rádia.
Těsné? zeptá se svěřenecká a hlas se jí otřese. Rušíme vás? Rodiče rušíte? Snažíme se! Vařím, uklízím, hlídám vnoučata! A vy nás odhazujete?
Nikdo vás neodhazuje, mami. Každý by měl mít svůj prostor. Řekli jste, že chcete vlastní byt.
Chtěli jsme jen ušetřit peníze. Jsme starší, nic nepotřebujeme. Peníze vám přijdou vhod, dědíme vám. A můžeme tu zůstat spolu. V domovech lidí v paneláku jsou spokojené. A my jsme rodina!
Ne, zvolá Zuzka hlasitě. Nebudeme spolu bydlet. To není možné. Máme jiný režim, jiné zvyky. Nemohu spát u televize, nemohu dýchat tabákový kouř. Chci mít svou kuchyni.
Marie Petrova mává rukama.
To je to! Nevnučce se nám nelíbí! Kouříte jinak, dýcháte jinak! Václave, slyšíš? Tvá žena vyhazuje rodiče!
Mami, Zuzka má pravdu, tiše říká Václav. Milujeme vás, ale musíme žít odděleně. Zítra si prohlédneme nabídky. Mám už makléře.
Marie Petrova vtrhne ze stolu, hodí lžíci na talíř a polévka se rozstřelí po ubrusu.
Nevděční! Přijeli jsme, prodali dům, vše jsme vzdali, abychom byli blízko! A vy Kájo, sbírej! Jedeme pryč!
Kam? ptá se Karel zmateně. Na noc?
Do hotelu! Nebo na nádraží! Když nás děti nechtějí!
Začíná dramatické představení. Marie popíjí lék na nespavost, chytá se za srdce, balí kufry, brečí. Václav běhá kolem, prosí, omlouvá se. Zuzka sedí v rohu a zírá na ten cirkus. Ví, že pokud teď ustoupí, budou tu navždy.
Marie Petrovo, říká, když se emoce uklidní. Nikdo nebude jet na nádraží. Pronajmeme vám byt hned teď. Dobrou, blízko nás. Budete chodit na návštěvy, hrát si s Adamem, ale budete mít vlastní prostor. To není k jednání.
Nepovažujete nás za lidi! křičí svěřenecká. Jste cizí!
Večer se podaří dohodnout. Václav skrze známé najde prázdnou dvoupokojovku v sousedním domě. Majitelé nevadí, půjčí ji na pár měsíců.
Přesun proběhne následující den. Marie odchází s pohledem mučednice, kterou vedou na šibenici.
Po všech těch zmatcích a hádkách si nakonec všichni uvědomili, že nejlepší domov je ten, kde jsou respekt a láska, a společně si popřáli klidné a šťastné dny.
