Vzpomínám si, jak jsem už tehdy v té době, před lety, žila v Praze s manželem Petrem a naším ročníkem Matějem. Každý večer jsem si zvykla na pevný rytmus: když se hodiny blížily k osmé, Matěj už měl být v postýlce, jinak se čekaly dvě hodiny nekonečného křiku a plače. Přestože jsem několikrát prosila mou tchýnu, Jitku, aby nechodila k nám tak pozdě, nic se nezměnilo.
Jitka si totiž zdála mít neomezené právo se neohlášeně objevit v našem domě. Pracuju dlouho, říkala, a ve stejný okamžik vstoupí na půl hodiny, hrabe se s Matějem, rozesměje ho, rozdrží ho, a pak mě nechá s nočním bojem o uspání dítěte. Po chvíli se malé tělo rozpláče a já už nesnáším další hodiny, kdy se snažím uklidnit nejen sebe, ale i neklidného potomka.
Jednoho večera, když už jsme si s Petrem vybrali film, zazvonil zvonek. Petr otevřel dveře a stála tam Jitka. Byl to okamžik, kdy mé srdce zaplesalo hněvem. Matěj právě začal prořezávat zuby, byl rozrušený a každá klidná minuta nám byla jako dar. Snažila jsem se zachovat klid. Jde to, řekla jsem tiše, jsou to jen tchýně.
Předstírala jsem, že mě bolí tvář, přiložila jsem ruku k líci a křičela: Přišla jsi v pravý čas! Bolí mě zub už to nesnesu. Nechci jít sama k zubaři. Počkej s Matějem ještě chvíli, pak přijdeme. Petr nic nepochopil, rychle se oblékl a vyrazili jsme z domu.
Co to má být za přetvářku? zeptal se Petr, když jsme se šli do auta. Alespoň se nám podaří být někde sami. A nezapomeň vypnout telefon! dodala jsem mu. Ve spěchu jsme se vrátili domů až po půlnoci. Jitka si musela objednat taxi a zaplatit 150 korun, aby se dostala zpět.
Všude ležely špinavé pleny, roztrhané oblečení, hračky i dudlíky takové pořádné mistrovské chaos jako po výstavu moderního umění. Jitka vypadala vyčerpaně, make-up byl rozmazaný a sukně posetá dětským výkřikem. Od té chvíle přišla k nám výjimečně zřídka a už nikdy ne tak pozdě.
Dodnes, když si vzpomenu na ty dlouhé noci, cítím jak se v něm mísí frustrace i úleva, že jsme se nakonec naučili, že i ta největší rodinná láska potřebuje své hranice.
