– Marie, rychle! Právě jsem v obchodě viděl tvou snachu.

Marijo, rychle! Právě v obchodě jsem zahlédl tvou snachu. Kupovala jedovatý prášek na krysy. Dvě balení! Říká, že se jí dostalo krys. Ale já vím, že u tebe žádné krysy nejsou! Marie se zakymácela. To je ono! Rozhodla se dům celou vyčistit!
Pane barone, drahý příteli, povzdechla žena, vycházejíc na dvůr s miskou kaše. Zůstali jsme jen my dva na celém bílém světě.
Pes zvedl čenich, vděčně olízl paní ruku a pustil se do jídla. Marii Mikulovnu mělo šedesát pět let, ale vypadala mladší silná, štíhlá, se vkusně ušitémi šedými vlasy. Pouze oči prozrazovaly nesnášené trápení; v nich byl zamrzlý smutek, který bolavě šklebil.
Před šesti měsíci jela Egor na motorce a rozbil se. Koupil si železného koně na čtyřicet let a řekl, že to je splněný sen. Marie nesouhlasila, ale jak by mohl syn přemítat? O měsíc později hovor z nemocnice: nepodařilo se mu zvládnout zatáčku.
Po pohřbu Natálie odvezla Andreje k rodičům do města. Zpočátku telefonovala, nechávala mluvit s vnukem, pak však odpovídala stále méně. Marie trvala na setkáních měla zákonný nárok na návštěvy vnuka. Natálie však jednou odvolávala nemoc dítěte, jindy zaměstnanost. Pak úplně změnila číslo. Když Marie šla po adrese, sousedé řekli, že Natálie s rodiči prodali byt a odstěhovali se do jiného města. Kam? Nikdo nevěděl.
Hej, Marijo! ozval se hlas za plotem. Jsi ještě živá?
To byl Petr Vasiljevič, čilý sedmdesátiletý vdovec. S bývalým manželem se sousedili už roky a po jeho smrti převzal péči o ni.
Živá, Petře, kde se tu potkám, usmála se Marie. Vstup, dáme si čaj.
Když s tebou budu čaj pít, odmrknul Petr. Jdu do města, do lékárny a na nákup. Přinést ti něco?
Děkuji, mám vše potřebné.
Víš co, sedíš jako sova, nikam nevyjdeš. To není život, Maruško. Musíš žít.
Petr odešel a Marie se vrátila dovnitř. V předhalí visely fotky celý její život na zdi.
Mladá se svým manželem na svatbě, Egorík dělá první kroky, už dospělý syn s manželkou a malým Andrejem. Všichni se usmívají, šťastní.
Žena těžce povzdechla a zamířila do kuchyně. Den se vlekl věčným táhnutím. Zapnula televizi, ale nemohla se dívat vše se zdálo cizí a zbytečné. Pokusila se pletovat, ale ruce neposlouchaly. Nakonec šla spát dříve, doufajíc, že ve snu přijde zapomnění.
Mami, mami!
Marie otevřela oči. Před ní stál Egor mladý, usmívající se, v té kostkované košili, kterou mu k narozeninám darovala.
Egoríku! zachrčela žena. Můj synu!
Neplač, mami. Přišel jsem tě varovat. Buď opatrná. Zlo je blízko. Chraň se.
Co to říkáš? Jaké zlo? Egore!
Egor se rozplýval v šeru před úsvitem. Marie se probudila v slzách. Za oknem svítil úsvit, kohouti zahvízdali. Sen byl tak živý, že to vypadalo, že Egor skutečně přišel.
Žena vstala, opláchla se studenou vodou a vyšla ven. Ranní vzduch byl čerstvý a průzračný. V dálce za řekou se valil mlžný opar. Krása byla taková, že srdce se sevřelo.
Babičko Marijo! Babičko Marie!
K vratům přiběhla devítiletá dívka Varya, vnučka zemřelé přítelkyně Marie. Rodiče Vary zahynuli při dopravní nehodě před dvěma lety a ona bydlela v místním dětském domově. Marie ji často navštěvovala, přinášela dobroty a pomáhala s domácími úkoly.
Vary, sluníčko! Co tak brzo?
Vozí nás sbírat brambory na farmu. Přišla jsem se rozloučit. Vrátím se až za týden.
Počkat, Marie vhořela dovnitř domu a vrátila se s pytlíkem. Tady, vem si. Jsou koláče s kapustou, jablka ze zahrady a bonbóny. Rozdej dětem.
Díky! dívka hořce obejmula. Moc vás mám ráda!
I já tě mám ráda, dítě. Dávej si pozor.
Varya odešla, Marie ji dlouho sledovala. Kolikrát přemýšlela, že by ji mohla vzít k sobě! Ale opatrovnictví starší ženy se nedostává. Vyžaduje se kompletní rodina, stabilní příjem, zdravotní průkazy. A jaká je její rodina?
Den uběhl v běžných povinnostech. Marie orala zahradu, krmila slepice, vařila oběd. Večer byla vyčerpaná a šla brzy spát. A opět se jí zdál sen.
Tentokrát Egor stál u brány a máchal rukou, jako by se snažil někoho zastavit.
Nenech! křičel. Mami, nenech ho dovnitř! Nebezpečí!
Marie se probudila od silného bušení na dveře. Hodiny ukazovaly půl jedená večer. Kdo mohl přijít v takovou hodinu?
Kdo tam? zeptala se, ani neotevírajíc.
Marijo Mikulovno, to jsem já, Natálie. Otevřete, prosím!
Stará snacha? Marie překvapeně otevřela. Na prahu stála Natálie rozcuchaná, s velkou taškou, v roztrhaném oblečení.
Promiňte, že tak pozdě. Mám problém dům shořel. Zcela shořel. Těsně jsem unikla.
Bože! A Andrej? Kde je Andrej?
U mých rodičů. Pošli se k moři, vzali si ho s sebou. Marijo Mikulovno, mohu u vás přespat? Jen na chvíli, dokud něco nenajdu.
Marie se na ni pozorně podívala. Natálie se nikdy neprojevila vlídně k tchyni a po Egorově smrti se vyhýbala setkáním. A teď se objeví uprostřed noci.
Nenech ho dovnitř! ozvaly se slova snu.
Jak ji nepustit? Je v nouzi, i když je jen snacha.
Vstup, povzdechla Marie. Egorův pokoj je volný.
První dny Natálie byla tichá, pomáhala v domácnosti, vařila, dokonce šla do obchodu. Marie začala pochybovat, že si snachu obviňuje z něčeho špatného. Možná ji smutek rozmluvil?
Jak je u vás dobře, Marijo Mikulovno, řekla Natálie při večeři. Ticho a klid. Ve městě je shon, tady je požehnání.
Dům je prostorný, všem se vejde, odpověděla Marie. Bydlej, kolik potřebuješ.
O týden později se Natálie změnila. Přestala pomáhat, ležela celý den na pohovce s telefonem, požadovala speciální jídlo.
Marijo Mikulovno, můžu přemístit televizi do mého pokoje? Je nepohodlné chodit stále do obýváku.
Vezmi si z mé ložnice, stejně ji nečtu.
A můžete zkontrolovat papíry k domu. Možná je tam chyba. Můžu pomoci, pracovala jsem v právní kanceláři.
Marie se zarazila. Proč by Natálie chtěla papíry?
Děkuji, ale nepotřebuji. Všechno mám v pořádku.
Natálie se stáhla do svého pokoje. V noci se Marie opět setkal se snem o Egorovi.
Mami, má něco zlé v úmyslu. Buď opatrná. Nejez i nepij to, co připravuje. Chraň se, maminko.
Egore, co mám dělat? Jak ji vyhodit? Je matkou Andreje.
Andrej je v bezpečí. Ty jsi v nebezpečí. Pamatuj si moje slova.
Ráno Marie vstala s těžkou hlavou. Na kuchyni už Natálie připravila kaši a kávu.
Dobré ráno! Kaši jsem uvařila, kávu připravila. Posedněte k snídani.
Děkuji, nejdříve nakrmím slepice.
Marie vyšla ven a přemýšlela. Nesmí Natálie skutečně něco plánovat? Co? V tom okamžiku se k plotu přiblížil Petr Vasiljevič.
Ahoj, sousedko! Proč jsi ztichlá?
Přemýšlím.
Slyšel jsem, že se ti vrátila snacha. Jak je?
Žije zatím. Říká, že jí dům shořel.
Petr zamračil.
Divné. Byl jsem nedávno ve městě, potkal jsem Kolku Rudého pracuje ve stejné firmě, kde Natálie byla. Říkal, že ji před půl rokem propustili za krádež.
A žádná požár nebyla. Žije s nějakým mužem, který ji vyhodil. A tak se sem připlížila.
Marie se zachvěla. Sny tedy byly proroctvím. Egor varoval před nebezpečím.
Díky, Petře, že jsi řekl.
Buď s ní opatrnější, Maruško. Nemá nic dobrého v úmyslu.
Následující dny Marie byla na pozoru. Sama vařila, Natálie pozorovala z dálky, ale stále drsnější. Začala se chovat jako hospodyně, přemisťovala věci, zvánala přátele.
Marijo Mikulovno, váš dům je velký. Nemohli bychom pronajmout pokoje návštěvníkům? Přineslo by to příjem.
Nepotřebuji peníze. Potřebuji klid.
Klid, klid! Žít musíš! Možná se i provdáš za Petra Vasiljeviče. On je vděčný vdovec, a ty jsi vdova co víc?
Marie mlčela, ale v duchu poznala, že Natálie chce dům. Ale jak? Jednání nevedou k úspěchu.
Pak přišel nečekaný vzkaz. Petr Vasiljevič běžel rozrušený.
Marijo, rychle! Právě v obchodě jsem viděl tvou snachu. Kupuje jed na krysy. Dvě balení! Říká, že mají krysy, ale já vím, že žádné nemáš!
Marie se zachvěla. To je ono! Rozhodla se dům vyčistit!
Co mám dělat, Petře?
Předstírej, že nic nevíš. Buď připravená. Když něco podezříkáš, ozvi se okamžitě.
Večer Natálie byla zvlášť vlídná.
Marijo Mikulovno, upečela jsem koláč s jablky, jak máte rádi. A uvařila jsem čaj s bylinkami.
Děkuji, drahá. Polož to na stůl, přijdu hned.
Marie vešla do své místnosti, rychle poslala SMS Petrovi: Začalo. Buď připraven.
Na kuchyni Natálie nalévala čaj do dvou šálků jeden pro sebe, druhý pro tchyni. Koláč byl pěkně nakrájený na talíři.
Posaďte se, aby se neochladil.
Marie usedla, ale pít nechtěla hned.
Natálie, včera se mi zdál Egor.
Natálie se zachvěla.
Opravdu? Co řekl?
Varoval mě před nebezpečím, že mi chce ublížit někdo.
To jsou jen sny, nervózně se zasmála Natálie. Pijte čaj, bude chladnější.
Počkejte, přidám jen cukr.
Marie vstala, jako by chtěla cukr, a nenápadně vyměnila šálky. Pak se vrátila, rozmixovala cukr.
Na co připijeme? zeptala se s úsměvem.
Na na zdraví! řekla Natálie.
Na zdraví, tedy.
Obě zvedly šálky k ústům. Marie předstírala, že pije, a soustředěně sledovala Natálii. Pak vzala velký doušek, další. Náhle zbledla a sevřela si krk.
Co co se stalo? Vyměnily jste šálky!
Co s čajem není v pořádku, Natálko? Sama jsi ho připravila.
Natálie se pokusila vstát, ale nohy jí selhaly.
Zrádná! Stará čarodějnice! To vše jsem chtěla! Dům, peníze! Tolik let jsem snášela tvého Egora, a on jen matku! Pak se rozbil a byl nešikovný!
Zavolat sanitku? klidně se zeptala Marie a vytáhla telefon.
Zavolejte rychle
Marie zavolala sanitku i policii a poslala SMS Petrovi. Petr dorazil během minuty od příjezdu sanitky a policie. Natálie byla odvezeána, předtím jí vypláchli žaludek. Dávka jedu byla malá, život neohrožovala, ale otrava byla dost nepříjemná.
Na stole zůstaly důkazy obal od jedu v odpadkovém koši, šálky s pozůstatky čaje.
Jak jste poznala, že jste šálky vyměnili? zeptal se vyšetřovatel.
Syn mě varoval ve snu, odpověděla Marie stručně.
Mladý vyšetřovatel se usmál, ale do protokolu to nepsal. Poznamenal: Jednala intuitivně.
Po všech událostech Marie dlouho nemohla přijít k sobě. Dům byl ještě prázdnější. Přítomnost zlého Natálie jen iluzí připomínala, že není sama. Petr Vasiljevič chodil denně, přinášel potraviny, pomáhal.
Marijo, co kdybychom se vzali? V našem věku by to mohlo být hezké, klidné. Jsem stále silný, znám hospodářství. Nebudu tě urážet.
Marie se zamyslela. Petr byl dobrý, pracovitý, přítel zesnulému manželovi. Ale co s pamětí na manžela?
Petro, co řeknou lidé? V našem věku
aA tak Marie konečně našla klid a novou rodinu, která ji naplnila láskou a štěstím.