Celý rok jsme poštědávali peníze na děti, abychom spláceli úvěr! Už žádné další koruny nebudeme dávat!
Můj manžel Jan a já máme jen jedno dítě dospělého syna Petra. Ten už má vlastní rodinu, takže jsme se stali prarodiči.
Vyrůstala jsem za komunistického režimu a v třiceti jsem se provdala. Pak jsem se ještě mohla chlubit titulem stará panna, a všichni očekávali, že hned po svatbě budeme mít potomky. V té době být bezdětný znamenalo něco jako být nakažený černou smrtí.
Nakonec jsme s Janem syna Petra měli a rozhodli jsme se, že to stačí. Jako vzdělaní lidé víme, že výchova dítěte stojí hodně peněz, a čím více dětí, tím víc koruny se spotřebuje.
Proto jsme si řekli, že jedno dítě je dost. Podarilo se nám vychovat Petra, poskytnout mu dobré vzdělání a mít vše pod kontrolou.
Petrova manželka Jarmila však měla jiný názor. Krátce po našem svatebním rozlučce otěhotněla a narodilo se nám první vnouče. Mladý pár neměl vlastní byt, tak si vzali úvěr na menší garsonku. My jsme jim pravidelně spláceli měsíční splátky. A pak jsem se dozvěděla, že Jarmila je znovu těhotná. Samozřejmě jsem se zeptala, jak zvládnou dvě děti a splácení úvěru. Vyčítali mi to a řekli, že to zvládnou. Já jsem jim jen řekla: Když to zvládnete, tak dobře.
Dlouho to tak šlo. Pak ale Jarmila nemohla jít do práce, Petr přišel o zaměstnání. Co teď? Rozhodli se přestěhovat do našeho pronajatého bytu. Jan mi řekl, že mladému páru pomůže s úvěrem, a tak jsme s ním celý rok platili jejich hypotéku. Myslela jsem, že jim tím uděláme obrovskou pomoc. Ale nebylo to tak.
Nedávno jsem zjistila, že úvěr není splacen jsou v šesti měsících pozadu. Kam se peníze poděly? Jan je rozčilený, říká, že už nemá sílu dál. Já jsem šokovaná a nevím, co říct nebo udělat. Pomáhali jsme jim, a oni nám jen leželi na krku a odpočívali. A co teď?
