25.leden 2025
Dnes, když jsem se zítra chystal na odpolední čaj, zaslechl jsem Bělinu výkřik u okna: Dědečku, podívej! přivázala nos k tabuli Pes! Za rozbřeskem se k němu plížila špinavá černá křečovka s kostnatými žebry.
Ta zas tahle štěně, zamumlal jsem, natahujíc přezůstky na nohách. Už třetí den to tu běhá. Jdi pryč! Zvedl jsem holí. Zvíře se odrazilo, ale neuteklo. Sedlo si jen pár metrů od nás a jen tak zíralo.
Dědečku, nenech ji! zachytila mě Běla za rukáv. Pravděpodobně je hladová a zmrzlá.
Mám dost svých starostí! odpověděl jsem. Navíc přinese blechy a choroby. Jdi pryč!
Křečovka zatřásla ocasem a odešla. Jen když jsem zmizel za dřevěnými dveřmi, vrátila se zpět.
Běla už půl roku žije se mnou, poté co její rodiče zahynuli při autonehodě na dálnici D1. Přijal jsem ji pod střechu, i když jsem s dětmi vždycky těžko vycházel. Zvykl jsem si na ticho a na svůj vlastní řád.
A najednou tu mám dívku, co pláče v noci a neustále se ptá: Dědečku, kdy se vrátí máma a táta?
Jak jí mám říct, že už se nevrátí? Starý jen zamrká a odvrátí se. Oba jsme trpěli já i ona. Ale nikam se nešlo utéct.
Po obědě, když jsem usínal před starou černobílou televizí, Běla tiše vyklouzla ven s miskou zbytku polévky.
Jdi sem, Žužo, špitla jsem. Tak jsem ti ji pojmenovala. Hezké jméno, že?
Pes se opatrně přiblížil, očistil talíř a položil hlavu na tlapky. Dívka ho hladila: Jsi dobrá, opravdu dobrá.
Od té chvíle Žužo nesekala z domu. Hlídala vchod, doprovázela Běli do školy a zpátky. Když jsem vyšel ven, po celém sousedství znělo: Zase ty!Kolik už to má trvat? Žužo ale věděla, že člověk jen štěká, ne kousá.
Náš soused, starý farmář Karel Kovář, který často stál u plotu, řekl jednou:
Pácho, zbytečně ji honíš.
Co!Potřebuji psa jako zubní bolest! odpověděl jsem.
Možná ti ji Bůh nenáhodou poslal, navrhl Karel.
Jen se jen zamračil.
Týden uběhl, Žuža zůstávala u vchodu za každého počasí. Běla po krytém čase šeptem přinášela jídlo, zatímco já předstíral, že nic nevidím.
Dědečku, můžeme Žužu pustit do stodoly? prosila při večeři. Bude tam tepleji.
Ne a znovu ne! řekl jsem úderem pěstí na stůl. V domě není místo pro zvířata!
Ale ona
Žádné ale!Už mám dost tvých rozmarů!
Běla se ztichla, ale v noci jsem dlouho nespal. Ráno jsem vyhlédl z okna a spatřil Žužu svinutou v kouli na sněhu. Brzy odjede její duše k Bohu, nebo…, pomyslel jsem a v hrudi se mi svíraly žaludeční stuhy.
V sobotu šla Běla na zamrzlý rybník klouzat na bruslích. Žuža ji následovala. Dívka se smála a vířila po ledu, pes seděl na břehu a sledoval ji.
Podívej, jak umím!, vykřikla a vyrazila do středu. Led pod ní praskl a Běla spadla do černé, ledové vody. Táhla se k hladině, křičela, ale hluk vody ji pohltil.
Žuža na okamžik zůstala stát, pak běžela k domu. Já řezal dřevo, uslyšel jsem kvílení: pes kousal mě za kalhoty a táhl mě k vchodu.
Co to děláš, čúvalku? nepochopil jsem.
Žuža však nepolevila, šťouchala opět, v očích měla zoufalství. Najednou jsem pochopil:
Líčko! křikl jsem a běžel za psem.
Žuža běžela dopředu, častěji se otáčela, jestli už někdo přijde. Viděl jsem černou skvrnu ve vodě a slabý šplouch.
Drž se! křikl jsem, chytl dlouhý prut. Drž se, vnučko!
Táhl jsem se po prasklém ledu, který se pod náma lámal, ale vydržel. Zachytil jsem Bělinu bundu, vytáhl ji na břeh. Žuža poletovala kolem, štěkal a povzbuzoval.
Když jsme ji vyndali, byla modrá a třásla se. Otřel jsem ji sněhem, vydechl modlitbu.
Dědečku, nakonec zašeptala, Žužo, kde je Žužo?
Pes seděl vedle, rovněž se třásl.
Je tady, převalil jsem se. Tady.
Po tom incidentu jsem změnil přístup. Už ji neříkal jsem křikem, ale už ji nepropouštěl dovnitř.
Dědečku, proč? nepřestávala Běla. Zachránila mě!
Zachránila, zachránila. místo pro ni stejně nemáme.
Proč?
Protože to tak mám vždycky! řekl jsem hlasitě.
Byl jsem rozzlobený na sebe. Nevěděl jsem, proč jsem tak tvrdý. Možná jsem jen chtěl udržet pravidla, a v duši mi drnčelo jako kočce v koželužně.
Soused Karel přišel na čaj, žvýkal vánoční perník a řekl:
Slyšel jsem, co se stalo.
Ano, zamumlal jsem.
Dobrá pes, chytrá.
Občas, odpověděl jsem.
Takovou bychom měli chránit.
Karel pokrčil rameny:
Jsi zvláštní, Pácho. Zachránil jsi dívku, a přesto
Nejsem vinen touto psí! rozčílil jsem se. Krmíme ji, ne bijeme a to stačí!
Vinen nebo ne, jak to vidíš po lidsku?
Po lidsku je milovat lidi, ne chlupaté věci!
Karel mlčel, pochopil, že hádat se marně. Počasí se zhoršilo, sněhové závěje se řetězily, jako by zima chtěla rozhodnout, kdo je tu pán.
Ráno byl dům pokryt sněhem až po okna. Vyšel jsem ven, vlezl do bot a šel ke krbu, kde ležela Žuža. Byla sotva živá, jen uši a konec ocasu vyčnívaly z bílého prachu.
No, už máš za sebou, zamumlal jsem. Najednou něco prasklo uvnitř. Opatrně jsem sehnul sníh a zjistil slabé dýchání.
Proklínám tě, zašeptal jsem, což jsi nešla?
Zvedl jsem ji a opatrně nesl dovnitř. Položil jsem ji na starou deku u kamna.
Dědečku? ozvala se Běla v pyžamu u dveří. Co se stalo?
Zmrzla tam venku. Dám jí zahřát, odpověděl jsem, a Běla se rozběhla ke Žužě.
Nalil jsem mléko do misky, zahřál ji. Žuža slabě zvedla hlavu, olízla, pak znovu. Při tom jsem si pomyslel: Co jsem to za člověk, že jsem ji téměř nechal zahynout, a ona přesto věří?
Běla sledovala, jak Žuža pijí mléko, a usmívala se jako by se stalo zázrakem. Do poledne už ležela klidně, do večera chodila po kuchyni na chvějících se tlapkách. Občas se podívala na mě a zamumlala: Tohle je jen dočasné, rozumíš? Později bude ven.
Já jen tiše přikývl. Běla se usmívala, když jsem pod rukou šustil nejlepší kusy masa, zahříval ji a hladil. Věděla, že se točí tajná podpora, kterou nikdo nevidí. Nezaběhne, řekla si už nikdy.
Ráno jsem vstával brzo, Žuža ležela na koberci u kamna a pozorně mě sledovala.
Tak co, ožila? mrkl jsem, zatínaje kalhoty. Tak to je.
Zvedla ocas a opatrně se rozhlédla, jestli ji znovu nevyženou.
Po snídani jsem si oblékl bundu a šel ven podél plotu. U staré kůlny, kde už deset let nikdo nežil, jsem křičel: Líčko! Žuža se přiblížila k Bělě, ale už se mě nevrhala.
Ukázal jsem na rozpadlý přístřešek: Střecha praskla, stěny hnily. Musím to opravit.
Proč, dědečku? zeptala se Běla.
Protože prázdné místo je špatné. Nechci nepořádek.
Z kůlny jsem přinesl prkna, kladivo, hřebíky a začal opravit. Žuža seděla a pozorovala, rozuměla, proč starý muž maká. Do poledne byl přístřešek opravený, dal jsem dovnitř starou deku, misky na vodu a jídlo.
Tak, hotovo, řekl jsem, otírajíc pot.
Dědečku, zeptala se tiše Běla, je to pro Žužu?
Pro koho ještě? zamumlal jsem. V domě pro ni není místo, ale venku musí žít počlověcky, tedy popsu.
Běla mě objala: Děkuji, dědečku! Děkuji!
Klidně, nebreč, a pamatuj to je jen dočasné, dokud nenajdeme dobré páníčky.
Soused Karel přišel podívat se na nový přístřešek, na psa a na Bělin úsměv. Šibalsky se usmál:
Vidíš, Pácho, nenáhodou ti Bůh poslal.
Odtrhni se od svého Boha, zamumlal jsem. Škoda, ale velká věc.
Škoda, ano, srdce máš dobré, jen ho schováváš.
Přiznal jsem si, že nikdo Žuže nenechá. Ale už je součástí naší malé rodiny neúplné, možná podivné, ale přesto rodiny.
Dobře, Žužo, šeptal jsem. Tohle je teď i tvůj domov.
Pes se na mě podíval dlouhým pohledem a lehl si u kůlny, aby mohl vidět dveře domu, kde žijí lidé, co ho milují.
**Osobní poučení:** I když se člověk snaží chránit svůj řád a samotu, pravá síla spočívá v otevřeném srdci, které dokáže přijmout i ty, kdo přicházejí s chladným dechem a špinavými tlapkami.
