Přes osm let jsem se starala o něj, a nikdo mi za to nepoděkoval. Všichni víte, jak těžké to je, když přebíráte péči o nemocného i když je to blízký příbuzný, ale já jsem se starala o otce mé snachy Jitky po celých osm let. V podstatě byl pro mě úplně cizí a žádná vděčnost se neobjevila. Tohle mi zůstalo v duši jako trvalý otisk.
Je mi sedmdesát dva a příběh, který vám teď povídám, se odehrál před patnácti lety. Můj manžel už dávno leží v hrobě. Mám syna Petra, snachu Jitku a vnuka Tomáše. Otec Jitčiny maminky byl laskavý učitel matematiky, dokud ho nezasáhla vážná nemoc.
Zatímco jsme ho léčili, vykládali se nám peníze jako řeka stovky tisíc korun za léky, vyšetření a hospitalizaci. Já jsem taky pomáhala, jak jen jsem mohla, i finančně, kolik to šlo.
Pak se ocitl spoutaný k posteli a nikdo se o něj nestaral. Můj syn byl zaneprázdněný, často na služebních cestách, a Tomáš ještě studoval. Jitka pracovala na plný úvazek. Její starší dcera, Alena, bydlela v Brně a mohla jen volat a soucítit na dálku.
Jitka nedostala povolení si vzít nemocenskou. Říkali jí: Buď jdeš do práce, nebo tě pošlou domů. Samozřejmě si zvolila práci, a tak se starost o otce přenesla ke mně.
Zpočátku mě Jitka žádala, abych k němu chodila alespoň jednou denně, připravila jídlo a nakrmila ho. Souhlasila jsem. Netušila jsem, že se z toho stane osm let neustálé péče.
Nejprve jsem přicházela jen na dvě hodiny a pak šla domů. Postupně mi Jitka svěřovala stále více úkolů, až jsem u něj trávívala celý den a večer teprve odcházela domů. Ráno jsem se vracela pěšky, jako by cesta sama ožívala pod mými kroky.
Můj syn mě litoval. Viděl, jak těžké to pro mě je, a radil mi, abych přestala s dobročinností, ale o své ženě se neptal, protože žil v jejím bytě.
Stará sestra Jitky, Vlasta, mi často volala a dávala přesné pokyny: co mám dělat, jak mám otce ošetřovat. Když jsem neměla čas na něco připravit, Jitka se hněvala, a Vlasta jí podpořila slovy: Když ti to nevyhovuje, vezmi si svého syna a běž! Já to zvládnu sama! Najdu si chůvu!
Takhle jsem poslouchala osm let, až nakonec zemřel. Žádná z jeho dcer mi nikdy neřekla děkuji za roky, kdy jsem hlídala jejich otce. Nejstarší z nich, Alena, dokonce tvrdila, že mě nikdo nenutil starat se o něj, že jsem to chtěla sama.
Tak to je děláte něco dobrého pro druhé, ale oni jsou tak chladní, že ani poděkování nevyčichají. Celý příběh se mi vynořil jako podivný sen, kde se postele vznášely nad Vltavou a slova se ztrácela v mlze, ale pravda zůstala stejná.
