Porodní sál Nemoci svaté Kateřiny byl neobyčejně přeplněný. I když všechny ukazatele hlásily zcela normální porod, kolem se shromáždilo dvanáct lékařů, tři starší sestry a dokonce dva dětské kardiologové. Nešlo o žádnou bezprostřední hrozbu života ani o vážnou diagnózu prostě snímky vyvolaly úžas.
Srdce miminka bušilo hypnotickou přesností: silně, rychle, ale příliš rovnoměrně. Nejprve se předpokládala závada přístroje, pak selhání softwaru. Když ale tři nezávislé ultrazvuky a pět specialistů zachytili totéž, případ byl označen za neobvyklý nebezpečný, ale vyžadující zvláštní pozornost.
Miluše Nováková měla dvacet osm let. Byla naprosto zdravá, těhotenství probíhalo snadno, bez komplikací, bez stížností i obav. Jediné, co si přála: Prosím, nechte mě být jen matkou, ne předmětem k pozorování.
V 8:43 ráno, po dvanácti vyčerpávajících hodinách porodu, Miluše shromáždila poslední síly a svět se na okamžik zastavil. Ne ze strachu. Ze zaskočení.
Chlapec se narodil se zlatavým nádechem kůže, měkkými kudrnatými vlásky přiléhanými k čelu a široce otevřenýma očima, které se dívaly, jako by už vše pochopily. Neplakal. Jen dýchal. Rovnoměrně, klidně. Jeho maličké tělo se houpalo jistě a najednou se jeho pohled setkal s očima lékaře.
Doktor Jan Havl, který za celý život přiváděl na svět více než dva tisíce dětí, zůstal stát jak v kameni. V té výměně pohledu nebyl žádný chaos novorozeného světa. Bylo to vědomí. Jako by dítě vědělo, kde je.
Pane Bože zašeptala jedna ze sester. Opravdu se na vás dívá
Havl se naklonil, zamračený: To je jen reflex, řekl spíše pro sebe než pro ostatní.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. První monitor EKG selhal. Pak druhý. Přístroj sledující tep matky vybuchl varovným signálem. Na chvíli zhaslo světlo, znovu se rozsvítilo a všechny obrazovky v sále, i v sousedním pokoji, začaly pulzovat jedním rytmem. Jako by něčím nastal jednotný tón.
Synchronizovaly se, prohlásila sestra Petra, nepřítomně překvapená.
Havl pustil z ruky nástroj. Miminko lehce přitáhlo rukojeť směrem k monitoru a zaznělo první pláčové výkřiky, hlasité, čisté, plné života. Obrazovky se vrátily do běžného režimu.
Několik sekund nastala v sále nehybná ticho.
Bylo to podivné, řekl nakonec doktor.
Miluše nic nepoznala. Vyčerpaná, ale šťastná, právě se stala matkou.
Je s mým synkem vše v pořádku? zeptala se.
Sestra přikývla: Je dokonalý. Jen mimořádně pozorný.
Dítě opatrně otřeli, zabalili do pleny, připevnili štítek na nožku. Položili ho na Milušiny prsa a všichni viděli, jak se miminko uklidnilo, dech se vyrovnal, drobné prsty se zahryzly do okraje její košile. Všechno vypadalo jako obvykle.
Nikdo z přítomných však nemohl vymazat to, co se právě stalo, a nikdo to nedokázal vysvětlit.
Později, v chodbě, kde se shromáždil celý tým, mladý lékař zašeptal: Setkal se někdo vůbec s tím, že novorozenec tak dlouho jen tak zírá do očí?
Ne, odpověděl kolega. Ale děti se někdy chovají podivně. Možná tomu dáváme příliš velký význam.
A co monitory? zeptala se sestra Alena.
Možná porucha v elektrické síti, naznačil někdo.
Vše najednou? Dokonce i v sousední místnosti?
V místnosti nastalo naprosté ticho. Všechny pohledy se obrátily k doktoru Havlovi. Ten ještě pár sekund zíral do karty, pak ji zavřel a tiše promluvil: Ať to je cokoli narodil se neobvykle. Nemohu říct víc.
Miluše pojmenovala syna Jiřím po moudrém dědečkovi, který často říkával: Někdo vstoupí do života tiše. A někdo jen tak přijde a všechno se změní.
Ještě netušila, jak pravdivá byla jeho slova.
O tři dny později po narození Jiřího začalo v nemocnici Sv. Kateřiny něco sotva vnímatelného, ale zřetelného. Ne strach, ne panika lehké napětí ve vzduchu, jako by se něco jen nepatrně posunulo z místa. V porodním oddělení, kde vše běželo po starém kole, se náhle objevilo pocity něco se změnilo.
Sestry se dívaly na monitory déle než obvykle. Mladí lékaři si po sobě šeptali během obcházek. I úklidáři poznali: v oddělení zavládl neobvyklý klid hustý, jako by něco čekalo a jen pozorovalo.
Uprostřed toho všeho Jiří.
Zvenčí obyčejné miminko. Hmotnost 2,85kg. Barva kůže zdravá, plíce silné. Jedl dobře, spal klidně. Ale objevovaly se okamžiky, které se nedaly zapsat do lékařské karty. Prostě se stávaly.
Ve druhou noc sestra Alena přísahala, že viděla, jak páska na kyslíkovém monitoru sama utahuje řemen těsněji. Právě ho upravila, otočila se a během několika sekund si všimla, že se znovu posunul. Nejdříve si myslela, že si to jen představuje. Pak se to opakovalo, když už byla na druhém konci sály.
Ráno došlo k dalšímu podivnému jevu: celý systém elektronických záznamů pediatrického patra zamrzl přesně na devadesát jedna sekund.
Celou tu dobu ležel Jiří s široce roztaženýma očima. Nezavíral. Dížel
Když se systém opět rozběhl, tři předčasně narozené miminka v sousedních pokojích najednou ukázala stabilní srdeční tep přesně ta, u nichž se dosud zaznamenávala neustálá arytmie. Netrefily se žádné záchvaty. Nedošlo k poruchám.
Vedení nemocnice to přisoudilo běžné chybě při aktualizaci softwaru. Ti, kdo byli v té chvíli přítomni, si však začali dělat osobní poznámky.
Miluše však vnímal něco úplně jiného hluboce lidského.
Čtvrtý den vstoupila do sály sestra Petra s červenýma očima. Právě se dozvěděla po telefonu, že jí studium na univerzitě nevyšlo neuspěla na rozpočet. Byla morálně zničená.
Přistoupila k postýlce Jiřího, aby se trochu uklidnila. Mladík se na ni podíval a téměř beze zvuku vydal jemný zvuk. Pak pomalu natáhl drobnou ručičku a dotkl se jejího zápěstí.
Později řekla: Měla jsem pocit, že mě vyrovnal. Dech se vyrovnal. Slzy zmizely. Vyšla jsem z toho s pocitem, jako bych po dlouhém zajetí nadechla čerstvý vzduch. Jako by mi předal kousek svého klidu.
Na konci týdne doktor Havl, stále zdrženlivý, ale už nehloupý, navrhl zahájit podrobnější pozorování.
Jen bez invazivních zákroků, řekl Miluši. Chci jen pochopit, jak funguje jeho srdce.
Jiřího položili do speciální postýlky s čidly. To, co ukázaly přístroje, vyrazilo technikům dech. Srdeční rytmus miminka byl identický s alfarytmem dospělého člověka.
Když jeden z mediků náhodně dotkl senzor, jeho vlastní puls se během několika sekund úplně synchronizoval s rytmem dítěte.
Nikdy jsem to neviděl, promluvil ohromený.
Slovo zázrak zatím nikdo nechtěl vyslovit.
Šestý den v sousední místnosti náhle klesl krevní tlak mladé matky začala masivní krvácení, žena ztratila vědomí. Oddělení se vrhlo do nouzové horečky.
Resuscitační tým přiletěl do sály.
A Jiří ležel přímo vedle. V okamžiku, kdy začali masírovat srdce pacientce, jeho monitor se zastavil.
Dvanáct sekund rovná čára. Žádná bolest, žádná reakce. Absolutní ticho.
Sestra Alena křičela vystrašeně. Defibrilátor už byl připraven, ale náhle se zastavil. Srdce dítěte se samo vrátilo do normálu. Klidně. Rytmicky. Jako by se nic nestalo.
Mezitím se ženě v sousední posteli také ulevilo. Krvácení ustalo. Žádný trombus. Přenos krve ještě nestihli, ale výsledky testů už ukazovaly normu.
To je nemožné zašeptal doktor.
Jiří jen mrkl, zívl a usnul.
Do konce týdne se v nemocnici rozšířily zvěsti. Interním oběhem se objevil uzavřený rozkaz: Nemluvit o miminku č.J. Nedávat komentáře médiím. Pozorovat dle standardního protokolu.
Sestry už však nebolely. Usmívaly se. Usmívaly se pokaždé, když procházely kolem sály, kde ten chlapec nikdy neplakal ledaže by někdo vedle něj plakl.
Miluše zachovávala klid. Cítila, že na jejího syna se nyní dívá naděje, téměř s úctou. Pro ni však zůstával jen synem.
Když se jeden z rezidentů opatrně zeptal: Cítíte i vy, že s ním je něco výjimečného?
Miluše se jemně usmála: Možná svět konečně uviděl to, co jsem věděla od samého začátku. Nepřišel na svět, aby byl obyčejný.
Vypustili je sedmý den. Bez kamer, bez hluku. Ale celý personál je doprovázel až ke dveřím.
Sestra Alena políčila miminko na čelo a zašeptala: Něco jsi změnil. My to ještě nechápeme ale děkujeme ti.
Jiří tiše přikývl jako koťátko. Oči měl otevřené. Díval se. A zdálo se, že vše chápe.
