Byl jsem šťastný. Probudil jsem se s úsměvem na rtech a pocítil, jak vedle mě dýchá Vendula, její dech mi čichá na krk, a znovu jsem se usmál. Na svatební cestu už máme naspořeno. Včera jsem jí to řekl a poslouchal, jak chválí, že jsem dobrý a že jsem se při výběru nepletl.
Jen před pár týdnů jsem se ještě pochybal, jestli je to správné rozhodnutí. Milan mě seznámil se svou rodinou a já cítila, že mi tito cizí lidé úplně nesedí. Rozhodující bylo, že jsem bohatou nevěstou mám majetek v podobě staré dvoubyty, kterou mi pošleme babička. Tímto jsem s Milanem bydlela v paneláku na Vinohradech.
Jedna z místností byla zamčená na klíč babiččina ložnice. Vendula tam nechala vše tak, jak to bylo v babiččině čase: starý komod, houpačkové křeslo, psací stůl a police s krabicemi různobarevné příze. Po svatbě se ten pokoj určitě promění Ale zatím vše zůstávalo tak, jak to bylo.
Občas Vendula šla večer do té místnosti, sedla si do houpačky, rozsvítila starý stolní lamp a přemýšlela. Milan tyto chvíle neměl rád, nazýval je výstřelem nálady, ale nic nemohl udělat. Vstoupit nechtěl a jen si stěžoval, že zbytečně ztrácí místo.
Ve své rodině jsem byla nejstarší. Rodiče rychle pochopili, že mě mohou využít jako chůvu, a brzy přešli veškerou péči o mladší sestru a bratra na mé hubené ramena. To ale nic. Vendulu pořád kárali neuklidila tak, nevyprala tak, nepřevlékla tak Sestra s bratrem si brzy zvykl, že jsem vždy vinen, a využívali situaci. Proto jsem po škole sebrala své obyčejné věci a šla k babičce.
Babičku Vendulu milovala. Říkala jí slavík, házela jí domácí rohlíky a učila žít po Božím.
Vendula se vyšplhala z pod teplé deky a běžela do kuchyně připravovat tvaroháky k snídani. Brzy, pošeptala a protáhla se, přistoupil k ní Milan. Sedl si ke stolu, přiložil si talíř s horkými tvaroháky a začal si je s chutí namáčet do husté smetany.
Poslyš, Vendulo začal po pátém tvaroháku přemýšlel jsem ačkoliv je svatební cesta, radši bychom za ty peníze koupili auto! Stačí si doplatit trochu, vezmeme si úvěr, co nám přidají. Vendula se podívala na lesklý obličej Milana pokrytý smetanou, ale neodpověděla zaslechla, jak se v předsíni otáčí klíč.
Vtom se do předsíně vrhla menší skupinka budoucí tchýně Lída, její dcera Světlana a osmičlenný syn Vít, všechno ve třech kufrech a jedné tašce.
Ahoj, nevěsto, přijď na hosty! zahájila Lída z prahu. Rozhodli jsme se hned po včerejší řeči s Milanem, že nic nebudeme tahat.
Vendula opět zírala na Milana, který energicky vykládal kufry z předsíně a nesl je k babiččině pokoji.
Vendulo, otevři dveře, řekl Milan. Ještě je třeba úklid, to křeslo přestavíme na lodžii, přikrývněte ho plastem, nic se mu nestane, a zbytek nábytku necháme, Vítovi to stačí. A ty staré hadry někam vyhoď.
Co tím Vítovi to stačí? A proč mám něco vyhazovat? A odkud Lída má klíče od bytu? zašeptala Vendula téměř neslyšně, začínajíc chápat smysl ranního rodinného zásahu.
Jak to? vstoupila budoucí tchýně. Žijete dobře, Bůh nám pomáhá. Svatební den za dva týdny. Auto koupíte, řekl mi Milan. A v tom pokojíku bude Vít bydlet, dokud nebude mít děti, a pak se mu to hodí.
A co my? Nepřijmeme bratru na pár dní? Ten starý krám už je čas vyhodit, v tom pokoji plánujeme dětský pokoj, dodal Milan s úsměvem, který ukazoval jeho mužskou šikovnost.
Milan už našel auto, přerušila Světlana. Můj známý prodává skvělý model, vezmeme úvěr a přihodíme peníze, svatební cesta se může změnit na výlet po moři. Takhle to neodmítneme!
Dobře, Vendulo, hledej klíče od pokoje, a já vás nakrmím tvaroháky. Milan odcházel s Vendulou do kuchyně.
Vendula vstoupila do pokoje, posadila se na náhodně poskládaný Milanův pohovku a přemýšlela Ztráta snídaně už byla jasná. Neníštěná šarze budoucí rodiny brzy vyprázdní i ledničku a ona bude znovu tahat pytle z obchodu. Navíc bude muset šetřit na svatební zásobu, protože Milanova pomoc je nulová hned po nastěhování prohlásil, že budou žít z její mzdy a on bude spořit na rozšíření bytu.
Nemyslíš si, že celý život budeš bydlet v starém paneláku na okraji města? vysvětlil Milan. Vendula neodporovala, zvlášť že za půl roku se má svatba.
A pak přišlo překvapení Milan už udělal klíče od jejího bytu. Rozhodli, že Vít bude bydlet u nich. Proč má vydržet v domě cizího chlapíka tak dlouho? Poslední kapkou byl automobil.
Vendula snila o moři už od dětství. Rodiče jí dvakrát jezdili k moři, ale ona nešla. Rozhodla se, že svatební cesta bude nezapomenutelná bude to Řecko, dobrý hotel, výlet na Sicílii, starověké chrámy, hořké řecké víno na terase a pokoj s výhledem na moře.
Rozplakala se tiše, jako malé dítě, a v mysli se jí objevila babička, jak sedí ve svém oblíbeném křesle, laskavý pohled má na plačící vnoučku. Nic, má milá slavíčku, nic Pamatuj, že manželství není nemoc. Jen aby se nestalo zánikem! Hledej toho, kdo tě bude milovat, a kdo miluje, ten se stará. To hledáš!
Rozhodnutí přišlo rychle. Z kuchyně se ozývaly veselá hlasy příbuzných, kteří se neukázali jako příbuzní. A i muž, který se neukázal jako manžel.
Nejprve zavolala do práce a požádala o dvoutýdenní dovolenou. Pak zadala telefon Marice, své kamarádce ze studia nevyspytatelný proud, popsat situaci a požádat, aby hlídala byt během její nepřítomnosti, aby příbuzní nic nezničili. Marika bydlela dva domy dál a hned souhlasila.
Neboj se, rychle to zařídím! Podívej, co vymysleli!
Po úklidu bytu zavolala do cestovní kanceláře, kde den předem vybírala výlet pro svatební cestu. Najednou jí nabídli horký balíček. Kufr už byl sbalen. Celé roky snila o moři, proto si sbalila všechno dopředu, ještě před svatbou.
Po patnácti minutách už vycházela z bytu, tiše zavřela dveře a zanechala vzkaz: Svatební oslava se ruší. Klíče dejte Marice. Auto si kupete sami. Už nejsi moje.
V autě na letiště vytáhla neustále vibrující telefon s nespočetnými zmeškanými hovory a děsivými zprávami: Co to sakra děláš?! A znovu vypnula hrůzostrašný přístroj.
Ano! Zbláznila jsem se! ozvalo se ve Vendulině hlavě, něco dávno zapomenutého z dětství. Jaká škoda!
A někde hluboko v paměti se jí usmívala babička svýma dobrýma očima.
