Pamatuji si, jak Vlastimila, která celou třicetku strávila v kavárnách a klubích jako milenka, nakonec rozhodla, že už chce najít muže. Nejprve netušila, že Milan už má manželku, ale on to po čase otevřeně přiznal, jakmile pochopil, že se Vlastimila do něj zamilovala. Vlastimila se však nevymlouvala Milanu. Naopak se jen sama kritizovala za slabost, že se ke mně tak přitahuje, a za to, že nevybrala vhodného snoubence dříve, když čas ubíhal.
Vlastimila nebyla krásná jako modelka, ale měla milý, kulatý obličej a lehce podnášlý vzhled, který jí přidával na věku. Vztah s Milanem nikam nevedl. Nechtěla zůstat jen milenkou, ale také se neodvážila Milana opustit, protože se bála být sama.
Jednoho dne k ní na návštěvu zavítal bratranec Václav, který byl na služební cestě do Prahy. Zůstali spolu jen pár hodin, povídali si v kuchyni o minulosti i o současnosti, a Vlastimila mu svěřila svůj osobní stav, přičemž dokonce trochu zaplakala. V tom přišla sousedka Marta a pozvala je na rychlou kontrolu nákupů. Vlastimila odešla na dvacet minut. V té chvíli zazvonil zvonek. Václav šel otevřít a u prahu stál Milan, oblečený v teplákách a tričku, žvýkající chlebíček s klobásou.
Je Vlastimila doma? tázal se Milan zaražený.
V koupelně, odpověděl rychle Václav.
Omlouvám se, ale kdo jste? tázal se Milan, ztracený.
Jsem její manžel, jenom soužití, odpověděl Václav a přistoupil blíže. A co ty tady děláš? Připomínáš mi toho ženatého chlapa, o kterém Vlastimila mluvila. Poslyš, pokud tě tu ještě jednou uvidím, vypustím tě schody, rozumíš?
Milan se vytrhl z Václavova sevření a rychle sestoupil dolů.
Vlastimila se brzy vrátila. Václav jí vyprávěl o nečekané návštěvě.
Co jsi to udělal? Kdo tě sem poslal? zaplakala Vlastimila. Už se nevrátí.
Posadila se na pohovku a skryla tvář do dlaní.
Ano, už se nevrátí, a to je dobře. Přestaň se trápit. Mám pro tebe dobrého muže na mysli řekl Václav. V našem vesničce je vdovec, který už po své manželce není. Ženy mu nepřicházejí, a on zatím všechny odmítá. Chce alespoň jednoho společníka. Po té, co se vrátím z práce, přijdu k tobě, připrav se. Pojedeme spolu do vesnice, představím tě.
Jak to myslíš? protestovala Vlastimila. Nemohu to udělat, neznám ho, a je to ostuda. Nechci spát s cizím mužem, radši zůstanu svobodná. A navíc jsou moje narozeniny.
Několik dnů po tom se Vlastimila a Václav vydali do malé vesnice u Brna. Manželka Václava, Alena, připravila stůl na zahradě u sauny. Přijeli sousedé, přátelé i Václavův starý známý, vdovec Oldřich. Všichni Vlastimilu znali, jen Oldřich ji potkal poprvé.
Po společném posezení se Vlastimila vrátila do města. Přemýšlela, že Oldřich byl tichý a skromný. Asi truchlí po své ženě. Chudák, pomyslela si.
O týden později, v sobotu, zazvonil na její dveře nečekaný návštěvník. Na prahu stál Oldřich s taškou v rukou.
Dobrý den, Vlastimilo, jsem projížděl a zastavil se na trhu. Teď, když už se známe, chtěl jsem vás navštívit řekl ostýchavě.
Pozvala ho dovnitř na čaj. Oldřich vytáhl z tašky malý svazek tulipánů a podal ji.
Děkuji, řekla Vlastimila a oči jí zazářily. Povídali si u stolu o počasí a o cenách na tržišti, kde se vše pohybuje v korunách. Když byl čaj dopitý, Oldřich se chystal odejít, pomalu si oblékl kabát a boty. Přesně u dveří se otočil a řekl:
Kdybych teď odešel a neřekl nic, neodpustil bych si. Celý týden jsem jen na tebe myslel. Přijel jsem, protože jsem dostal tvou adresu od Václava.
Vlastimila se zčervenala a sklopila oči.
My se ještě dobře neznáme odpověděla.
To nic, hlavní je, že ti nejsem nepříjemný. Můžeme si přejít na ty? pochytil. Mám osmiletou dceru, která teď bydlí u babičky.
Děti jsou požehnáním, řekla Vlastimila s úsměvem. Vždy jsem chtěla mít dceru.
Oldřich byl povzbuzován jejími slovy, vzal ji za ruce, přitáhl k sobě a políbil ji. Po polibku se podíval do jejích očí, kde se leskly slzy.
Nerad tě obtěžuji? zeptal se. Zdá se, že
Ne, naopak. Nikdy jsem si nepředstavila, že bude tak klidně a sladce, odpověděla.
Od té chvíle se scházeli každý víkend. O dva měsíce později se Vlastimila a Oldřich vzali a usadili se v té malé vesnici. Vlastimila si našla práci v mateřské škole. Po roce se jim narodila dcera a brzy pak i další dívka. Obě byly milované a šťastné, a láska mezi Oldřichem a Vlastimilou sílila jako dobře zralé víno.
Václav často mrkal na Vlastimilu při rodinných oslavách:
No, co říkáš, Vlastimilo, jaký jsem ti našel manžela? Stále lepší a lepší. Nepřidám nic špatného, poslouchej bratra!
