15.listopadu 2023
Dnes si opět připomínám ten den, kdy stála Věra před vstupními dveřmi Nemocnice Na Homolce a neodtrhnutelně sledovala nápis OPERACE. Písmo se jí rozmazávalo po dlouhém čekání, srdce jí bušilo jako buben. V ruce neustále mačkala milovanou červenou plastovou stavební bagru poslední dárek od otce pro našeho čtyřletého synka Vojtu. Zpočátku chtěl modrou bagru, tak jako v kreslených pohádkách, ale nakonec se k té červené přivázal celým svým dětským srdíčkem.
Konečně se za zakalenými okny objevil mužský obrys, dveře se široce otevřely a do chodby vstoupil unavený lékař. Věra vyběhla z místa a rozběhla se k němu.
Pane doktore, jak to šlo? Jak je Vojta? vydechla.
Doktor sklopil hlavu, sundal si roušku a tiše odpověděl: Věro Pavlová, je mi líto Udělali jsme, co jsme mohli
—
Věra leží na posteli našeho syna, stočená v klubíčku. Polštář stále voní Vojtovým tělem. Na zrcadle naproti jsou otisky jeho ruky, ještě poseté drobky sušenek. Kéž by ji nestihla setřít, aby ten otisk zůstával už nikdy nebude moci otisknout zrcadlo svými špinavýma rukama. Z Věriných tváří sjíždí další slaná slza. Bolest vypálila její srdce zevnitř, zdravé srdce to, co Vojta postrádal. Starší syn Matěj je zdravý, už je osmnáctiletý a studuje na Karlově univerzitě. A Vojta
Celá naše naděje, která se v posledních dnech rozkvétala, se přeměnila v obrovskou ztrátu. Všechny předoperační vyšetření ukazovaly, že je vše v pořádku, a až při porodu se náhodně odhalila složitá vrozená srdeční vada. Při radikální korekci něco selhalo a Vojta už tu není.
—
Věra zavřela oči a upadla do úzkého spánku, ze kterého se probudila na slunečném louce posetém pestrobarevnými květy. V dálce stál Vojta, usmívající se v oblíbené košilce s autíčky, v rukou držel velký kytici sedmikrásek.
Vojto! Synu! vykřikla Věra, ale Vojta se zdál, že ji neslyší, jen otáčel okvětníčky. Věra běžela po květinové louce s otevřenýma rukama, ale ať běžela, kamkoliv, Vojta se nedostal blíž. Naopak, vzdálil se dál a dál. Křičela zoufale, natahovala ruce, ale nedokázala ho dosáhnout. Najednou se Vojtův pohled setkal s jejím, usmál se a rozplynul se v ovzduší. Pouze oblak drobných sedmikráskov pomalu klesal k zemi.
Když Věra dorazila k místu, kde se květy usadily, uviděla na trávě adresu vypsanou bílými okvětníčky.
—
Ráno mě probudil telefon. Na displeji blikalo jméno Matěj.
Ano, synu, odpověděla jsem chraplavě.
Mami, přijedu dnes odpoledne, připrav něco k jídlu!
Usmála jsem se nuceně. Už uběhly tři měsíce od Vojtovy smrtky, ale mám ještě staršího syna. Musím se vzpamatovat a jít dál.
Jasně, co chceš? Palačinky? zeptal se Matěj.
Bude super, chlapče. Už jsem v autobuse, brzy budu! odpověděl jsem.
Matěj se snaží chodit k nám každý víkend, aby rozptýlil matku i otce. Ví, jak těžké to je, protože i v něm se v srdci hroty bolestí při pomyšlení na mladšího bratra. Přesto život plyne a musíme společně zármutek překonat. Jsme rodina.
Po těžkém vstávání jsem se vydal do kuchyně. Otevřel jsem lednici, prohrabal police a zjistil, že už nemáme mléko. Manžel Vitál, který seděl u stolu a pájal obvod na svém notebooku, zvedl hlavu a zeptal se:
Potřebuješ něco? Jít do obchodu?
Matěj volal, pojede, chtěl palačinky, řekl jsem klidně, mléko došlo. Půjdu si ho pořídit sám, potřebuji se trošku projít.
Vitál pozvedl brýle a zamyšleně řekl: Pomalu se zotavuje.
Oblekl jsem se a vyšel ven. Jarní vánek hladil tvář, ptáci zpívali, listí na stromích se barvilo do svěží zeleně, připravené brzy vyrůst v mladou, šťavnatou korunu. Příroda se po zimním spánku probouzela. Ach, Vojto, nepřišel jsi do své páté jara, zamumlal jsem a odháněl temné myšlenky. Šel jsem k obchodu.
—
V košíku jsem naložil mléko, Matějovy oblíbené bonbóny, chléb a kuře. Když jsem se blížil k pokladně, zaslechl jsem z řady za regály známý smích. V hrudi mi sevřelo stýskání tak se smál Vojta. Rozběhl jsem se k hlasu, ale jen zahlédl ztracenou dětskou hračku. Přesto jsem šel po jejím stopách a zakopl jsem o kartonovou tabuli s reklamou výprodeje. Zvedl jsem ji a zšokoval: na bílém podkladu červenými písmeny stála adresa z mého snu.
Vojto, co mi chceš říct? zašeptala jsem.
Domů jsem se vrátil s pocitem, že všechno má svůj důvod. Vojta mi něco chce předat, ale co? Musím adresu vyhledat, ale ne dnes. Dnes přijde můj jediný syn, musím ho přivítat jak se patří a zachovat klid.
—
Večer byl nečekaně příjemný. Poslouchala jsem Matějovy univerzitní historky a usmívala se. Matěj s chutí pojídal domácí jídlo a my s Vitálem ho obdivovali je to náš převratník, náš jediný potomek. Když se všichni rozptýlili do pokojů, noc plně převzala svou vládu.
Unavená po náročném dni jsem rychle usnula. V noci mě probudil slabý zpěv z koupelny. Srdce mi poskočilo hlas byl Vojtův. Zpíval svou oblíbenou písničku z kresleného seriálu o modrém traktorovi.
Sklonila jsem hlas a šla tiše k dveřím koupelny, aby ho nevyplašila. Otevřela jsem opatrně, ale v koupelně nikdo nebyl. Slzy se mi řily po tváři.
Co jsem čekala? Vojta v koupelně? Už ho není! To je jen moje bolestná fantazie! zlostně jsem si řekla.
Přiblížila jsem se k umyvadlu, napustila vodu a snažila se probudit. Už ne, čas přestat se trýznit! Pro Vitáka, pro Matěje! Omyla jsem se a podívala se do zrcadla viděla jsem unavenou tvář, bledou, s modřinami pod očima.
Z hněvu jsem si nasadila mýdlovou pěnu a otřela zrcadlo, aniž bych věděla proč. Pěna klesala dolů a podivně se formovaly písmena s adresou. Za zády mi přešlehl chlad a zaslechla jsem slabý dětský hlas:
Čekám na tebe, mami
—
Co tě drží vzhůru? zeptal se Vitál, probuzený světlem z obrazovky notebooku.
Seděla jsem v křesle s laptopem na klíně a zíral jsem na obrazovku.
Vitali, pojď sem Když ucítíš to samé, co já, pak to, co se mi teď děje, není blázenství
Vitál se s těžkostí postavil a přišel blíž. Jeho srdce bušilo, když zahlédl fotografii čtyřletého chlapce. Nad fotkou stálo: Zdeněk Egor, 4 roky. Rodiče zemřeli při autonehodě před třemi lety, chlapec byl vychováván babičkou, po její smrti byl umístěn do dětského domova.
Tahle adresa mě pronásleduje poslední dny, řekla jsem, přenáší mi Vojta
Vyprávěla jsem mu o snu, o výskytu v obchodě a o pěti v koupelně. Po krátkém zamyšlení řekl rozhodně:
Jdeme
—
Paní Karolína Nováková, ředitelka dětského domova, nás provázela dlouhým, světlem zalitým chodbou, neustále se otáčela a snažila se situaci vysvětlit.
Když k nám přišel Egor, mysleli jsme, že to bude jen na chvilku. Je to kluk, sociálně vyspělý, pocházel z dobré rodiny, i když byl pod péčí babičky. Tři pokusy o adopci skončily, protože se při setkání s potenciálními rodiči uzavřel. Nevíme, jak to funguje v jiných domovech, ale moje svědomí mi nedovolí poslat dítě tam, kam nechce. Říká, že jeho maminka a tatínek přijdou, a pozná je. V posledních třech měsících si vytvořil imaginárního přítele, kterého nazývá Vojta. A Vojta mu řekl, že rodiče brzy přijdou.
Vitál a já jsme se podívali na sebe. Mohl náš zemřelý syn opravdu pomoci tomuto osiřelému chlapci?
Podívejte se na něj, možná ho rozvřete srdce, uzavřela paní Nováková a otevřela dveře do herny.
Egor na mě okamžitě rozpoznal. Malý, štíhlý chlapec seděl na kolenou mezi ostatními dětmi a stavěl věž z kostek, přitom si šeptal Vojtovu oblíbenou píseň. Otočil se, hodil kostky, vstal a běžel k nám s výkřikem:
Maminko, tati! Věděl jsem, že přijdete!
Adopci urychlila i paní Nováková, která byla dojatá, že Egor konečně navázal kontakt s naší rodinou. Když se dozvěděla o smrti Vojty, ještě víc se rozplakala. O měsíc později jsme s Vitálem a Matějem přijeli vyzvednout Egora. Před odchodem ho Egor chytl za ruku a řekl:
Mami, počkej! Tam je Vojta, chce se s námi rozloučit!
Mé srdce se znovu sevřelo, ale tentokrát to byla světlá bolest s vědomím, že nic nezměníme, jen musíme jít dál. Nyní je na mně osud malého Egora, který vkládá do našeho křehkého srdce novou naději. Vojtu nikdy nezapomenu, budu ho vždy milovat, ale teď mám dalšího človíčka, pro kterého musím být silná.
Egor běžel ke konci chodby, zastavil se u okna, chvíli se rozhlédl a vrátil se k nám k mamince, otci a staršímu bratrovi. Za oknem se z šedého dachu vyklubal bílý holub, který obletěl celou budovu, kroužil nad hlavami nás čtyř a pak vzlétl vzhůru, zmizel v oblacích.
**Poučení:** Žalovat minulost není cesta vpřed. Přijmout ztrátu a otevřít srdce novému životu je jediný způsob, jak najít klid a smysl.
