Pečovala jsem o něj osm let, a nikdo mi za to nepoděkoval. Všichni ví, jak těžké to je, když se staráte o nemocného člověka, ať už je to blízký příbuzný nebo cizinec, ale já jsem byla jediná, kdo se po celý osmý rok starala o otce své snachy Libuše. Prakticky byl pro mě úplně neznámý. A poděkování se neobjevilo. Proto nosím tuto zátěž jako podivný sen, který se stále vrací.
Je mi sedmdesát dva let. Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál před téměř patnácti lety, když už byl můj manžel dávno v hrobě. Mám syna Petra, snachu Libuše a vnuka Tomáše. Starý Oldricha, učitele matematiky, který kdysi žil v Brně a vyučoval na gymnáziu, postihla těžká nemoc.
Utratili jsme na jeho léčbu spoustu peněz v řádech tisíců korun měsíčně a já jsem přispívala finančně, jak jen mohla. Když ležel přivázaný k posteli, nikdo se o něj nestaral. Petr byl často na služebních cestách, Tomáš studoval, Libuše pracovala v pražské společnosti a její starší sestra Jana, která žila v Ostravě, jen volala a vyjadřovala soucit.
Libuše nesměla vzít si nemocenskou. Říkali jí: Buď pracuješ normálně, nebo tě propustíme. Samozřejmě si vybrala práci, a tak se starost o Oldriho přenesla na mě.
Zpočátku mě Libuše požádala, abych k němu chodila alespoň jednou denně, uvařila mu a nakrmila ho. Souhlasila jsem. Netušila jsem, že budu muset stát u jeho postele osm let.
Nejprve jsem přicházela jen na dvě hodiny, pak jsem se vracela domů. Postupně mi Libuše přidávala další úkoly, až jsem trávila celý den u jeho postele a večer se vracela domů jen na tlumené světlo lampy. Ráno jsem kráčela pěšky zpět, jako by mě vedly staré pražské ulice, které se v měsíčním svitu rozpouštěly v mlze.
Můj syn měl ke mně velký soucit. Viděl, jak těžké to pro mě je, a raději by, abych přestala s touto dobročinnou prací, ale mlčel před svou manželkou, protože bydlel v jejím bytě.
Stará sestra Libuše mi často volala a dávala mi rozkazy: co mám dělat, jak mám otce pečovat. Libuše se pak často stěžovala, že nemám čas na nic jiného. Dokonce řekla: Když ti to nevyhovuje, vezmi si svého syna a odejdi! Já si poradím sama, najdu si chůvu! Tohle jsem slyšela osm let po sobě, až přišel den, kdy Oldřich zemřel. Žádná z jeho dcer mi nikdy nepoděkovala za roky, kdy jsem mu stávala po boku. Nejstarší z nich naznačila, že mě nikdo nepřinutil pečovat o její otce, že jsem to chtěla sama.
Tak to je děláš dobrý skutek, ale lidé jsou tak chladní, že se nedokážou ani poděkovat. V tom snu se stále vznáší můj odraz v temné vodě Vltavy, kde se otisky našich kroků rozplývají a zůstává jen prázdný šepot: Děkuji, který nikdy nevyzní.
