Nestůjím u nikoho, nikoho nepozývám, nesdílím úrodu ani nářadí v mé vesnici mě považují za šílence.
Tak jsem se nakonec rozhodl jít do předčasného důchodu. Město už mě nudilo a chtěl jsem žít v tichu, být jen s přírodou, pěstovat zeleninu, ovoce i lesní plody a pít bylinný čaj s pravým medem. Proto jsem před odchodem do důchodu koupil chalupu na venkově u Plzně za 1,2milionu korun.
Na jaře jsem vysadil květiny, postavil sošky zahradních skřítků, veverek a malých luceren. Celou tu dobu jsem si všiml, že mě sousedky vrhají zvědavé pohledy. Jednou to paní Horáková už neodolala: když jsem sázel sazenice, vtrhla do mé zahrady.
Stěžovala si, že zapomněla zasadit petúnie, a naznačila, že bych jí měl sdílet své sazenice. Proč bych měl rozdělovat sazenice s neznámou ženou? Petúnie nejsou pro mě lehké na pěstování, jsou výběrové a měl jsem jen deset kusů. Předstíral jsem, že její poznámku nepochopím.
O dva týdny později jsem viděl paní Horákovou, jak přechází přes plot a povídá s Vendulou, která občas hledí směrem k mému domu. Měl jsem pocit, že o mně mluví.
Jednoho letního dne jsem šel do zahrady a najednou mě přerazil hlas Venduly. Stála u mého plotu a volala na mě. Řekla, že projela kolem mé chalupy a uviděla zralé ovoce v zahradě. Sama ještě žádné zralé ovoce nemá. Mé oči se rozšířily údivem. Jak může cizinka vstoupit na cizí pozemek a žádati o ovoce? Je v pořádku, že si ho sotva sám dám, ale chci ho uchovat pro dceru?
Stál jsem v obchodě a kupoval bonbóny. Za mnou ve frontě se ozvala žena z vedlejší ulice a ptala se, pro koho jsou bonbóny, jestli je pozvu na čaj k sobě domů. Jak je to možné? Co ji zajímá, proč kupuji bonbóny? A proč bych měl zvát neznámou ženu, která není ani kamarádkou, ani příbuznou, ani kolegyní?
Týden zpátky mě paní Novotná přistihla, jak s lopatkou v zahradě kopám, a ptala se, co kde a kdy jsem koupil. Mám pocit, že musím odpovídat nezdvořile.
Ve městě takové situace nenastávají. Nikdo vás neobtěžuje dotěrnými a hloupými otázkami, nevyzývá k návštěvě, nežádá o vaši úrodu ani nářadí. Jeden ze sousedů mi však důvěrně řekl, že mnoho vesničanů mě považuje za podivína. Tak to má být.
Jejich názor mě nezajímá, koupil jsem si tady dům, abych měl soukromí, ne abych se kamarádil s vesnickými ženami, ne abych se zapletl do klepů. Když si o tom myslí, ať mě raději nechají na pokoji a drží se dál od mé zahrady i mé duše.
