Navštěvuju nikoho, nepozývám nikoho, nesdílím úrodu ani nářadí ve vesnici si mě považují za podivínku.
Tak jsem se rozhodla jít do předčasného důchodu. Už mě nebavila ruch velkoměsta, chtěla jsem žít v tichu, jen s přírodou, pěstovat zeleninu, ovoce a lesní plody a pít bylinkový čaj s domácím medem. Proto jsem před odchodem do důchodu koupila chalupu na kraji Šumavy.
Na jaře jsem zasadila květiny, rozložila kamenné sošky skřítků, veverek a malých luceren. Celou dobu jsem dostávala zvědavé pohledy od sousedů. Jednoho dne už to sousedka Jitka nevydržela, a když jsem sáhla po sazenicích, přistoupila k mé zahradě.
Stěžovala si, že zapomněla zasadit petúnie, a naznačila, že mi je má půjčit. Proč bych ale sdílela své sazenice s ženou, kterou neznám? Není lehké získat fialové petúnie jsou náročné na péči, a já měla jen deset kusů. Předstírala jsem, že její poznámku nechápu.
Týden a půl nato jsem zahlédla sousedku, jak si povídá za plotem s neznámou, která občas zírá směrem k mému domu. Měla jsem pocit, že o mně mluví.
Jednoho slunného odpoledne jsem se vracela do zahrady, když mě překvapila hlas neznámé ženy, která stála u mého plotu a volala na mě. Řekla, že prošla kolem mé chalupy a viděla, že mám zralé ovoce. Sama ještě žádné nedozrála. Mé oči se rozšířily údivem. Jak může člověk bez pozvání vkročit do cizího domu a žádat o ovoce? Je správné, že ho spíše uchovávám pro svou dceru Lada, než abych ho rozdávala cizinka?
Stála jsem v obchodě a kupovala cukrovinky. Za mnou ve frontě se ozvala žena z vedlejší ulice a ptala se, komu jsou sladkosti, jestli je nepozvu na čaj. Jak je možné, že ji zajímá, proč si kupuji něco na zub? A proč bych měla zvát neznámou, která není ani přítelkyní, ani příbuznou, ani kolegyní?
Teprve před týdnem mě sousedka Jana zahlédla, jak s malou lopatkou v zahradě kopu, a zeptala se, co, kde a kdy jsem koupila. Mám pocit, že musím odpovídat nezdvořile.
Ve městě takové situace neexistují nikdo vás neobtěžuje vtíravými a hloupými otázkami, nevyzývá vás k návštěvě, nepožádá o podíl na úloze nebo o vaše nářadí. Jeden z mých sousedů mi však důvěrně řekl, že vesničané mě považují za podivnou. Ať je to pravda nebo ne, nechám je, ať mě nechají být.
Je mi jedno, co si o mně myslí. Koupila jsem si tu chalupu, abych měla soukromí, ne kvůli přátelství s vesnickými ženami, ne kvůli drbům a klepům. Jestli to tak vidí, ať mě raději nechají v klidu a drží se dál od mé zahrady i mé duše.
