Svatební šatní lustr šuměl, když Lada Horáková spěšně zamykala vstupní dveře a sundávala kožený popruh z kabelky. Antoníku, prosím tě, hlídej, aby má matka nic nezměnila na mojí kuchyni, než se vrátím z práce. Víš, kolik jsme za ten minimalistický projekt zaplatili a jak jsem se potýkala s těmi matnými grafitovými fasádami, sténala Lada v halě, nervózně si škrábala lemování kabelky.
Antonín, s úsměvem a šálkem čerstvé kávy v ruce, mávl rukou. Lado, proč se tak znepokojuješ? Mamka přijela jen na týden, protože mají ve Vídni výměnu potrubí. Co, je to náš nepřítel? Přinese nám boršč, takže večer nemusím stát u sporáku.
Boršč je fajn, ale prosím, dej pozor, aby nezahájila vylepšování prostoru. Vzpomínáš, jak v našem starém bytě přilepila pochodně s delfíny na stěnu místo bílých tapet? Týden jsem pak setřela lepidlo, napomenula Lada, zatímco se snažila zadržet slzy.
Už to neřeš, to jsou jen staré vzpomínky. Mamka chce jen útulnost. Hurá, běž, už tě zpozdím, odvětil Antonín a vyrazil z domu. Lada se nadechla, políčila ho na tvář a vyšla do chladného odpoledne. Její kuchyně byla svatyní temně šedé matné fasády, přírodní kamenný pult, skryté úchyty, žádné přebytečné skleničky ani barevné ručníky. Minimalismus byl drahý luxus a každé škrábnutí připomínalo osobní ránu.
Věra Horáková, hlučná a rozhodná matka, dorazila včera večer. Okamžitě zhodnotila byt a prohlásila, že mladí mají jako v nemocnici čisté, ale nic se nevidí. Lada jen pokrčila rameny, zmatená únavou z dlouhé cesty.
Den se vlekl. Lada se snažila zatelefonovat Antonínovi, ale odmítala ho rušit byl dospělý muž a slíbil, že dohlédne. Kromě toho měla důležitý výstup v práci a nemohla si dovolit ztrácet soustředění na domácí paranoiu.
Konečně ve třináct zasedla do telefonu.
Jak to jde? Jak se má mamka? zeptala se.
Všechno v pohodě, ozval se Antonín, až příliš veselý, ale s napětím v hlase. Mamka eh tichounce si šije. Připravila koláč. Všude cítím vůni!
Koláč? Zapnula troubu? Probrala senzorické panely? Tam přece máš zámek, napřáhla Lada.
Probrala, je chytrá. Lado, mám Zoom schůzku, povíme si večer, řekl Antonín a zavěsil. Lada zvedla telefon a přemýšlela: Tichounce si šije může znamenat cokoliv od mytí nádobí po přestavování nábytku.
Zbytek dne probíhal jako na ostří nože. Lada viděla před sebou mastné skvrny na matných fasádách, odřené kamenné pulty, roztavené plastové desky. Když však dorazila domů, realita překonala i ty nejhorší noční můry.
Výtah se otvíral a v chladném záři uvolnil vůni smažené cibule, těsta a podivně chemického čisticího prostředku. Lada vstoupila do svého bytu.
Jsem doma! zakřičela, svlékla si boty.
V odpovědi jen tichý šum kuchyně a veselé pískání Věry. Dveře do kuchyně byly pootevřené. Když vstoupila, rozprskla se po zemi a padla jí taška.
Její úchvatná, grafitová kuchyně už neexistovala.
Barvy explodovaly všude. Dokonalý kamenný pult byl zakrytý oranžovou plátnou s obrovskými slunečnicemi. Okraje vlnily se nerovnoměrně a zakrývaly spodní zásuvky.
Ach, Lado, přišla jsi!, vykřikla Věra ve květinové zástěře, kterou Lada nikdy neviděla. A tady máme dobroty! Hned vám něco dám, i když jsem už zhubla od práce!
Lada nemohla dýchat. Všude se rozprostírala katastrofa: na matných šedých fasádách se vznášely vinylové nálepky s motivem motýlů růžových, modrých, zelených, velikosti dlaně, roztroušené po všech dvířkách.
Věro co je to? přiskřikla Lada, oči jí plakaly.
Motýly? Koupila jsem je ve spěchu, když jsem běhala pro mléko. Rozjasnily to, co? Váš domov byl šedý jako hrob. Teď je jako léto, radost! A Antoníku se to líbí, že? odpověděla s úsměvem.
Antonín se vynořil z chodbové dveře, vypadával vinu. Mami, říkal jsem, že Lada to neocení
Co tady máme!, vykřikla Věra. Přidala jsem útulnost! Váš drahý dům byl prázdný, chladný.
Lada šla k oknu. Její oblíbené římské závěsy barvy mokrá asfalt zmizely a místo nich visela poškrábaná bílá tkanina s kyticemi zlatých labutí.
A závěsy zašeptala Lada, kde jsou mé závěsy?
V pračce, odvětila Věra, otáčejíc bílý koláč na pánvi. Byly špinavé, tak jsem je nahradila svými. Všude je jasněji, jako v paláci!
Lada zvedla okraj slunečnicové plátna a spatřila pod ním lepkavou skvrnu.
Co to je? Kamenný povrch je zakrytý?
Kámen je studený, lokty se třesou! Navíc jsem těsto válela a chtěla jsem, aby bylo hezké. Šlo to za pět korun v obchodě Fix-Price, takže vypadá lépe. Věra se smála.
Lada se cítila, jako by v ní vypukl sopka. Přesnost kamenných pultů byla podkopána, magnety se hrnuly na lednici jako výzdoba. Kde jsou ty prasátka, kočky a města Zlatého kruhu? ukázala Lada.
Moje! Přinesla jsem ze svého domu. Kde jindy se budou lepit? odpověděla Věra hrdě.
Lada zavřela oči a nadechla se. Antoníku, řekla chladně, můžu tě na chvilku v ložnici?
Antonín se zašklebil a odešel. Věra za nimi křičela: Nebojte se, jídlo je horké, pojďte k jídlu!
V ložnici Lada zavřela dveře a opřela se o zámek.
Slíbil jsi, že budeš hlídat, syčela.
Lado, jsem pracoval! Měl jsem konferenci, šel jsem pít vodu a najednou jsou tam ty motýly. Říkal jsem mamince: Mami, Lada se bude hádat. Ona: Neboj, bude se jí líbit, udělám překvapení. Nemohl jsem ji sundat, protože by se rozzlobila! protestoval Antonín.
Zlobila? To jsi přeměnila svou kuchyni na venkovský trh! Růžové stuže, slunečnice, motýly! Víš, že lepidlo může poškodit softtouch povrch? řekla Lada s křikem.
Umyjeme to alkoholem, nebudeme se hýbat, odpověděl Antonín.
Nejde to o alkohol! Jde o respekt. Věra si tu přidělala území jako kočka! křičela Lada.
V tom okamžiku uslyšela hlasité zaskřípání, rozbití skla a výkřik Věry.
Lada a Antonín se podívali na sebe a vyběhli do kuchyně. Na zemi ležela těžká dubová police, která se zřítila spolu s květináči, jež Věra pokládala na vrchol.
Jen jsem chtěla květinu polít bibla Věra. Myslela jsem, že je pevná, ale
Lada si prohlédla poškozený strop. Šrouby byly vymršťovány, cement se rozpadával.
Police byla designová, unesla jen pár fotek, ne tři květináče, řekla chladně Lada. Opravit to bude stát tolik, kolik tvá penze za půl roku, Věra.
Všechno je křehké! Dneska to padne!, vzlykala Věra.
Lada přešla po rozbitých cihlách, dotkla se poškozené díry.
To je dekorativní omítka, která stojí tisíce korun za metr čtvereční. Opravit to není možné beze zásahu celé zdi, prohlásila rozhodně.
Věra se zarazila a s úžasem hleděla na snoubenku.
Přesně? Celou zeď? Mohli bychom dát tapetu, koberec?
Ne, odvětla Lada. Všechno to zabalím a Antoníku řeknu, ať sbere mamčiny věci.
Co? Cože? zeptala se Věra i Antonín současně.
Jdu volat taxi, rezervovat hotel Centrum, tam si mamka může ubytovat, dokud nebude oprava hotová. Zaplatím vše, ale už tady nepřespí, rozhodla Lada.
Vyhození matky z domu? zakřičela Věra, sevřena v hrudi. Je to moje? Kvůli díře?
Antonín byl bledý, zíral na zničenou zeď a na Ladu. Věděl, že se nevyplatí s ní hádat rozhodnutí už bylo učiněno.
Mami, Lada má pravdu. Už to překročilo všechny meze, řekl tiše Antonín.
Chtěla jsem jen útulnost! Jsem připravovaná a vy mi nevděční! praskala Věra. Nohy tu nebudu mít!
Lada přikývla: Přijďte sbírat své věci. Antonín mi pomůže. Já mezitím odstraním ty motýly.
Vytahování věcí bylo dramatické. Věra slzavě házela věci do kufru, sundávala slunečnicové plátno, sbírala magnetky z lednice a balila je do pytle.
Lada stála v prahu, sledovala, jak Antonín vykládá kufr. Nemusela se stydět jen lítovala po zdi, po nervách a po Antonínovi, který byl mezi dva ohně. Věděla, že pokud to spolkne, bude to horší. Zítra přestaví pohovku, pozítří vyhodí špatné knihy, a za rok bude učit své děti podle svých jedině správných pravidel.
Když se dveře za Věrou a Antonínem zavřely, v bytě nastala děsivá ticho. Lada si povzdechla a šla do kuchyně. Na podlaze ležely zbytky dřeva, ve stěně díry, na fasádě lepenka od motýlů. Všude číhal zápach smažených brambor, který se zdál být vrytý do zdí.
Vzala pytel, žebřík, odstraňovač lepidla a špachtli. Nejprve opatrně stáhla zbylé nálepky naštěstí povrch snesl lepidlo bez poškození. Pak odtrhla ošklivou zástěru ve vaně a vrátila své skleněné odstředičky, očistila značky permanentními fixy alkoholem. Růžový koberec hodila do koše.
Po dvou hodinách, když se Antonín vrátil, byt už vypadalo skoro jako předtím. Jen díry ve zdi připomínaly invazi útulnosti.
Antonín tiše vešel dovnitř, Lada seděla u stolu a pila čaj.
Zarezervoval jsem mu pokoj, jak jsi chtěla. Stále si stěžuje, volá kamarádky, říká, že jsme ji vyhodili na mráz, i když venku je plus dvacet, řekl.
Ať si povídá, odpověděla chladně Lada. Důležité, že není tady.
Lado, promiň. Měl jsem ji hned zastavit. Zvykl jsem si na její kontrolu, protože i v dětství mi matka uklízela pokoj a trhala plakáty, vyznal Antonín. Myslel jsem, že je to normální.
Lada popřála oči a poprvé během večera pocítila trochu tepla.
To není péče, to je kontrola. A jsem ráda, že to konečně vidíš. Zeď opravíme zítra, najdu řemeslníky. S matkou už se setkáme jen na svátky a jen na neutrálním území. Žádné přespání, řekla pevně.
Souhlasím, přikývl Antonín a vytáhl pytel s odpadky.
Co? Bylo to dobré, zeptala se Lada.
Dobré, ale voní to jako násilí.A tak Lada rozhodla, že už nikdy nepustí nikoho, aby znovu narušil její domov.
