Slyšela jsem, jak manžel šeptá s mámou, a najednou mi došlo, proč mě vlastně vůbec vzal za ženu.
Petře, neviděl jsi mou modrou složku s papíry? Vzpomínám si, že jsem ji položila na komodu, a teď tam leží jen tvoje časopisy.
Běla nervózně prohledávala hromádku dokumentů ve vstupní hale, s pohledem pohrabovaným na hodinky. Do důležitého setkání v centrální části Prahy zbývalo jen čtyřicet minut a dopravní zácpy už se řetězí jako červené hadi na navigaci. Nesnášela zdržovat se. Po patnácti letech jako finanční ředitelka velké stavební společnosti se pro mě stala dochvilnost druhou přirozeností, zakořeněnou v podvědomí.
Petra vyšel z kuchyně s sendvičem s šunkou. Měl na sobě ten domácí oblek, který mu Běla darovala k narozeninám minulého roku měkký, sametový, tmavě modrý, který krásně podtrhl jeho modré oči. Ve svých třiceti dvou letech vypadal dokonalě: štíhlý, svěží, s moderní střihovou úpravou. Vedle něj stála Běla, která včera oslavila čtyřicet tři let, a i přes drahé krémy, kosmetičky a pravidelný fitness se někdy cítila nepohodlně.
Lenko, proč tak panikaříš? usmál se k ní laskavě a otřel drobky z brady. Přesunul jsem ji na polici v skříni, aby se nezaprášila. Víš, jak rád mám pořádek. Hned ti ji přinesu.
S chlapčenskou lehkostí se vyběhl k vestavěné skříni a během vteřiny vrátil ztracený soubor.
Děkuju, miláčku! Běla ho pošimrána po tváři, po šamponu po holení. Co bych bez tebe dělala? Už běžím. Večer je v lednici připravený oběd, ohřeješ ho. Budu pozdě, máme audit.
Hodně štěstí, moje královno! zvolal mu za zády, když už vběhla na schodiště.
V výtahu se Běla usmívala svému odrazu ve zrcadle. Jaké štěstí! Před třemi lety po těžkém a špinavém rozvodu s prvním manželem, který z ní vylil všechny šťávy, jsem si nemohla představit další vztah. Pak přišel Petr mladý, ambiciózní, i když jen manažer v autosalónu, ale naprosto starostlivý. Zavál mi pozorností, po které jsem dlouho toužila: květiny bez příležitosti, snídaně v posteli, lichotivé komplimenty. Přátelé pošustili za zády: Dnes je to jen majetkový zisk, on tě bere kvůli bytům. Ale já jsem si říkala, že to jiskření v očích nevymažeš. Tři roky jak jeden.
Nastoupila jsem do svého Škody Octavii, hodila složku na spolujezdce a rozjeli motor. Pak jsem zahlédla zadní sedačku: ležel tam sáček s prádlem na čištění, který jsem chtěla včera přinést, ale zapomněla jsem. V kapse kabátu byl ještě druhý telefon pracovnic, na který měli auditoři zavolat.
Do háje! vyjekla jsem nahlas.
Musela jsem auto zastavit a vrátit se. Výtah pomalu šplhal nahoru, jako by se chtěl protivážit. Otevřela jsem dveře klíčkem, snažíc se být tichá, nechci znovu rušit Petra, který se chystal zapojit do svého projektu na notebooku.
Když jsem vstoupila do haly, zaslechla jsem hlas manžela přicházejícího z obýváku. Mluvil hlasitě, emotivně, jako by se po místnosti rozhlížel.
Mami, přestaň už otravovat! Říkám, všechno jde podle plánu! jeho hlas byl podrážděný, ne tak jemný, jaký byl před pěti minutami.
Zastala jsem se, ruka nedosáhla až po věšáky. Ton byl cizí, nepřirozený. Věděla jsem, že poslouchat není správně, ale nohy jako přilepené k parketu.
Co na tom záleží, co ona tam chce? pokračoval Petr. Mami, vůbec mě posloucháš? Nejsem žádný blázen. Tři roky jsem tu snášel tu starou, jen abychom nevybuchli kvůli té chatě.
V hrudi mi vybuchlo ledové koule. Starou? Myslel tím mě?
Jo, mami, vydržím ještě! zasmál se, a ten smích zněl jako odporný skříp. Viděla jsi ji bez omítky? Už žádné injekce nepomůžou. Každý večer, až si lehnu do postele, si představím, že jsem v práci. Musím platit za škodu, vydávat mléko!
Zadržela jsem výkřik, slzy v řasách rozstřely řasenku. Chtěla jsem rozbít dveře, udeřit ho, vyhodit ho ven. Ale chladná, zlá síla mě držela na místě. Musela jsem poslouchat až do konce, musela jsem zjistit pravdu.
No, mami, brzy se to vyplatí, jeho hlas se změnil v snové. Včera povídala, že chce přepsat na mě venkovský dům v Stříbrném háji. Říká, že je to dárek k výročí. Představ si, kolik to stojí! Volal jsem realitnímu makléři, ptal se. Kdyby se prodal, stačilo by nám na byt v centru i na podnikání, a ještě by nám zbylo, abychom se odsud vyhnuli. A Lenko No co Lenko? Pláče a uklidní se. Je silná, ještě vydělá.
V telefonu nejspíš něco slyšel, protože Petr začal ospravedlňovat:
Nemám ji rád! Připomeň, jak na tvém jubileu házela špenát! Majonéza je škodlivá, cholesterol. A aristokratka! Někdy ji nenávidím natolik, že mě bolí zuby. Když mě učí život: Petře, rozvíjej se, čti knihy. Fjá!
Sedla jsem si na podlahu, ucítila šum v uších. Tři roky. Tři roky lží. Každé miluji, každé objetí, každá kytka to vše byla investice. Čekal jen velkou výtěžnost. Ten dům, co mi zdědila po otci, byl opravdu za miliony korun, a já jsem uvažovala o přepisu na manžela, aby se cítil jako majitel, ne jakoby včelí úl. Jaká jsem byla blázenka!
Už to stačí, mami, řekl Petr. Možná se vrátí, zapomněla něco v oblacích. Zavolám večer, až usne. Miluji tě. Jsi pro mě jediná žena, pro kterou bych udělal všechno to špíny.
Z kuchyně se ozvaly kroky. Svolala jsem vnitřní sílu a tiše se vyklouzla z bytu, opatrně zavřela dveře.
V předsíni si přitiskla čelo k chladné zdi. Srdce bušilo v krku, tělo se třáslo jako drobné štěpky. Musela jsem něco udělat. Vrátit se teď? Vytvořit scénu? On by začal lháti, říkat, že jsem vše špatně pochopila, že to byla legrace. Ne. S takovými lidmi nesmíš jednat pod vlivem emocí.
Otřela si tvář rukávem drahého kabátu. Jsem finanční ředitelka. Umím počítat, plánovat a útočit, když to soupeř nečeká. Hraješ hru? Dostaneš ji.
Sestoupila jsem dolů, nastoupila do auta a podívala se do zrcátka. Oči červené, řasenka tekla. Stará, šeptala jsem. Tři roky. No, Petře, uvidíme, kdo koho přetrpí.
Do práce jsem nevyrazila. Zavolala jsem zástupkyni, řekla, že se necítím dobře a požádala o odvedení schůze bez mě. Sama jsem zamířila do malé kavárny na okraji, kde mě nikdo nečekal. Potřebovala jsem plán.
Večer jsem se vrátila domů, jako obvykle, s nákupy a úsměvem, který jsem si musela vynutit.
Petra přivítal v halě, natáhl se k polibku. Skoro jsem se rozpadla, aby se neodrazila. Přiložila jsem tvář, snažila se nedýchat jeho vůni. Teď mi připomínala zápach hniloby pod drahým parfémem, který jsem mu kupovala.
Unavená, drahá? zeptal se starostlivě a vzal tašky. Připravil jsem večeři. Těstoviny s mořskými plody. Jak máš ráda.
Děkuji, miláčku, ozval se můj hlas chraplavě, ale rovnoměrně. Bolí hlavu. V práci šílenství.
Při jídle jsem ho pozorovala: jak podává salát, nalévá víno, hledí do očí svým jasným, upřímným pohledem. V hlavě se ozývalo: Musím platit za škodu.
Petře, začala jsem otáčet sklenkou. Dnes jsem hodně přemýšlela o nás.
Petra se napřáhl, sotva vnímal jsem ten drobný záblesk strachu v jeho očích.
O čem konkrétně, miláčku?
O domě ve Stříbrném háji. Pamatuješ, když jsme o tom mluvili?
Jeho tvář se rychle vyrovnala, v očích se rozsvítil hladový plamen, který se snažil zakrýt úsměvem.
Pamatuju. Ale víš, že ode mě nic nechci. Důležité je, že jsme spolu.
Lhář, pomyslela jsem.
Chápu, přikývla jsem. Ale chtěla bych udělat něco smysluplného. Přepsat ten dům na tebe.
Petra málem spadl vidlička. Snažil se zachovat klid, ale kouty úst se zrázně zvedly.
Lenko, to je velký krok Jsi si jistá? Neměli bychom spěchat?
Jsi můj manžel, moje opora. Kdo jiný? A co tvoje máma? Možná ji pozveme na oběd o víkendu, abychom oslavili moje rozhodnutí. Chci, aby věděla, jak tě cením.
Máma? zazářil Petr. Samozřejmě! Bude šťastná! Vždy říká: Jaká Lenka moudrá žena.
Sklonila jsem oči, abych skryla zlomyslný úšklebek.
Skvělé. Ať přijde v sobotu. Připravím něco speciálního.
Následující tři dny byly pro mě jemnou mučením. Musela jsem spát ve stejném loži, snášet jeho dotyky, poslouchat jeho řeč. Cíl však dodával sílu. Už jsem mluvila s právníkem. Věděla jsem, co mám dělat.
V sobotu přišla Tatiana, Petrina matka, v celé parádě. Na sobě měla blůzu s volánky a masivní brož, kterou jsem viděla jen při velkých slavnostech. Vypadala jako přetvořená miláčkovita.
Lenko, dcerko, jak jsi zhublá! vykřikla z prahu, prohlížejíc svěřenu. Pracuješ moc, nesmíš se válet. A Petře říkáš, že chceš něco udělat pro nás?
Přijďte, Tatiano, prosím, pozvala jsem je k stolu.
Stůl byl bohatě prostřený: pečená kachna, saláty, kaviár, drahé víno. Petr pobíhal, staral se o hosty, ale já viděla, jak se napíná. Čekal na hlavní chod rozhovor o nemovitosti.
Když bylo jídlo podáváno, Petr nalil víno do sklenic, a já zaklepala vidličkou na skleněnou podnos, aby získala pozornost.
Drazí moji, začala jsem slavnostně. Svolala jsem vás nejen tak. Jste moje rodina. Chci se s vámi podělit o své plány.
Petr a Tatiana zamrzli jako králíci před hadem. Tatiana dokonce přestala dýchat, svírajíc ubrousek v ruce.
Víš, že mám dům ve Stříbrném háji, pokračovala jsem a užívala si okamžik. A Petr a já jsme o jeho převodu mluvili.
Ano, Lenko, to je velmi rozumné, nemohla Tatiana udržet. Muž by měl cítit, že je majitelem, že vlastní. To posiluje manželství.
Naprosto s vámi souhlasím, přikývla jsem. Proto jsem dnes ráno navštívila notáře.
Petr se přiblížil, oči mu jiskřily chamtivostí.
A? zeptal se.
A uvědomila jsem si jednu důležitou věc, udělala jsem dramatickou pauzu. V dnešní nejisté době nesmíš všechna vejce dát do jednoho košíku. Proto jsem se rozhodla ne jen převést dům, ale jednat rozumně.
Co tím myslíš? Petr se usmál.
Dům jsem prodala. DDům jsem prodala, peníze jsem věnovala charitě a tak jsem konečně získala svobodu.
