Nezbytná
Poprvé Vendula Horáková spatřila Jana Novotného v práci. On přišel nastoupit do oddělení zásobování, ona právě v ten okamžik vběhla do personálního oddělení.
Vběhla podepsat rozkaz, ale když zahlédla pohledným návštěvníka, zadrhla.
Krasa, však, prolétlo jí hlavou, a zároveň samostatný. Hned se pozná Takových už nevidíš. Naslouchala rozhovoru. Aha do oddělení zásobování Znamená to, že se brzo setkáme.
Následující den cizinec přišel do jejich účetnictví. Pozdravil se. Přátelsky, se zájmem pohlédl na přítomné. Na Vendulinu tvář se jeho pohled zastavil
Ona to samozřejmě zaznamenala, podivný chvění proběhlo tělem. Hele, pomyslela si těžko, dívá se Viděli jsme už takové.
Ať už je to pravda či ne, příběh to neřekne, ale Vendula rychle pochopila, že Jan není jako ostatní, nebo aspoň ne jako její bývalí nápadníci.
Jan jí vždy upřímně díval do očí. Laskavě. Pozorně. Nikdy se nikam nehrnul. Všechna problémy řešil lehce, aniž by čekal, až ho požádají. Nepřidával se. Uměl být nenápadný. A přitom se vždy objevoval právě ve chvíli, kdy byl nejvíc potřebný.
To všechno zanechalo na Vendule nezapomenutelný dojem. Dívka se zamilovala naplno a neodvolatelně.
Co by jinak! O takovém muži se dalo jen snít!
Po několika měsících už spolu bydleli. Po půl roce se vzali. Když se narodilo dítě přesná kopie Jana Vendula konečně pochopila, co znamená být šťastná.
V noci se přitulila k manželovi a špitla:
Neodcházíte, že? Teď jsem tě pořádně přivázala?
Ani předtím jsem neplánoval odcházet, odpověděl a políbil ji na spánkovou čelo
***
O tom, že Jan má dceru z první manželky, věděla Vendula od samého začátku. Ptala se na ni, ale on nechtěl rozplétat detaily. Jednou však vyzpovídal:
Už roky s ní nekomunikuju, dokonce nemám žádné kontakty. Když měla tři roky, Lenu, mou bývalou, nechtěla, aby jsme se vídali. Teď je Dasha už teenagerka Takže radši nebudeme otírat staré rány.
Vendula pokrčila rameny:
Jak chceš. Když se někdy rozhodneš ji najít dej vědět. Budu tě podporovat.
On přikývl.
Další otázky už nekladla.
Proč? Jan měl pravdu: každý má minulost
***
Jednoho dne přišel domů jako by byl mimo.
Pomalu, v naprostém zamyšlení, sundal bundu a ani se neohlédl na Vendulu, šel do kuchyně. Nalil si vodu a jen tak stál se sklenicí v ruce.
Jeníku, co se děje? znepokojeně se zeptala Vendula.
Podíval se vinaře a najednou, jako by se rozhodl, řekl:
Našel jsem Lenu. Moji bývalou. Na sociálních sítích. Napsal jsem jí, chtěl jsem zjistit, jak jsou, jak se má dcera. Ukázalo se, že Dasha chce se mnou mluvit. Dokonce jsme si trošku promluvili po telefonu
Vendula se zmrzla.
Sama mu často připomínala dceru, ale teď, když slyšela novinku, zmatená. Uvnitř něco prasklo
Skvělé! vykřikla, schovávajíc rozpak, moc se vám těším!
Jan zazářil. Potřeboval to slyšet. A on to slyšel
Vendula však pocítila, jak se do jejího života vlévá nějaká těžkost
***
Nejprve to byly krátké telefonáty. Šel do pokoje a zavřel dveře s tím: Dasha se stydí.
Vendula zůstávala sama v kuchyni a slyšela jeho hlas měkký, laskavý, pozorný. Ten samý sametový tón, který nedávno patřil jen jí
Pak se objevily zprávy od bývalé ženy. Zprvu krátké, pak delší.
Prsty Venduly sama sahaly po Janově telefonu, když ho nechal bez dozoru.
Četla zprávy, viděla fotky cizí dívky
Mezi řádky zachytila jedovatý, sladký nektar: Jsme tady, jsme blízko, čekáme na tebe
Každý, když Jan odnesl telefon do jiné místnosti, přesvědčovala se: Mluví s dcerou, netvořím si nic.
Jednou ale, když procházela kolem, zaslechla jméno.
Lena
Jeho bývalá manželka
Od té chvíle se její peklo získalo konkrétní obrysy.
Vendula se na sebe zlobila za to, co dělá, ale nedokázala přestat. sledovala, jak se usmívá na obrazovce telefonu. Jak zadržuje dech, přemýšlí, co napsat jako odpověď.
Zrada se jí mihla v každém pohledu, gestu, slově. Byla si téměř jistá, že žije ve dvou rodinách.
Každý den znovu a znovu Vendula rozpalovala v sobě oheň žárlivosti.
Teď ji všechno dráždilo.
Nevážně, ani mě nevycení?! vybuchla jednou večer, když Jan mechanicky listoval časovou osou v telefonu.
Vendulo, co se děje? Jan zvedl oči, plné údivu.
Není to předstíraní! syčela. Všechno vidím! Znovu s ní povídáš!
S kým s ní? zdálo se, že opravdu nechápe, o čem mluví.
A to ho štvalo ještě víc
Každý zvon jeho telefonu byl pro ni úder elektřiny. Každé zpoždění v práci důkaz nevěry.
Stala se špionkou ve vlastní rodině!
Protože ho milovala až k šílenství. K rozkladu.
On nic neřekl. Nic nevysvětlil. Jako by neviděl, nepochopil, jak trpí.
Bylo to tak neobvyklé
***
A nakonec: častěji se hádali. Většinou z ničeho, kvůli maličkostem. Ty drobnosti, na které nekladli pozor, se postupně proměnily v globální problém!
Vendula křičela, že Jan už jí neslyší! Že se na ni dívá špatně Že její přítomnost ho tíží
A v hlavě se jí čím dál častěji objevovala myšlenka, která dusila, děsila a mučila:
Kdyby něco, má kam utéct. Tam ho milují. Čekají na něj.
***
Dříve byla přesvědčena o svém manželství. Teď dům, který tak milovala, už nebyl spolehlivým a bezpečným útočištěm
V noci ležela s otevřenýma očima a přemítala:
Co když jednou rozhodne, že tam je nejdůležitější? Že minulost váží víc než přítomnost?
Ráno Vendula tyto myšlenky zaháněla. Styděla se. Přesvědčovala sama sebe: Jsme rodina. Ne. Není tak.
Čím více se sama přesvěďovala, tím silněji se bála. Bála se jeho volby
***
Jednou Jan nechal smartphone na kuchyni a šel koupat syna. Náhle se rozsvítil displej upozornění. Lena
Vendula se nedotkla telefonu. Přesto se jí ruce chvěly a srdce se sevřelo předzvěstí.
Neotevřela zprávu. Bála se, co tam může číst. Strach se stal normou jejího života
Co tě trápí? zeptal se Jan později, když usnul dítě.
Všechno v pořádku, odpověděla rychle.
Muž se na ni dlouze díval. Jako by něco pochopil. Neptal se ale.
A v noci, když usnul, Vendula tiše ležela vedle a poslouchala jeho dýchání rovnoměrné, tiché, známé. Taková teplá, taková rodinná.
A najednou si pomyslela, že to dýchání brzy bude poslouchat někdo jiný
Tato myšlenka ji spálila tak silně, že vstala a tiše šla do kuchyně. Usedla na židli, sevřela ruce.
Poprvé v životě se cítila nahraditelná.
Do kuchyně vtrhl Jan. Pozvedla k němu slzy v očích:
Bojím se, že jednou odejdeš
On si kleknul. Vzal jí ruce do svých.
A pomalu, jako by si to neuvědomil, zeptal:
Kam půjdu?
No odvrátila pohled, tam. K nim.
Zmlkl.
A v té tichu zaslechla nejstrašidelnější věc přímou pauzu Žádný protest, žádný smích, žádný vtip. Ta krátká přestávka byla silnější než jakákoli odpověď.
***
Pak přišla noc, která vše změnila.
Jan prostě nepřišel přespat. Nezavolal. Nepsal. Telefon mimo signál.
Vendula seděla v úplné tmě v kuchyni a představovala si je spolu.
On i ona. Přetáčela v hlavě tisíce scén jejich šťastného života. Bez ní
Do rána se její srdce proměnilo v kus ledu.
Vendula otevřela notebook. Prsty samy začaly psát. Psala si. Leni
Plakala, ani si nevšimla slz. Psala zoufale, jako člověk, který se dusí a chytá se poslední slámky.
Psala o lásce, o žárlivosti, o ponížení. Žádala jen jedno řekni pravdu!
Po stisknutí Odeslat pocítila podivné ulevení. I prázdnotu.
Udělala svůj tah. Teď už jen čekala na odpověď
***
Celý den nemohla najít klid. Čekala. Představovala si, jak bude mluvit s manželem, až se vrátí, jak mu řekne, že ví vše
V hlavě si scénu zkoušela znovu a znovu. Procházela bytem, dotýkala se věcí, mechanicky krmila syna, ale uvnitř byl jen čekání
Čekala na rozsudek.
***
Přišel pozdě, téměř v noci. Bledý, rozpadlý.
Mlčky usedl naproti.
Proč jsi to udělala? jeho hlas byl tichý, unavený.
Vendula se zachvěla.
Co jsem udělala?
Přečetl jsem tvůj dopis. Všechno jsi špatně pochopila.
Opravdu?! vykřikla Vendula, ztrácejíc posledky sebekontroly, pak mi to vysvětli, ať to pochopím! Chceš se vrátit k nim? Stará láska nehrdě? Co se stalo? Neptej se! Nezatajuj to za telefon! Neodvracej oči! A vůbec: jak jsi mohl přečíst můj dopis?! Ona ti to nabídla?! Chtěla ukázat mou slabost?! Byl jsem líný odpovědět?!
Ona ti neodpoví, Vendulo, tiše promluvil Jan, já ti odpovím Všechno bude v pořádku Pokud sama všechno nezničíš
To je zajímavé, hořce se zasmála Vendula, a velmi praktické Dobrá, neříkej nic. Už mě to ani nezajímá. Zbytečně jsem jí psala
Lena zemřela, vydechl Jan, dnes v noci. Byl jsem s ní. Do konce
Vendulě se zdálo, že slyšela špatně. Svět se zastavil.
Zadržela dech, uvnitř všechno zchladlo
Všechen její žal, žárlivost, podezření, veškerý vnitřní jed v jediném okamžiku nesnesitelného břemena se proměnil v prach.
Zemřela? zašeptala Vendula, jako by se bála slyšet odpověď.
Jan přikývl.
Ukázalo se, že už dlouho onemocněla, pokračoval, moc se těšila, když jsem se objevil. Hned neřekla pravdu. Chtěla sledovat, jak budeme komunikovat. Se mnou i s dcerou. Takže se nechtěla vrátit k mně, Vendulo. Chtěla jen jedno aby Dasha nebyla sama.
Zhluboka vydechl.
Teď chápeš, proč všechno závisí na tobě? Jan se upřeně díval na ženu, když řekneš ne, najdu, kam Dashi umístit.
Myslíš dětský domov? v Vendulině hlase zazněl hrůzný šepot.
Ne, samozřejmě. Já i Lenka máme příbuzné. Doufám, že někdo přijme ji k sobě. V každém případě nemohu rozhodnout bez tebe
Vendula vystoupila:
Ani neuvažuj! zakřičela tak prudce, že se sama polekala síly svého hlasu. Tvoje dcera bude s námi! Jasně? S námi!
Jan zůstal stát. Na okamžik zavřel oči.
Když je otevřel, v nich byly slzy:
Věděl jsem Věřil jsem, že řekneš právě to, tiše promluvil.
Vendula se přiblížila k muži, schovala tvář k jeho hrudi. Všechny její strachy a podezření zmizely.
Před ní ležela nová, těžká cesta.
Ale Vendula už nic neřekla.
Učinila svůj výběr.
