Když Běla oslavuje třicet let, najednou pocítí, že její život připomíná dlouhou pauzu.
V poledne sedí v kanceláři malé pražské ITfirmy, kontroluje texty na webu, opravuje cizí čárky a vymýšlí stručné popisky k tlačítkům. Večer se vrací do pronajatého garsonky v sedmém patře, odkud vidí jen šedou zeď sousedního domu a úzký pruh nebe. Má přítele Jana, programátora ze stejné firmy, ale jejich vztah už rok uvízl mezi jen se potkáváme a něčím konkrétnějším.
Setkávají se dvatřikrát týdně. Někdy Jan zůstane u ní, jindy Běla přijde k němu do úhledného, téměř neosobního bytu s bílými stěnami a televizí sahající po celé zdi. Rozhovory se čím dál víc točí kolem projektů, seriálů a toho, kde je výhodnější nakupovat potraviny. Když se zmíní o budoucnosti, Jan se vymlouvá nebo říká, že teď není čas spěchat.
Běla přikývne, i když v nitru něco svírá. Nedokáže si přesně vyjádřit, co chce. Z jedné strany ji děsí představa manželství a dětí, z druhé strany ji vyčerpává táhnoucí se nejistota.
Na začátku dubna jí volá matka Marta a říká, že je potřeba projít staré věci u babičky Lidy. Byt se chystá pronajmout, část nábytku a nádobí prodat. Babička zemřela na podzim a doposud se nikdo nedostal k jejím skříním a podkrovím.
Jsi u nás nejpořádnější, říká Marta. Já budu až do večera v práci, teta Hanka přijde pomoct, ale ona těžce zvedá krabice. Jeď, podívej se, co můžeme vyhodit.
Běla souhlasí bez nadšení. Lidu měla ráda, ale poslední roky žila ve svém vlastním světě, mátla jména a zapomínala, kdo přijel včera. Vzpomínky na ni jsou spíše vůně povidel a šustění starých časopisů.
V sobotu ráno vyjíždí k babiččině bytě. Dům stojí v sousedním panelovém sídlišti, v chodbě čichá po prachu a něčem starém. Dveře se otevřou s typickým skřípnutím. Uvnitř je tak, jak to vypadalo na podzim: koberce s opotřebovanými vzory, šedá pohovka přikrytá přikrývkou, vitríny se skleněnými dvířky.
Teta Hanka už tam stojí. Je malá, plnější, v tmavě modrém hábitě a s hadrem v ruce vydává rozkazy, kam dát knihy a nádobí.
Fotoknihy nevyhazuj, povídá okamžitě. Mamka je chránila.
Běla přikývne a uchopí spodní polici vitríny, kde v hloubi leží staré složky a krabice. Pyl štípe nos, sklo se lehce chvěje, když vytahuje hromady zežloutlých obálek.
Mezi sešity a pohlednicemi najde malý dřevěný rám s fotografií. Sklo je mírně zakalené, ale obličeje jsou jasné. Babička, asi třicet let, stojí v parku, vlasy má stažené dozadu, má lehké květované šaty. Vedle ní muž v uniformě, bez čepice, s krátkými tmavými vlasy. Díval se k fotografovi, babička zase k němu. V jejím pohledu je něco, co Běla dosud na jiných snímcích neviděla.
Obrátí rám. Na zadní straně je vybledlým inkoustem napsáno: Lída a Kolja. 1947. Níže jsou nečitelné písmena, jako by někdo chtěl doplnit a pak to přestal.
Teto Hanko, kdo to je? ptá se Běla a ukazuje rám.
Teta Hanka se podívá a na okamžik ztichne, jako by se jí zachvátila dechová zátěž.
Ach, to jsou staré věci, rychle odpoví a odvrátí se. Přidej k ostatním.
Ale babička a ten Kolja. Slyšela jsem o něm nic.
S kým se babička fotila, tak s kým, odmlčí se. Pak to probereme. Lepší bude, když se podíváš do alb, aby ses nepletila s časopisy.
Tón je příliš uspěchaný. Běla cítí, jak se vnitřní zvědavost probudí. Znovu se podívá na tvář muže. Nic nepoznává, ani rysy, ani výraz. Ale to, jak babička na něj hledí, nedovolí jí to přehlédnout.
Zbytek dne tráví s tetou Hankou prohrabováním věcí. Večer si Běla odnáší domů krabici s fotografiemi a dopisy a slíbí, že vše doma uspořádá. Teta jen mávne rukou.
Dělej, jak chceš. Už ty papíry mě nezajímají.
Večer, když se vrací do svého bytu, postaví krabici na stůl a chvíli jen na ni zírá. Jan napíše, že nemůže přijít, má naléhavý termín. Odpoví v pořádku a ztlumí zvonek.
Byt se zaplní šustěním papírů, když začne prohrabovat snímky. Vidí babičku jako teenagerku v školní uniformě, maminku malou v pletené čepici, zahradní stůl s cizími lidmi. Fotografie s mužem v uniformě leží po straně, opírá se o rám.
Běla si uvědomí, že na něj stále hází pohled. Nakonec vezme rám a postaví jej před sebe.
Lída a Kolja. 1947.
Rodina vždy říkala, že babička Lída se provdala za dědečka Viktora na konci čtyřicátých. O válce se mluví málo, jen obecně. Dědeček zemřel, když mamince bylo pět. O jiných mužích v babiččině životě Běla nikdy neslyšela.
Pořídí si pár snímků na mobil a rám odloží stranou. Přesto však v noci neusne. V hlavě se točí otázky, které předtím neexistovaly.
Následující den navštíví maminku. Ta bydlí dvě zastávky od metra, v dvoupokojovém bytě s balkónem plným květináčů.
Tak co, vyklidila? ptá se mamka a staví na stůl čaj a sušenky. Hanka nestěžovala?
Trochu, ale sneseno, odpoví Běla a vytáhne z tašky fotografii. Mami, víš, kdo to je?
Maminka vezme rám, přimhouří oči. Její tvář se lehce změní, ale rychle se vrátí k běžnému výrazu.
To je tvoje babička. Nerozpoznáš?
A ten muž?
Který muž? maminka předstírá, že se dívá na pozadí. Ah, ten. Nepamatuju si. Asi jen nějaký známý. V té době se všichni fotili.
Je tam nápis: Lída a Kolja. Nikdy jsi o něm nic neřekla.
Maminka položí rám na stůl a vezme hrnek.
To je maličkost. Mám svůj život, své přátele. Co už je minulost, to je minulost.
Ale určitě jsi o něm něco slyšela. Možná byl frontový kamarád?
Proč tě to zajímá? hlas maminky se ztluče. Ten člověk už dávno nepřišel, a babičky už není. Proč se znovu rozeznívat staré věci?
Běla cítí, jak se vnitřně rozhoří odhodlání.
Prostě mě to zajímá. Uvědomuji si, jak málo vím o babičce. Skoro nic nám nevyprávěla.
Pak nechtěla, přeruší mamka. Některé věci je lepší nechat být.
Běla vstane, jde si udělat čaj a konverzace končí. Přemýšlí, proč mamka tak prudce reaguje. Vzpomene si na staré říkání: Hlavně rodina, všechno ostatní je vedlejší.
Po cestě domů otevře v telefonu fotografii zadní strany a zvětší text. Pod Lída a Kolja. 1947 se zvedají slabé písmenka a číslo červen. Více už nevyčte.
Následující dny práce plyne normálně, ale myšlenky se stále vrací k muži v uniformě. V přestávkách si často prohlíží jeho tvář na displeji telefonu a snaží se odhadnout, jaký byl.
Jan několikrát navrhuje schůzku, ale vždy má něco jiného trénink, setkání s kamarády, naléhavou úpravu kódu. Běla souhlasí odkládat, ale každým odkladem cítí větší únavu.
Jednoho večera, když znovu prohlíží krabici s babiččinými dopisy, si všimne fotky, kde babička s přítelkyněmi stojí před vývěsí Dom kultury železničářů. Podpis: Kalinina, 1949. Z toho usoudí, že po válce žila nějaký čas v Kalinině.
Otevře notebook a hledá informace o městě, které se později přejmenovalo. Na lokálním fóru najde zmínky o seznamu padlých a nezvěstných. Přemýšlí, že kdyby Kolja byl voják, mohl být v těch seznamech. Přestože nezná jeho příjmení, doufá, že se objeví.
V sobotu volá tetu Hanku.
Teto Hanko, babička po válce bydlela v Kalinině?
Jo, sem tam. Převážili ji tam, zůstala, dokud se nevrátili. Co chceš?
Kolja, ten muž na fotce, neznáš?
V telefonu nastane ticho.
Všude o tom Koljovi něco víš? zeptá se Běla.
Vím, ale nechtěla bych o tom mluvit. Není to tajemství, ale bolí mě to připomenout. Mamka by to asi nechtěla, že rozebíráme její minulost.
Nechci nikoho soudit, jen chci pochopit, jaká byla moje babička. Ne jenom stará žena, kterou znám z povidel.
Teta po chvíli povzdechne.
Dobrá. Přijď v neděli, ale jen sama, bez mamky. Povíme si víc.
Celý týden Běla chodí na špičkách. V práci mechanicky opravuje texty, večer prohrabává dopisy a doufá najít alespoň jedno zmínění Kolje. V obálkách jsou hlavně pohlednice od přátel a vzácné dopisy od dědečka Viktora.
Ve čtvrtek Jan navrhne letní výlet k moři.
Můžeme si vzít last minute tour, říká po telefonu. Dva týdny dovolené. Už jsi chtěla vzít volno?
Chtěla jsem, odpoví Běla. A co dál?
Co tím myslíš? nepochopí Jan.
Po výletu, co dál?
Jan se zamračí.
Pak přijde podzim, projekty, práce. Život.
Běla cítí, jak se vnitřně zvedá známá podrážděnost.
Dobře, probereme to později, řekne a vypne hovor s výmluvou, že má práce.
V neděli Běla míří k tetě Hance. Teta bydlí v starém cihlovém domě poblíž parku. V bytě voní smaženou cibulí a vypraným prádlem. Na zdech visí koberce s jeleny a fotografie dětí a vnoučat.
Vstup, říká teta a přizpůsobuje brýlům. Čaj?
Sednou ke kuchyňskému stolu. Teta položí před Bělu šálek, sama se posadí naproti a složí ruce.
Takže chceš vědět o Koljovi, začne bez otázek. Později to řekni mamce opatrně. Pro ni to bylo těžké.
Běla přikývne, slinou jí sucho v ústech.
Maminka se narodila tady v Praze, ale předtím žila s Lídou v Kalinině. Lída tam skončila během evakuace. Tam se seznámila s Koljem. Byl poražený důstojník, ležel v nemocnici. Pak ho přidělili k nějaké komendní službě.
Napije se čajem a chvilku mlčí.
Milovali se, tiše řekne teta. Já jsem byla malá, ale pamatuju si, že nosil čokoládu, kterou tehdy nebylo lehké sehnat. Lída s ním smála.
Proč se nestal mým dědečkem? zeptá se Běla, zatímco se jí v hrudi těžkne.
Vzali ho, odpoví teta a podívá se z okna. V čtyřicátém sedmém proběhly kontroly. Kdo byl kde a co dělal, se zjišťovalo. Řekli, že má bratra v zajetí, a to byl tehdejší otisk. Vzali ho a už se nevrátil.Běla nakonec pochopila, že pravda o minulosti není klíčem k jejímu životu, ale jen jedním z mnoha šuplíků, ze kterých si může vybrat, jaký příběh bude psát dál.
