Proč jsem dovolila svému synovi a snaše se ke mně nastěhovat? Stále nevím.
Jsem Věra Soukupová, bydlím v dvoupokojovém bytě v klidné čtvrti Olomouce. Je mi šedesát tři let, jsem vdova. Důchod mám skromný, ale vystačí. Když se můj syn Tomáš před dvěma lety oženil, byla jsem jako každá matka šťastná. Je mladý má jednatřicet let a moje snacha Petra je o trochu mladší. Vzali se, spojili své životy, ale neměli kde bydlet. Neměli vlastní byt. Řekli mi: Maminko, budeme s tebou chvíli žít. Brzy si našetříme na hypotéku a odstěhujeme se.
Jako naivní bláhová jsem nadšeně souhlasila myslela jsem, že pečuji o vnoučata. Dovolila jsem jim zůstat. Teď ale nevím, jak z té situace ven. Protože ta chvilka už trvá dva roky a všichni tu žijeme bez pohody.
Nejdřív jsem se nesnažila zasahovat. Jsou mladí, zvykají si na manželský život. Nerušila jsem, vařila pro ně, prala, vše jsem dělala pořádně. Pak Petra otěhotněla. Bylo to brzy, ale říkala jsem si jestli to Bůh chtěl, měl k tomu důvod. Narodil se můj vnuk Jakub. Roztomilé dítě. Jenže s jeho narozením zmizely všechny úspory. Každý ví, jak je náročné mít dítě pleny, mléka, kaše všechno drahé, a Petra chce jen značkové věci, vždy čerstvé, jen dovážené.
Jsem ochotná pomáhat. Ale nejsem služka. Přesto jsem se stala chůvou, kuchařkou a uklízečkou v jedné osobě. Mladá matka je strašně unavená. Jakub ji prý nenechá spát. Tak leží do oběda, drží se mobilu. Dítě je v ohrádce. Ona na gauči. Televize puštěná, oběd uvařený ode mě, podlaha umytá, vnuk vykoupán. A Petra si stěžuje, že je vyčerpaná.
A můj syn? Tomáš jde do práce a vrací se s hlavou svěšenou, nepromluví. Když se ho snažím oslovit, hned se vytratí. Říká: Mami, nepleť se do toho. A Petra se chová, jako by tu byla paní domu. Když něco řeknu, odpoví třikrát. A vždy hlasitě. Pak Tomáš prohlásí, že jeho ženu utlačuji. Utlačuji! To jsem já, která jim tolik pomáhá!
Už nevím, co dělat. Říkám Tomášovi: Synu, najděte si pronájem. Jsem unavená. A on odpoví: Nemáme peníze, mami. Nabídla jsem výměnu bytu vzala bych si malý garsoniér a oni by si našetřili na vlastní bydlení a žili by jako dospělí. Brali by zodpovědnost za své životy. Vnoučkovi bych pomáhala, jak by mi síly stačily. Ale ne, můj syn jen přikyvuje a nic se nemění.
Chápu, že jsou mladí, je to složité. Ale já taky nejsem ze železa. Mám vysoký tlak, bolesti kloubů, nespavost. Když mě potřebují, hned letím do nemocnice, na injekce, hlídám Jakuba. Když řeknu, že jsem unavená, dívají se na mě, jako bych je zradila.
Naposledy došlo k velké hádce. Ráno jsem vstala, uklidila kuchyň, uvařila kaši pro vnuka, jako vždy. Petra vstala a prohlásila: Proč jsi zase udělala tuhle kaši? Říkala jsem, že chci kupovanou! Nedržela jsem se. Řekla jsem jí, že jsem babička, ne kuchyňský robot. Že by se měli uživit sami. Zaplakala, Tomáš se postavil na její stranu, zabouchli dveřmi a odešli. Za hodinu se vrátili, jako by se nic nestalo. Ani se neomluvili.
Teď každé ráno vstanu a přemýšlím proč jsem jim to dovolila? Proč jsem na začátku netrvala na svém? Možná proto, že jsem matka. Protože miluji svého syna. A čím dál častěji si říkám miluji ho, ale jsem vyčerpaná. A když si sedám na prášky na tlak, přemýšlím není už čas je poslat pryč? Bude to bolet, ale aspoň nezblázním se.
A řekněte mi jsem jediná tak naivní? Nebo je nás v mém věku víc, kdo spadne do téhle pasti? Lásku je třeba dávat, ale nikdy ne na úkor sebe sama.
