Jana Vávrová požadovala duplikát klíčů od našeho bytu a byla odmítnuta
K čemu ti, vlastně, ty klíče, Jano? Neplánujeme nic takového, a navíc nemáme kočku, takže kdo by je krmil? snažila se Libuše Novotná mluvit jemně, když vkládala vyprané nádobí do sušičky, ale její záda se napnula jako struna.
Jana Vávrová, robustní a nečekaně energická pro své šedesát dva roky, seděla u kuchyňské stoly a míchala už vychladlý čaj lžičkou. Přišla pomoci při nastěhování, ale pomoc spočívala hlavně v radách, kam lépe postavit pohovku a proč barva závěsů, kterou Libuše vybrala, připomíná špinavý smutek.
Libuško, co to jsou za výčitky? Jana se upřímně podivila a zvedla obočí tak, že se skrylo pod hustou hřbetovou čelenkou. Tohle je základní bezpečnost. Co když se něco stane? Praskne potrubí, přehřátí se rozvod, nebo klíče ztratíme. Já jsem přijela s náhradním setem. Šetřím vám, milé děti.
Pavel Novotný, manžel Libuše, seděl vedle své matky a zamyšleně žvýkal medovník. Nechtěl se do hádky zaplést a doufal, že ženy si to vyřeší samy. Pavel byl dobrý člověk, pracovitý a laskavý, ale často ustupoval pod tlakem matky, choval se jako provinilejší školák.
Když praskne potrubí, vodu uzavřeme. Když nás nebude doma, má správcovská firma přístup ke kolejnicím, odvětila Libuše a obrátila se k matce. A klíče neztrácíme. Máme číselný zámek u vstupu, videodohovor a výbornou paměť.
Neříkej to tak hlasitě! mávala rukou Jana. Pávka v třetí třídě třikrát klíče ztratil, už jsem unavená měnit zámky. A co jsou to za tajemství od vlastní matky? Neprosím k vám přebývat, jen duplikát. Ať leží v mé skříni, nezeptá se, kde je chléb. Budete mít klid.
Nám je klid, když jsou klíče jen u nás, řekla Libuše rozhodně. Byt jsme si pořídili na hypotéku v korunách, rok jsme ho opravovali, každý kout jsme přizpůsobili sobě. Je to naše soukromá sféra.
Jana sevřela rty a vzduch v kuchyni najednou zhoustl.
Takže jsem vám cizí, konstatovala smutně, odkládajíc šálek. Vychovali jste syna, nespali jste noci, a nyní už nemáte ani důvěru, abyste mi dali náhradní klíč. Dobře, Pavle, sbal mi drobnosti, půjdu. Nechci rušit vaše soukromé prostory.
Zvedla se s těžkým krokem a držela se za pás. Pavel rychle vstal.
Mami, co to? Olí nechtěla říct, co máš na mysli. Ještě jsme se pořádně neusadili
Všechno chápu, synku. Nevěsta je šéfová, její pravidla. A matka jen obsluha, když jsou potřeba koláče.
Jana odešla, zanechala po sobě pach levných parfémů a tíživý pocit viny, který se jako lepkavá pavučina přichytával na Pavlových ramenou. Když se dveře za ní zavřely, otočil se k manželce.
Olí, možná jsi přeháněla? Opravdu chtěla jen to nejlepší. Kdyby klíče ležely u ní v váze, jen by se zakoupily. Mamka by byla spokojená a klidná.
Pavo, ty znáš svou matku lépe než já, unaveně posadila Libuše na židli. Nejprve klíče jen ležely. Pak si je zkontroluje, jestli se nečistí. Pak přijde zalít květiny, i když máme jen tři kaktusy. A pak přijde domů a najde moje prádlo přeřazené do správného pořadí a v lednici hrnec s mastným gulášem, protože jsem ho hladově vyhladila. Už jsme to zažili u tvé sestry Světlany, co?
Pavel se zamračil. Vzpomněl si na příběh. Jana tehdy pomáhala Světlaně s novorozencem, nosila si klíče, a Světlana téměř podala na rozvod, když ji našla v ložnici v sedm ráno s vysavačem.
Světlana má svůj podíl na vina, je slabá, nejasně odpověděl Pavel. A ty jsi pro mě skála. Mamka se tě bojí. Nedělala by to bez mého svolení.
Nebudeme to dál zkoumat, přerušila Libuše. Téma uzavřeno. Klíče jen u nás.
Týden uběhl v klidu. Libuše si užívala nového bytu poprvé skutečně své. Před pěti lety skákali jen z nájemních bytů, kde nebylo dovoleno udělat jeden hřebíček navíc. Teď měly světlé stěny, prostornou šatnu, útulný balkon, kde si ráno užívaly kávu. Pocit bezpečí a soukromí byl pro Libuši posvátný.
V sobotu ráno však přerušil telefon. Volala Jana.
Pavle, synku! Jsi doma?
Doma, mami, spíme, je volný den, zamumlal Pavel, když se podíval na hodiny. Bylo devět ráno.
Co spíš?! Viděla jsem na trzích krásné závěsy, naprosto pohádkové! Hodily by se do vašeho obýváku, ty vaše nemocniční žaluzie už mě nebaví. Přinesu je hned!
Mami, ne, závěsy nepotřebujeme, máme žaluzie začal Pavel, ale linka už zazvonila.
Čtyřicet minut poté zazvonil domovní zvonek. Libuše, v županu, s úzkostí pohlédla na manžela.
Otevři, přišel závěs.
Jana vletěla do bytu jako hurikán, v rukou nesla pytle a tvář se leskla odhodláním.
Podívejte, jaká krása! rozbalila látku s velkými zlatými ornamenty. Hned bude útulno. Pavle, přines žebřík, pověsíme.
Jano, děkujeme, ale máme minimalistický koncept, řekla Libuše zdvořile, ale pevně, zatímco připravovala kávu. Zlaté ornamenty sem nepasují.
Co to za koncept! odřekla matka. Holé stěny, život potřebuje barvu.
Následující dvě hodiny byly bojovým polem. Jana se snažila připevnit závěs k oknům, kritizovala barvu laminátu (prach se vidí!) a stěžovala si, že Libuše nenosí pantofle (zmrzneš, děti nepřijdou). Když nakonec odešla s odmítnutým závěsem, Libuše se cítila vymačkaná jako citron.
Vidíš? Šla tam dvě hodiny. Kdyby měla klíče, přišla by po práci a závěs by už byl. A zkusíme to sundat bude to kárka na celý život.
Pavel mlčel, ale v očích se zračí, že souhlasí.
Klid netrval dlouho. O pár dní později Pavel přišel domů zamyšlený, dlouho si myl ruce a stál u kuchyňské vstupní dveře.
Libuško Mamka volala během dne, plakala.
Libuše se napjala.
Co se stalo? Vysoký tlak?
Ne. Říká, že se cítí zbytečná, protože se od nás odstřihli. A požádala, jestli jí aspoň jeden sadu klíčů nedáme v zapečetěné obálce. Slibuje, že ji neotevře bez našeho vědomí. Chce jen klid.
Libuše hluboce vydechla. Manipulace vstoupila na novou úroveň.
Pavle, podala mu ruku, řekni upřímně. Chceš jí dát klíče?
Chci, aby přestala mi hlava vařit, přiznal se. Volá každý den a kapku, kapku. Když zemřu, budete vědět, bude požár, ztratíte klíče. Už se chvěju. Možná dáme? V obálce, přilepíme páskou, podepíšeme. Když ji otevře, okamžitě to zjistíme a vezmeme zpět.
Libuše se na něj podívala se soucitem. Věděla, že pro lidi jako Jana jsou hranice výzvou.
Dobře, zkusíme to, ale s podmínkou.
Pavel se rozsvítil.
S jakou?
Dáme jí ne pravé klíče, ale napodobenky. Mám staré klíče od vyřazeného skladu, podobné našim. Položíme je do obálky, zapečetíme a předáme. Pokud je nedotkne, vše v pořádku. Pokud se pokusí vstoupit Budeme mít železný argument, že už to dál neotevřeme.
Pavel váhal.
Libuško, to je podlý. Oklamat matku.
A vyžadovat přístup do našeho bytu šantáží zdraví není to podlý? To je test. Když splní slib a obálka zůstane nedotčena, za rok změníme klíče na pravé. Souhlasíš?
Pavel po chvíli přikývl.
Dobře. Věřím, že nezkusí. Sama potřebuje jen pocit, že něco má.
O víkendu předali Janě pevnou papírovou obálku omotanou páskou.
Mami, tady je, řekl Pavel, podávajíc cenný náklad. Duplikát, ale jen v případě nouze, když oba nebudeme k dispozici, nebo pokud sami požádáme.
Jana se rozzářila, přitiskla obálku k hrudi jako ikonu.
Samozřejmě, synku! Díky, Olíško, že jste to pochopila. Bude ležet v komodě pod dokumenty. Nejsem žádný divoch, nebudu se plížit.
Libuše se usmála zdvořile, ale uvnitř se jí kroutily kočky. Ten divadelní předstíraný akt se jí nelíbila, ale neviděla jinou ochranu svých hranic a manžela.
Měsíc utekl v klidu. Jana se chovala perfektně. Volala méně, nenavazovala návštěvy. Pavel byl spokojen: Říkal jsem, že jen potřebuje klid. Libuše už přemýšlela, jestli ten test byl zbytečný, a jestli Jana skutečně změnila své chování.
Rozuzlení přišlo nečekaně ve středu během pracovního dne. Libuše dostala upozornění z aplikace chytrého domu: Pohyb v předsíni. Následující: Pokus o otevření dveří.
Libuše se zachvěla. Měli chytrý zámek, který vypadá obyčejně, ale lze ho sledovat. Otevřela kameru v díře. Na schodišti stála Jana, červená tvář, v ruce roztržená obálka, snaží se zatlačit klíč do zámku. Klíč samozřejmě nesedí. Táhla za rukojeť, znovu a znovu mumlala něco pod nos.
Libuše stiskla tlačítko nahrávání a poslala video Pavlovi.
Pavle, můžeš teď mluvit?
Jsem v obědě, co se stalo?
Podívej se na historii domofonu, posledních pět minut. Pošlu ti video.
Po minutě Pavel volal zpět, hlas byl zmatený.
Je tam už odchází, klíč nesedí. Je poledne, není požár, žádný únik vody. Proč se tvoje maminka snaží vpustit se do bytu?
Nevím. Zavolám jí.
Nevolej, zastavila ho Libuše. Pojedeme večer k ní společně a sebereme klíče.
Večerní návštěva u Jany připomínala výstup na šibenici pro Pavla. Libuše však zůstávala chladná jako led. Fakta stála na její straně.
Jana uvítala v županu, vypadala jako uražená ctnost. Na stole ležela roztržená obálka a špatné klíče ze skladu.
No tak, přišli jste? zahájila, ani se neodhlédla od dveří. Šprýmaři! Děláte si legraci z matky? Dali jste falešné kousky! Půl hodiny jsem se snažila, skoro jsem zámek rozbil! Sousedka se dívala, jak jsem jako zlodějka!
Pavel stál ve dveřích, očekával výmluvy, slzy, omluvy. Místo toho přišla konfrontace.
Mami, počkej, tiše řekl. Snažila ses otevřít naši dveř? Proč? Dohodli jsme se, že jen v nouzi. Co se stalo? Kde je požár?
Kde požár?! rozčílila se Jana. Šla jsem kolem, myslela jsem, že si udělám překvapení, přinesu domácí karbanátky, abyste měli večeři, když přijdete z práce. Zazvonila jsem do domofonu, ticho. Myslela jsem, že nejste doma. Vzala jsem klíč, chtěla jsem pomoci! A vy mi daly tuhle špatnou věc!
Libuše vystoupila vpřed.
Jano, rozbila jste obálku. Porušila jste dohodu. Pokusila jste se vstoupit do našeho byPavel tiše přikývl, podíval se na Janu a řekl: Uznáváme tvou snahu, ale od této chvíle respektujeme jen jasně stanovené hranice našeho domova.
