Káťa se probudila s úsměvem, který se jako paprsek rozléhl po celém obličeji. Vedle ní šeptala Václav, jeho dech hladil její temeno, a ona opět zapřela úsměvem. Peníze na svatební výlet už visely na spořicím účtu v korunách, připravené jako zlatý prach. Včera večer o tom vyprávěla Václavovi, který naslouchal půl hodiny a chválil ji jako výtečnou snoubenku, že si vybrala pravého muže.
Ještě před pár týdny však Káťa váhala, jestli je rozhodnutí správné. Václav ji představil své rodině, a ona cítila, že cizí lidé jsou jako cizí stíny v mlze. Rozhodujícím bodem však byla bohatá nevěsta se starou dvoučkou starou Škodu, kterou jí zanechala babička. V tom domě, kde společně s Václavem žili, byla jedna zamčená místnost babiččina. Káťa v ní ponechala vše tak, jak to bylo za babiččiných let: šedý komod, houpací křeslo, pracovný stůl a police plné barevných klubek vlny. Po svatbě se ta místnost promění, ale teď zůstávala beze změny.
Někdy večer vstoupila do té komory, posadila se do houpacího křesla, rozsvítila starý stolní lampáš a přemýšlela. Václav tyto chvilky neměl rád, nazýval je náladovým blázněním, přestože nemohl nic udělat. Nechodil do místnosti a jen brečel, že zbytečně ztrácí místo. V rodině byla Káťa nejstarší; rodiče rychle poznali, že ji mohou použít jako chůvu, a brzy na její tenké ramena přenesli starost o mladší sestru a bratra. A tak se stávalo, že Káťa dostávala neustálé výtky neuklidila jsi tak, nevyprala jsi tak, neoblékla jsi tak. Sestra a bratr si zvykli, že je vždy vinená, a využívali situaci. Když tedy Káťa dokončila školu, sbalila své jednoduché věci a odešla k babičce.
Babička Káťu milovala, nazývala ji sluníčko, hýčkala čerstvými koláčky a učila žít po Božím. Káťa se vyhrabala z pod teplé deky a běžela do kuchyně, aby připravila tvarohové knedlíky k snídani. Brzy po tom, jak se protáhla a zívala, se k ní připojil Václav, posadil se ke stolu, nabral talíř horkých knedlíků a začal je namáčet do husté zakysané smetany.
Poslouchej, Káťo, začal po pátém knedlíku, co takhle tu svatební výpravu zahodit? Koupíme si místo toho auto! Trochu peněz navíc a můžeme si vzít úvěr, co nám dají. Káťa pohlédla na Václavovo tvář pokrytou smetanou a neodpověděla, když se v pozadí ozvalo cvaknutí zámku. Skoro se nestihla lekát, když v předsíni se rozbíhl drobný dav snacha, její dcera i osmnáctiletý syn. Vedle nich stála hora tří kufrů a jedna brašna.
Ahoj, nevěsto, přijďte hosty přijmout! zvolala z prahu Lída, budoucí tchyně. Rozhodli jsme se, že místo včerejšího rozhovoru s Václavem uděláme hned teď. Káťa znovu hleděla na Václava, který energicky tahal kufry z předsíně a nesl je k babičiným dveřím.
Káťo, otevři dveře, řekl Václav. Ještě tam musí být úklid, houpací křeslo přemístíme na lodžii, přikryjeme ho plastem, nic se mu nestane, a ostatní nábytek necháme, Vítovi to stačí. Jen ty staré klubky zahazuj, kamkoli.
Co má Vítova stačit? zamručela Káťa téměř neslyšně, začínající chápat ranní návštěvu. A proč mám něco vyhazovat? A odkud Lída má klíče od našeho bytu?
Jak jinak? vstoupila tchyně do hovoru. Žijete, díky Bohu, dobře. Svateb za dva týdny. Koupíte si auto, řekl mi Václav včera. A co s tou prázdnou místností? Dokud tam nebudou děti, Vítova tam pobývá, je mu jen pět minut od nás.
Tak co, schováme bratra na chvíli? Ten starý šrot už je čas vyhodit, plánujeme tu pokoj jako dětské hnízdo, dodal Václav s radostným úsměvem, ukazujíc svou mužskou šikovnost.
A Václav už vidí auto, přerušila Světla, Václavova sestra. Můj známý prodává skvělý vůz, vezměte úvěr a přidejte k tomu, zapomeňte na výlet, po moři se můžete projet. Takovou šanci nepropásnete!
Dobře, Káťo, najdi klíče od té místnosti a já tady připravím další knedlíky, dobře? Na snídani to bude šmaková pochoutka! a tak Václav odložil Káťu v chodbě a s rodinou zamířil do kuchyně.
Káťa vstoupila do pokoje, posadila se na náhodně poskládanou pohovku, kterou Václav vytvořil, a zamyslela se. To, že zůstala bez snídaně, bylo jasné. Děravá rodina, která se chystala sežrat vše z jejího stolu i lednice, ji večer znovu přinutí tahat tašky z obchodu. Musela se tedy ponořit do svatební hotovosti, protože Václavova pomoc byla nulová když se nastěhoval, okamžitě prohlásil, že budou žít ze Káťina platu, zatímco on bude spořit na rozšíření domu.
Nemyslíš si, že celý život chceš strávit v té staré Škodě na okraji města? vysvětlil prakticky Václav. Káťa neodporovala, hlavně že svatba za půl roku se blížila.
A pak přišly další překvapení Václav už dodal klíče od jejího bytu mamince. Rozhodli se, že Vít bude bydlet u nich. Proč by měla Káťa ještě nějaký čas snášet život v domě, který patří cizímu chlapovi? Poslední kapkou byla slavná auto.
Káťa už od dětství snila o moři. Rodiče je dvakrát jezdili k moři, když byla malá, ale ona zůstala doma. Rozhodla se, že svatební výlet bude nezapomenutelný moře, Řecko, pěkný hotel, výlet na Sicílii, starověké chrámy, kyselé řecké víno na terase, pokoj s výhledem na vodu.
Rozplakala se tiše, jako dítě, a v její mysli se zjevila babička, sedící v oblíbeném křesle, oči plné lásky k plačící vnučce. Neboj se, milá moje, svatba není rána. Hledej toho, kdo tě bude milovat, a kdo miluje, stará se. Hledej tu péči, neuděláš chybu.
Rozhodnutí přišlo rychle. Z kuchyně se ozývaly veselý hlas jejího příbuzného, který už nebyl příbuzným, a muž, který nebyl jejím manželem. První volala do práce, žádala o dovolenou o dva týdny dříve. Pak zavolala Marušce, své kamarádce z vysoké školy, popisovala situaci a prosila, aby během její nepřítomnosti hlídala byt, aby příbuzní nic nezničili. Maruška bydlela dva domy dál a hned souhlasila.
Neboj se, rychle je postavím na místo! Podívej, co vymysleli! řekla. Káťa se po úklidu bytu konečně spojila s cestovní kanceláří, kde včera vybírala výlet. Navrhli jí rychle horký balíček. Kufr už byl sbalen. Celou dobu snila o moři, tak si sbalila všechno dopředu, než se svatba vůbec konala.
Za patnáct minut už kráčela z bytu, tiše zavřela dveře a zanechala vzkaz: Svatba se ruší. Klíče dejte Marušce. Auto si kupte sami. Už nejsem tvoje Káťa.
Když míjela letiště, vytáhla neustále vibrující telefon, přeplněný zmeškanými hovory a rozzuřenými zprávami: Co to je, blázen? a znovu ho vypnula. Ano! Zbláznila jsem se! zaznělo vnitřně, něco z dávné dětství. Jaká krutost! V hloubi paměti se usmívala babička svýma laskavýma očima.
