Aleno, to je fakt zázrak! Muž, který umí jak s auty zacházet, tak i v kuchyni, je naprosto nevídaný. Kamarádko, máš štěstí s manželem, říkám ti to upřímně.
Věra se opírá o opěrký židli a ukazuje bílý úsměv. Alena zachytí pohled, který Věra vrhá na jejího manžela, a něco nepříjemného se rozproudí pod žebry. Ale rychle se sebeutí: hloupé, jen nová ve městě, snaží se zapadnout do společnosti.
Věra se v jejich životě objevila před měsícem. Nová kamarádka působí mile, trochu ztraceně v neznámém Praze. Jak by jí nepomoci?
Nepřeháněj, usměje se Alena manželovi. Karel se naučil vařit guláš až v sedmém roce manželství.
A jaký to guláš! Věra se přitahuje k jeho lokti. Za takového kuchaře bych se i provdala.
Karel se zamračí a hrdě narovná ramena. Alena si všimne, jak mu růžoví uši naznačují, že kompliment zasáhl přímo do srdce.
Snažím se, říká.
První návštěva Věry trvá až do pozdního večera. Obdivuje úpravu bytu, fotografie dětí, Karlovu sbírku vinylů. Ke každému tématu najde výmluvu, jak se znovu obrátit právě na něj. Karle, kde jsi to našel?, Karle, jaký máš vkus!, Karle, řekni víc.
Alena lítá čaj a pozorně sleduje. Věra sedí příliš blízko u manžela, smíchem přehání jeho neúspěšné vtipy, dotýká se jeho ruky, když mluví.
Mami, kdo je tahle teta?
Tomáš, dvanáctiletý syn, nahlédne do kuchyně, když Alena myje nádobí po odchodu hosta.
Moje kamarádka. Nová.
Trošku divná, pořád se po tátovi dívá.
Alena ztichne s talířem v ruce. Jestli i dvanáctiletý zaznamená
To sis jen představila, říká synovi.
Samozřejmě si to opakuje týdny po sobě. Předstírá, že to bylo jen vnímaní. Věra je prostě otevřená, společenská.
Kamarádka se vrací znovu a znovu. Někdy přinesla recept, jindy lístky na výstavu, co jí náhodou přišly, jindy jen procházela kolem. Karel vždy byl doma. Věra vždy rozkvétala v jeho přítomnosti.
Jsi výjimečný, Karle, ne jako ostatní, říká, když sedí v kuchyni. Alenko, kde jsi ho našla? Takových mužů s ohněm se nedá najít.
V metru jsme se potkali, odpovídá Alena klidně. Před patnácti lety, na eskalátoru.
Romantika!
Věra tleská, Karel se usmívá, Alena se také snaží usmát.
Po jedné z návštěv muž zůstane v chodbě, odchází hosta. Alena slyší jejich tlumený smích za dveřmi.
Proč to tak dlouho? ptá se, když se Karel vrátí. Vyprávěla nějaký vtip, říká. Legrační.
Jo.
Nenechává to rozvíjet. Bojí se vypadat žárlivě.
Vše se změní po dvou týdnech. Karloův mobil leží na nočním stolku, displej svítí, zatímco on stojí pod sprchou. Alena nepřistupuje, jen prochází kolem a obrazovka se rozsvítí od příchozí zprávy.
Chybím ti. Jsi krásný a zajímavý společník. od Věry.
Alena sedne na okraj postele. Ruce samy sahají k telefonu. Znají heslo nikdy si nic před sebou neukrývají.
Korespondence trvá už několik týdnů. Věra stěžuje na samotu, na těžkosti v novém městě, na to, jak jí štěstí přineslo tak chápavého člověka jako Karel.
Karel odpovídá, povzbuzuje, píše, že je úžasná a brzy najde své štěstí. Posílá emotikony, spoustu smajlíků.
Alena vrátí telefon. Z koupelny se line šplouch vody a falešné pískání muž je v dobré náladě.
Karel.
Vyjde z vany, otírá si hlavu ručníkem. Vidí tvář ženy a zůstane stát.
Co se stalo?
Viděla jsem tvou konverzaci s Věrou.
Chvíli ticho. Krátká, ale dostatečná pauza.
Ah, to nic, Aleno. odpovídá. Nic zvláštního. Je prostě společenská. Osamělá dívka v neznámé Praze. Ty jsi ji přivedla k nám.
Alena hledí na muže, snaží se najít i záblesk viny. Karel vypadá upřímně překvapený.
Žárlíš? Vážně? Jsme spolu dvanáct let, máme dvě děti, a ty žárlíš na svou kamarádku kvůli pár smajlíkům?
Flirtuje s tebou.
Tak to dělá se všemi. Přeháníš to.
Alena chce namítat. Chce říct, že normální kamarádky nepíšou svým manželům večer, neříkají jim krásníku a nepostrádají. Karel už má na sobě tričko a vychází z ložnice.
Věra neustupuje. Naopak se objevuje častěji. Nyní má výmluvu hlídat děti, když Alena je v práci, připravit večeři, když Alena zůstane déle. Osmiletá dcera Ema nadšeně vypráví o teti Vítě, která peče skvělé palačinky a dovoluje sledovat kreslené až pozdě.
Jen jsem chtěla pomoct, říká Věra s nevinným pohledem. Je těžké to zvládat sama.
Mám manžela.
Samozřejmě, samozřejmě. Karel je výborný otec. Máte štěstí, že jste spolu.
Něco v těch slovech zní falešně, dvojznačně. Alena nedokáže přesně určit, co, ale pocit zůstává.
Karel už nenechá telefon mimo sebe. Vezme ho na záchod, položí pod polštář v noci, sahá po něm při každém upozornění. Večeři už se méně zapojuje do konverzace oči přilepené k displeji, úsměv se jen občas objeví.
Tati, posloucháš mě?
Tomáš zopakuje otázku třikrát, než Karel odloží telefon.
Co? Jo, synku. Co potřebuješ?
Mluvil jsem o plaveckých závodech. Přijdeš?
Určitě. Kdy?
V sobotu. Už jsem ti to řekl třikrát.
Karel se omluvně dotkne Tomáše po hlavě a zase se ponoří do telefonu. Alena potichu sbírá talíře. Tomáš hledí na otce s rozčarováním. Ema zvedá knedlíky a neví, proč je u stolu tak ticho.
Flirt se mezitím stává odvážnějším. Věra už neukrývá se za nevinnými komplimenty. Dotýká se Karla při každé příležitosti opravuje mu límec, otírá neviditelný prach z ramene, chytá ho za ruku při smíchu. Dívá se mu do očí příliš dlouho. Olizuje rty, když ho pozoruje.
Alena sleduje ten předstíraný drama ze svého rohu kuchyně. Věra se chová, jako by Alenu vůbec neexistovala, nebo jen jako dočasnou, otravnou překážku, kterou může ignorovat.
Karle, ukážeš mi ten program na počítači? Ten na úpravu fotek. Slíbil jsi.
Hned?
Co táhneš?
Vydají se do Karla pracovny a zavřou za sebou dveře.
Ten den se Alena rozhodne připravit manželovi překvapení. Uvaří jeho oblíbený oběd plněné papriky, na které nikdy neřekne ne, salát s krevetami zabalí vše do krabičky a odjede do jeho práce.
V kanceláři je ticho. Obědová pauza, většina kolegů je v kavárně. Recepční na recepci přikývne Aleně znají ji.
Karel Málek je tady. Jen ještě…
Alena nedočká. Projde chodbou k manželově kanceláři. Dveře jsou pootevřené.
Zatlačí je a zůstane stát ve vstupu.
Karel sedí na okraji stolu. Věra stojí mezi jeho rozkročenými koleny, objímá ho rukama. Polibí se. Hluboce, chtivě, jako by se už dlouho nepolíbili.
Krabička s jídlem sklouzne z Aleniných rukou a spadne na podlahu. Oba se od sebe odskočí. Věra vypadá spíše rozčileně než zahanbeně. Karel bledne.
Aleno Není to, co si myslíš.
Není?
Alena slyší svůj suchý, rozbitý smích.
Aleno
Vysvětli, prosím. Řekni mi, jak ti náhodou spadla na hruď.
Věra si demonstrativně upraví blůzu a vezme si tašku ze židle.
Asi půjdu.
Počkej.
Alena ji zablokuje. Věra na ni pohlíží výzvou žádná lítost, žádná vina.
Věděla jsi, že je ženatý. Přicházela jsi do našeho domu, jedla jsi u našeho stolu, hrála si s našimi dětmi.
Dospělí lidé odpovídají za své činy.
Věra pokrčí rameny a odejde, pošlapujíc podpatky. V dveřích se otočí:
Zavolej, až budeš mít čas, Karle.
Alena se otočí k manželovi. Dvanáct let. Dvanáct zatracených let budovala tuto rodinu. Noci bez spánku s kojenci na náruči. Jeho povýšení, která slavili společně. Rekonstrukci bytu, která trvala tři roky. Dovolené u moře, kde Ema poprvé plavala sama. Novoroční stromečky. Narozeniny. Nemoci dětí. Všechno to leží na dně.
Karle, jsem vinen. Vím. Ale můžeme to napravit.
Můžeme?
Já ona mi roztočila hlavu. Ale miluji tě, miluji děti
Až se vrátíš domů, tvé věci budou sbalené. Můžeš si je vzít a jít ke své Věře.
Alena se otočí a odchází. Nepláče síly na slzy už nemá. Všechno uvnitř zmrzlo.
Doma jedná systematicky. Kufr z komory. Košile z šatníku. Ponožky, spodky, kravaty vše v jednom balíku. Břitvu, kartáček, deodorant. Dvanáct let se vejde do jednoho kufru a tří pytlů.
Když děti přijdou ze školy, otcovy věci už leží u dveří.
Mami, kde je táta? Ema nahlédne do ložnice.
Táta bude bydlet zvlášť.
Tomáš mlčí. Podívá se na matku, na prázdný otcův šatník, a odejde do svého pokoje.
Večer Alena zavolá matce.
Mami
Chce vše řádně vysvětlit. Ale hlas se jí zlomí už při prvním slově, slzy vyběhnou horké, zuřivé, bezmocné.
Dcerko, jedu. Čekej.
Elenka Michalová přijde za hodinu. objímá dceru, uvaří čaj, posadí ji do kuchyně.
Vyprávěj.
Alena poví o Věře, o korespondenci, o dnešním. Matka poslouchá v tichu, ne přerušuje.
Udělala jsi správně, říká, až Alena zmlkne.
Správně?
Samozřejmě. Zrada se neodpouští. Omluvit můžeš chybu, slabost, hloupost. Ale ne toto.
Alena si opřela hlavu o matku.
Rozvod trvá půl roku. Papíry, soudy, rozdělení majetku. Karel se snaží vrátit přichází, volá, píše.
Alena neotevírá dveře.
Děti zůstávají s ní. Tomáš je k otci jezdí jen jednou za dva týdny, protože to musí. Ema chybí, ale rychle se zabaví tancem a kreslením.
Dva roky utečou rychleji než se zdá. Alena se vrací do práce, zapisuje se na kurzy, shodí šest kilogramů, protože přestala jíst stres. Život se pomalu vrací do normálu.
David se objeví náhodou. Na rodičovské schůzce ve škole Tomáše zjistí, že jeho synovec je ve stejné třídě. Povídají si v chodbě, čekají na učitele. Pak se setkají v kavárně u školy. David zavolá a zeptá se, jak to jde.
Líbíš se mi, říká při třetí rande. Nejsem mistr krásných slov, ale je to pravda.
Alena se směje, protože David je úplný opak Karla. Stálý, spolehlivý, z těch, co málo mluví, ale hodně dělají. Děti ho nepřijímají hned. Tomáš ho zkoumá, jako by ho kontroloval. Ema žárlí na matku. David však nespěchá, netlačí. Pomáhá s úkoly, učí Tomáše opravovat kolo, vozí Emu na taneční soutěže.
Po roce se vezou. Potichu, bez velké oslavy. Jen blízcí, ti, kteří se skutečně radovali.
Dcero, slyšela jsi?
Elenka volá vA nyní, když se slunce pomalu sklání za pražským mostem, Alena s Davidem kráčí po nábřeží, připravena na nový začátek.
