Ne, nepřijíždět teď vůbec nemáš. Přemýšlej, mámo, cesta je dlouhá, celou noc ve vlaku, a už nejsi tak mladá. Na co ti ten zmatek? Navíc je jaro, na zahradě máš spoustu práce řekl mi syn.
Synu, proč to říkáš? Už dlouho jsme se neviděli. A na tvou manželku se chci podívat, jak se říká, seznámit se s nevlastní dcerou, upřímně, jak to je.
Tak si počkáme do konce měsíce, přijedeme všichni na Velikonoce, když bude spousta svátků uklidnil mě syn.
Upřímně jsem už byla připravená jet, ale uvěřila jsem, že zůstanu doma a počkám na něj. Nikdo však k nám nepřijel. Volala jsem synovi několikrát, ale on mi hlásil, že je zaneprázdněn, a pak řekl, že nemám čekat.
Rozhořčila jsem se. Připravovala jsem se na příchod syna s jeho budoucí manželkou. Oženil se před půl rokem a já ji ještě nikdy neviděla. Svého syna, Jana, jsem si, jak se říká, pro sebe vychovávala. Bylo mi třicet, nevdala jsem se, a tak jsem si řekla, že si chci aspoň jedno dítě.
Možná to byl hřích, ale nikdy jsem ne litovala rozhodnutí. Peníze jsem neměla, žili jsme jen z přežívání, a tak jsem brala různá zaměstnání, aby mé dítě mělo, co potřebuje.
Syn vyrostl a odešel studovat do hlavního města. Abych mu v první době pomohla, začala jsem pracovat i v Polsku a posílat mu peníze na školu a bydlení. Moje matčínská srdce se radovalo, že mu můžu pomoct.
Jan už ve třetím ročníku začal pracovat a po ukončení vysoké školy si našel práci a už se uživit dokázal sám. Domů jezdil zřídka, asi jednou za rok. Já jsem v Praze, nestihla jsem nikdy ani jednou navštívit Brno, kde bydlí.
Když mi před půl rokem zavolal a oznámil, že se bude brát, šetřila jsem na ten den peníze, naspořila jsem 60000Kč.
Maminko, ale nechoď, my se zatím jen zasnoubíme, svatbu uděláme později varoval mě syn.
Byla jsem zklamaná, ale co se dá dělat. Jan mi videohovorem představil svou snoubenku. Vypadala hezky, byla krásná a bohatá její otec byl významný podnikatel. Zbylo mi jen radovat se, že se mu vše podařilo.
Čas však plynul a syn ke mně nepřijel, ani mě nepozval. Jednou jsem se rozhodla, koupila si lístek na vlak, sbalila domácí jídlo, upekla chleba, vzala pár závitků a vyrazila. Před nastoupením jsem mu zavolala:
Cože, maminko, tohle je zbytečné! Jsem v práci, nestihnu tě ani potkat. Tady máš adresu, objednej si taxi řekl Jan.
Ráno jsem dorazila do Prahy, objednala si taxi a byla překvapena cenou jízdy. Přestože byl ranní Praha krásný, z okna jsem si užívala výhled.
Dveře mi otevřela snoubenka. Neusmála se, ani mě neobjala, jen suchě řekla, že půjdu do kuchyně. Jana už nebyl doma, odešel brzy do práce.
Rozbalila jsem své koše, vytáhla brambory, řepu, vejce, sušená jablka, nakládané houby, okurky, rajčata a několik sklenic džemu. Snoubenka to vše tiše sledovala a pak prohlásila, že to přináší zbytečně, protože takové jídlo nejedí a doma vůbec nevaří.
Co tedy jíte? zeptala jsem se.
Každý den nám přichází rozvoz, a já ráda nekuchám, protože po vaření zůstává v kuchyni nepříjemný zápach, který dlouho vyvětrává odpověděla Miluše.
Zrovna jsem se snažila vstřebat její slova, když do kuchyně vběhl malý chlapec, asi tří až čtyřletý.
Poznejte, to je můj syn. Daniel, představila ho Miluše.
Daniel? zeptala jsem se.
Ne, Daniel, ne Daniel, nesnáším, když lidé překroutí jména řekla.
Dobře, jak chceš, Miluško odpověděla jsem.
A já nejsem Miluško, já jsem Miluše. Ve městě se jména nekroutí, ale jak bych to měla vědět odpověděla s úsměvem.
Cítila jsem slzy. Ne proto, že syn má manželku a dítě, ale proto, že mi o tom nic neřekl.
Podívala jsem se na zeď a spatřila velký svatební portrét.
Ach, svatba se nekonala, takže aspoň máte hezké fotky snažila jsem se změnit téma.
Jakže ne, svatba proběhla pro 200 hostů. Jen jste tam nebyla, ale Jan řekl, že jste onemocněla. Možná je to tak lepší podívala se na mě od hlavy až k patě.
Budete snídat? zeptala se.
Budu odřekla jsem.
Miluše mi postavila šálek čaje a pár plátků drahého sýra. To byl podle ní snídaně. Ale já jsem zvyklá na pořádnou snídani po dlouhé cestě. Chtěla jsem si osmažit vejce a sníst domácí chleba, který jsem přinesla, ale Miluše mi zakázala smažit vejce kvůli zápachu.
Chleba odmítla jíst a řekla, že s Janem jedí zdravě. Přestala jsem jíst, protože mě mrzelo, že mě syn nepozval na svou svatbu. Počítala jsem roky, spořila peníze, a teď se ukázalo, že to bylo zbytečné.
Napila jsem se čaje, ale nedopila ho. Miluše mlčela. Najednou přišel chlapec a přitulil se ke mně. Chtěla jsem ho obejmout, ale Miluše mi rukou zamávala, že to není dovoleno, protože neví, co jsem přinesla.
Neměla jsem pro něj místo, tak jsem mu podala skleničku malinového džemu a řekla: Budeš mít chutné povídání ke knedlíkům.
Miluše mi z ruky vytrhla ten džem a křičela: Kolikrát vám to musím opakovat? My jíme zdravě a cukr ne!”
Cítila jsem se, jak se mi chvěje hlas. Čaj jsem nedopila, vyšla jsem do chodby, obula se. Miluše na to nijak nereagovala, ani se nezeptala, kam jdu.
Vyšla jsem na schodiště, posadila se na lavičku před domem a pustila slzy volně. Nikdy v životě jsem nebyla tak smutná.
Po chvíli jsem viděla, jak Miluše s dítětem odchází a venku hází všechny moje konzervy do koše.
Neměla jsem co říct. Když odešla, sbalila jsem věci zpátky do tašek a šla na nádraží. Měla jsem štěstí, že někdo prodal své lístky a já si mohla koupit večerní spoj.
U nádraží byla hospoda. Koupila jsem si talíř boršču, kousek smaženého masa, brambory se salátem. Už jsem byla velmi hladová. Zaplatila jsem slušnou částku a co, zasloužila jsem si něco dobrého?
Tašky jsem uložila do úschovy a měla jsem ještě pár hodin na procházku po Praze. Město se mi líbilo, tak jsem se trochu odmlčela.
Ve vlaku jsem nespala, jen plakala. Bolí, že mě syn ani nevolal a nezeptal se, kde jsem.
Spíše bych doufal, že se na mě v zimě objeví sníh než že mě jeho dítě tak přivítá. On je můj jediný syn, na kterého jsem stavěla tolik nadějí, a nakonec se ukázalo, že pro něj jsem zbytečná.
Teď přemýšlím, co udělat s těmi 60000Kč, které jsem odkládala na svatbu. Vrátit je synovi, aby věděl, že jsem o něj vždy pečovala? Nebo nepřidělat, protože si to nezaslouží?
