Rozhodl jsem se poslat našeho syna Pavla do vesnice k mamince, i když jsem to dělal proti její vůli.
Lenko, to si děláš žert? Řekni mi, že to je jen špatně načasovaný vtip po dlouhém dni v kanceláři.
Eliška stála s talířem v rukou, nedokázala ho ani dopředu položit na dřez. Voda stékala po bílém porcelánu a kapala na podlahu, ale ona si toho ani nevšimla. Já seděl u kuchyňského stolu, klidně dojíral karbanátek, a vypadalo to, že jsem naprosto nevyrušený. Očima jsem se ani nepodíval na Elišku, dál zamířil vidličkou, jako by se bavíme o koupi nového koberce do vstupní haly, a ne o osudu našeho jediného dítěte na příští tři měsíce.
Žádné vtipy, Lenko konečně pronesl Petr, otírajíc ústa papírovým ubrouskem. Už jsem mamince volal, těšil jsem ji. Pavu čeká k prvnímu červnu. Jízdenky jsem si koupil dnes k obědu. Spací vůz, dolní úroveň, všechno jak má být.
Koupil jsi jízdenky? Bez mého vědomí? Eliška pomalu položila talíř na stůl. Ten zvuk porcelánu zazněl v tichu kuchyně jako výstřel. Petře, mluvili jsme o tom před měsícem! Pavlův robotický tábor je v červnu. Zaplatili jsme zálohu! Čekal na to půl roku, domluvil se s kamarády!
Petr se zmračil, jako by ho bolela zubní bolest, a odsunul prázdný talíř.
Robotika, počítače, gadgety Lenko, podívej se na něj! Je mu devět let a vypadá bledě jako mol, a nic těžšího v rukou nedrží než myš. Potřebuje mužské výchovy, čerstvý vzduch, fyzickou práci. Nehleď na něj v dusném městě za klimatizací. Maminka tam bude sama, má obrovskou zahradu, plot je podřezlý. Ať mu pomoží. Získá zdraví i babičce užitek.
Jaký užitek, Petře? Eliška cítila, jak se v ní hromadí chladná zuřivost. Tvoje matka bydlí v odlehlé vesnici, kde je nejbližší lékárna třicet kilometrů po polní cestě! Tam jsou jen venkovské pomůcky, voda z vrtu, kterou musíš hodinu vařit, aby tě neotrávila. Pavel je alergik! Zapomněl jsi, jak jsme ho loni pošlapali, když si jen pohlédl na nějakou bylinu v parku? A tam květen, sekání sena, prach!
Nevymýšlej, odfrkl Petr, vstávaje od stolu. Vyrůstal jsem tam, zdravý jak los. Alergie je jen výsledek vaší městské sterilnosti. Stačí vypít pár kostek mléka, poběhat bosky po rosě, a všechno odletí. A alergie přejde. Mamka říkala, že má tam teď kozu, a kozie mléko je léčivé.
Eliška padla na židli, kolena se jí chvěla. Dobře znala babičku Věru. Byla to tvrdá, stará žena, co léčila angínu petrolejem a rozbité kolena mačkala podloubkem po předchozím namluvení. Moderní medicínu odmítala: Takto jsme byli vychováni a přežili jsme.
Nenechám ho, řekla tiše, ale pevně Eliška. Nedovolím ti zničit zdraví dítěte pro tvé nostalgické představy o vesnickém dětství a kvůli úspoře peněz na tábor.
Petr, který už stál u dveří, se náhle otočil. Tvář mu zčernala.
Úspora tu nic neřeší! Ano, peníze za tábor můžeme vrátit, auto potřebuje opravu, ale jde o princip! Jsem táta a rozhodl jsem se. Kluk musí vyrůst v muže, ne v skleníkové rostlinu. Dostaneš ho na dva týdny dovolenou na vlastní náklady a pojedeš s ním, abys mu pomohl, a aby ses podíval, jak zvládá změnu klimatu. Třeba že ten plot opravíš sám. Pavlovi devět let, on ten plot nezvládne. A ty, muž, mu ukážeš, jak se drží kladivo.
Petr se zarazil.
Lenko, jaká dovolená? Mám audit, šéf mi to nedovolí. Myslel jsem, že ho jen odvezu na den a vrátím se. A mamka se postará.
Ne, Petře. Buď pojedeš s ním dva týdny a budeš odpovědný za jeho zdraví, nebo nepojede nikam. Nedám mu rodný list a schovám mu věci. A pokud budeš chtít, můžeš volat policii. To je moje poslední slovo. Chceš-li mužskou výchovu dej ji. Osobně.
Po dlouhém tichu Petr přikývl.
Dobře, domluvím to v práci. Dva týdny. Pak ho nechám až do srpna.
Uvidíme, odpověděla Eliška, skrytě se usmívajíc. Věděla, že jeho vesnická výzva stačí jen na grilování o víkendu.
Balení připomínalo evakuaci. Eliška sbírala Pavlova kufr, jako by ho posílala na Severní pól. Polovinu objemu zabírala lékárnička: antihistaminika v tabletách, kapkách, mastích, inhalátor, sorbenty, náplasti.
Mami, proč tam musím? vzlykával Pavl, hledíc na krabici s konstrukční sadou, kterou mu zakázala vzít. Babička Valuška chce, abych jedl mléčné pěny! A tady žádný internet!
Pavle, to je jen na chvíli, uklidňovala ho Eliška, hladíc ho po rozcuchané hlavě. Táta bude s tebou. Půjdu si s ním na řeku. Když něco bude, volej mě hned. Dám ti druhý telefon, schovej ho v dně batohu, nabitý.
Na nádraží, když je loučila, cítila Eliška napětí, ale i podivné uspokojení. Viděla Petra, který táhl obrovskou tašku s potravinami pro matku a svůj kufr. V jeho očích byl méně nadšení.
První tři dny Eliška užívala ticho v bytě. Vrátila peníze za tábor, ale nechtěla je utratit. Telefon mlčel. Petr posílal krátké zprávy: Dojeli jsme v pohodě, Horko, Komáři jako medvědi. Pavl nevolal, a to ji nejvíc trápilo.
Čtvrtý den zazvonil telefon. Ne od manžela, ale od Věry Petrovy.
Lenko! Co jsi mi tam poslala za dítě? Nic neje! Houbová polévka ho znechutnila, kapustové koláče odmítá, okurky nesnáší. Jen chleba a vodu žere. To je tvé přehnané jogurty!
Věro, Pavl má dietu, nesmí tučná jídla, má slabý žlučník, poslala jsem Petrovi seznam, odpověděla Eliška v klidu.
Seznam? Vyhodila jsem ho! Muž musí jíst všechno! A je líný! Když jsem ho požádala o práci na záhonu, po pěti minutách si stěžuje na bolest zad a slunce. A co s tím plátnem? Půjdu si do města?
Eliška sotva zadržela smích. Plán fungoval.
Věro, chtěla jste vnouka a syna. Vychovávejte ho. Petr pomůže. Buďte u něj, ať pracuje.
Ve stejný večer zavolal Petr s únavou v hlase.
Lenko, nevíš, co se tu děje. Venku třicet stupňů ve stínu, v domě dusno, žádná klimatizace, mouchy bouchají jako letadla. Mamka pořád křičí: Dolej vodu, přikup dřevo, oprav střechu. Už jsem si zlomil záda.
Biedáku, řekla Eliška s falešnou soucitem. Říkal jsi, že chceš čerstvý vzduch a fyzickou práci. Jak je Pavl?
Jo, normální sedí v přístřešku, který si postavil s místními chlapci, nekomunikuje. Mamka říká, že je divoký. A k tomu mu začaly vyrůstat červené skvrny na rukou a neustále kýchá.
Jaké skvrny? zeptala se Eliška.
Červené, škrábou. Mamka říká, že to je kopřiva nebo komáři. Namaštila ho zakysanou smetanou.
Zakysanou smetanou?! Petro! Má ho mít lékárničku! Dejte mu antihistaminikum okamžitě! Jakou smetanu používáš na vyrážku?! Pošli mi fotku hned!
Do minuty přišla fotografie. Ruce nebyly pokousány, ale pokryté typickou kopřivovou vyrážkou. Oči oteklé.
Eliška okamžitě zavolala.
Petro, poslouchej. To je alergie, pravděpodobně na trávu nebo na tu kozu, o které jsi zpíval chvály. Dejte mu tabletku z modré krabičky a mast s zeleným pruhem. Žádná lidová medicína od tvé mamky! Když to do rána nepůjde, vezmi ho do krajské nemocnice.
Lenko, autobus do nemocnice jede jednou denně! Auto jsem dal do dílny u strýčka Miška, ten něco opravuje na karburátoru a rozebral už polovinu
Dal jsi auto do místního kutila? Eliška se zachvatila. Bože, co mi to udělá Petro, když se s dítětem něco stane, přijdu a rozbiju tu vesnici na dříví spolu s tebou!
Noc bez spánku uběhla. Eliška kýchala po bytě, čekala na další hovor. Ráno Pavl tiše volal.
Mami, vem mě prosím plakal, snažíc se šeptat. Je mi špatně. Babička říká, že se škrábu, že to dělám schválně, aby jsem nepracoval. Táta křičí. Toaleta venku smrdí, pavouci jsou obrovští. Bojím se tam jít, trpím až do posledního. Bolí mě břicho
Eliška pocítila slzy v očích.
Vydrž, synku. Trošku vydrž. Táta je blízko?
Šel k řece s Miškem, aby si léčil nervy s pivem.
Ahá, nervy zašeptala Eliška. Dobře, Pavle. Sbal si věci potichu, aby babička neviděla.
Zavřela sluchátko a jednal. Čekat, až Petr vyléčí a pak se vrátí, nebylo možnost. Otevřela notebook, podívala se na jízdní řády. Nejbližší vlak byl večer, ale cesta vlakem a pak na přestupce by trvala celý den.
Zavolala bratrovi Olegovi.
Oleško, čau. Potřebuji pomoc. Máme 300 kilometrů, musí se zachránit Pavl. A taky tvůj šťastný synovec.
Oleg, vždy ochotný, souhlasil a během hodiny byli na cestě.
Cesta trvala pět hodin. Eliška si představovala konfrontaci, opakovaně si zkoušela rozzuřené řeči, ale realita převyšila všechny představy.
Když Olegovo auto sjelo k pokroucenému plotu domu Věry Petrovy, scéna byla jako obrázek z pohádky. Petr, červený jako krev (buď od slunce, nebo od léčby), v kraťasech se snažil přibít dřevěnou plotovou latu. Hřebíky se ohýbaly, kladivo míjelo cíl. Věra Petrova stála s rukama v bocích a komentovala každý jeho pohyb:
Kdo tak bije? Ruce jako křivky! Tvůj otec jednou zázrakem jedním úderem zabručel! A ty, chudák, umíš jen kliknout na počítači!
Na verandě seděl Pavl. Vypadal hrozně: nohy v zelené masti, obličej otoklý, oči červené. Jen koukal do jedné tečky a nic nehrál na telefonu.
Eliška vyskočila z auta ještě před úplným zastavením.
Pavle!
Kluk se zvedl, uviděl matku a jeho tvář se proměnila v kombinaci úlevy a slz. Přiběhl k ní a objal ji.
Mami! Jsi tady!
Petr upustil kladivo. Díval se na ženu, na bratra Olega, a v jeho očích byl strach? Hanba. Hořká hanba.
Lenko? Co tu děláš? zamručel.
Jsem tu pro syna, Petře. A pro tebe, pokud stále dokážeš chodit.
Věra Petrova, vidoucí zevšeobecně, změnila hněv na laskavost a nasadila přehnaný úsměv.
Ach, Lenko! Hosté vítáni! Pracujeme, odpočíváme! Plot opravit. Pavlíčku, přijď babičce políbit, maminka přišla, radost veliká! Veďte se do domu, hned připravím konvičku a udělám palačinky
Není potřeba palačinky, Věro, přerušila ho Eliška, pevně držíc syna. Podívala se na jeho krk a viděla čerstvé modřiny. Jedeme. Hned teď.
Jedete? rozčílila se svatební matka. Právě jste přišli, týden tu byl! Pavl jen začal, posílá se! Podívejte, jak se rozjasnil!
To není růžová tvář, mami, to je otok od alergie! vybuchl Petr. Přistoupil k plotu, opřel se o něj. Lenko, vezmi ho. Vážně. Je mu špatně. Já já jsem nečekal, že to bude takhle. Zapomněl jsem.
Co jsi zapomněl, PetřeNakonec jsem pochopil, že pravá síla spočívá v tom, když se navzájem chráníme a necháme děti růst tam, kde jsou šťastné.
