Drahý deníku,
Dnes jsem znovu viděla, jak má stará matka Věra zalévá pokojové květiny na okenním parapetu. V tom okamžiku vtrhla do kuchyně naše Božena, moje třiatřicetiletá dcera, s očima plnýma rozhořčení. Mami, jsi sama? zeptala se, ale hned pokračovala: A co takhle se ozvat, zeptat se, jak se ti vede? S úsměvem, který se mi vryla do srdce, jsem ji přivítala: Ahoj, miláčku, jak se máš? Jsem tak smutná, a proč tu chybí táta?
Cítím se podle mého občanského průkazu, víš, že pro mě je zákon dokument, odpověděla Věra ironicky. Táta je pryč, šel věřit v Boha.
Kam šel? zeptal se Boženin manžel Jaroslav, který právě přistoupil k nám.
Zamysli se, kam táta chodí v sobotu, odpověděla Věra. Do kostela doufám, že do kostela, ne k nějaké ženě, aby mluvila o Bohu. Pak se rozesmála a dodala: Co tě přimělo, že už zase nezdráháš Boha?
Mami, už to nesnesu, rozvím se s Jaroslavem! vybuchla Božena.
Tvůj Jindřich ať už je tady mezi námi není nejhorší manžel na světě! Myslíš, že za tebou bude fronta? Žádná fronta! Rozbíjíme a nebereme! Jsi královna svého šílenství! povídala Věra.
A proč ho takhle obdivuješ? Myslíš, že tě miluje? zaskočila mě Božena.
Co mi je kyselý boršč, když mě nemiluje? Vím, že tě má dcera zná a takového manžela a zlatou tchýni se člověk nenávidí! Dohná tě každý! odpověděla Věra s úšklebkem.
Mami, jak se říká: Jablko nepadá daleko od stromu, řekla Božena a zlobivě se usmála.
A taky: V rodině není jen jedna švanda, dodala a vyčmuchala jazyk, mrknutí. Už přestaň trhat mé rozbité srdce a řekni mi konečně, co chceš!
Mami, posoudíme to: dnes jdeme na narozeninovou oslavu, chci dát padesát korun, a on řekne Wow! stěžovala si Božena.
A co je na tom špatného? Proč byste chtěli rozsvítit lidem oči, že jste bohatí? Vezmi si skromně šest křišťálových sklenic a běž. odpověděla Věra.
Rozumné řešení! Kdo teď potřebuje tvé sklenice? Všichni je už mají! namítl Jindřich, který právě vstoupil do místnosti se čtyřicetiletým mužem.
Proč jsou dveře otevřené? Dobrý den, mami! pozdravil.
Ach, kdo jde! Jindřichu, jsi rád, že přijdeš? Mám tu úžasnou rybu, na kterou se rozplývají prsty, připravenou speciálně pro tebe. Kdyby ses neukázal, poslala bych otce, aby ti to přinesl! zvolala Věra nadšeně.
A pro mě? zeptala se Božena naštvaně. Nic mi nenabídneš!
Dcerko, je mi líto, že jsem tě přehlédla. Mám pro tebe také něco, jen jsem byla tak šťastná, že jsem uviděla Jaroslava! Všichni sousedé slyší, jaký mám zlatý zeť, lepší než jakýkoli syn! Poslouchej, Jindřichu, chci, aby ses věděl, že jsem na tvé straně. Tvá manželka mi udělala hlavu, ale říkám, že máš pravdu! Chceš jíst v kuchyni, nebo ti to přinesu? navrhla Věra.
Díky, mami, už jsme snídali, nejsem hladový, a díky za podporu, jinak mé manželce nic nedokážeš dokázat, zůstane pevná a ať se snaží, odpověděl Jindřich.
Víš, Jindřichu, ona není tak špatná manželka, říkala mi spoustu hezkých věcí o tobě, chválila tě, a já jsem se těšila, jaký jsi dobrý. Miluji tě jako svého vlastního syna, to víš! dodala Věra, zatímco Božena popíjela vodu a zakřičela při tom.
Jaroslav se přiblížil a objal manželku: Cože? Nečekal jsem, myslel jsem, že se rozčílíš.
Ne, ona chtěla poradit, nechtěla mluvit. Tak ti řeknu tajemství: Dana chce pro tebe něco připravit, ale nesdělím, co to je. A jako dárek řekla, že jste to ještě nerozhodli, tak jsem řekla, že máš pravdu.
Celý ten monolog jsem poslouchala s rozšířenýma očima, pak jsem se usmála: Mami, díky, všechno jsem si zapamatovala. Kdybych něco zapomněla, zavolám. Je čas jít.
Ne, dokud nepřineseš pro Jaroslava rybu, nepropustím vás! zakřičela Věra.
Jen pro Jaroslava? Zapomněla jsi na mě? zeptala se Božena.
Ach, hloupá hlava, víš, že on je pro mě na prvním místě, a pak jsi ty, odpověděla Věra s úšklebkem.
Jindřich stál s úsměvem. Věra mu podala zabalenou rybu v pruhovaném ručníku, vložila ji do vodotěsného sáčku a podala mu.
Tady, pojď si dát k zdraví a něco už jsem ti dala, jinak si budu stěžovat! řekla.
Děkuji, mami, jste opravdový přítel. Mám štěstí s tchýní! vzal svou ženu za ruku a řekl: Jdeme, Dano?
Jdu, dohoním tě, rozloučím se s mámou. odpověděla Božena.
Muž odešel, a já jsem se přiblížila k matce a pošeptala: Mami, jsi velká herečka! Velké divadlo pláče nad tebou! Co jsi udělala s otcem bez špetky?
Víš, dcerko, nechci, abys plakala po svých očích, proto budeme s otcem jíst rybu příště. Pamatuj: aby v domě byl klid, musíme všichni občas vypadat jako herci.
Zapisuji si to, abych nezapomněla, jak nečekané zvraty může přinést obyčejný den, a jak důležité je mít po ruce podporu, i když se zdá, že svět se točí kolem krabiček s křišťálem a padesát korun.
S láskou,
Božena.
