Jmenuju se Čenda. Jsem labradorský samec, roztomilý pejsek, kterého mají všichni rádi. Občas mi ale připadá, že svět je příliš hlučný, a tak musím kousnout tak se chráním. Střechni si svůj zadek! Mám také paní. Miluji ji, ať je jakkoli a dělá cokoli. To už není předmětem diskuse. Miluji, a to je vše!
Paní mě koupila, když jsem byl ještě štěně. Měl jsem měsíc, ona měla 408 měsíců tedy 34 let. Už první večer seděla na podlaze našeho dvoupokojového paneláku v Praze, pila čtvrtý skleničku červeného vína, hladila mě a plakala:
Tak už tě nechci, Čendo. Mám teď psa, který mě nikdy nezradí. Řekni mi, co ve mně není v pořádku? Řekla, že se neumíva, a tak šla na kurzy francouzské kuchyně. Už nepřemýšlela nad tím, co dělá. Pak se stěžovala na můj kabát vypadáš jako pytel brambor, stydím se před sousedy. Vyměnila celý šatník, pomohli jí maminka i babička darovaly spoustu svých kousků. Najednou na mě přestala dívat. Pak naznačila sex, že je u nás smutno, ale v kině jsou lidé s duší a profesionalitou. Jaké to jsou kina? Dva měsíce jsem na YouTube sleděl videa o orálním sexu, téměř jsem zbankrotoval na banány. Babička přinesla dvě kýbly kukuřice všechno pro něj. A on odešel, zkurvený.
Čendo, jsi můj jediný. Nezanechávej mě, rozumíš? řekla a já se podíval do jejích zarudlých očí, olízl jí tvář. Co jsem měl dělat? Mohl jsem jí roztrhat boty a klobouky, ale štěně nemá moc. Objala mě a usnuli jsme. Vše bylo vinu té sklenky červeného vína.
Mí močové skvrny na podlaze paneláku rostly spolu se mnou. Paní se o mě starala, vkládala do všeho svou energii. Viděl jsem v televizi přenos o pětihvězdičkových horských střediscích s programem all inclusive. V té době jsem si užíval ultra all inclusive. Krmili mě do břicha, v sobotu podávali avokádo. Žádné povinnosti ráno ji doprovázel do práce, pak čekal, až se vrátí. Čekal jsem (upřímně, spával jsem na zemi). Když se vrátila, líbala mě, krmila mě masovou hmotou. Byli jsme šťastní. Miloval jsem ji celým srdcem.
Jednoho večera přišla do bytu nějaká švanda kolega z práce. Po kině přišli na naši kuchyň, vypili červené víno a zamířili do ložnice. Ze zvuků jsem usoudil, že se jí to líbilo. Když ráno zapomněla mě nakrmit poprvé v našem společném životě odpověděly na to boty švandy. Řekněme, že už nebyly. Chtěl jsem ho potrestat, ale ona se na něj dívala s takovou láskou, že jsem se rozmluvil.
Švanda se ukázal jako normální muž, přinášel mi maso, ale boty schovával do lednice. Navštěvoval nás jen během oběda a občas přespal. Večery paní strávila u telefonu, psala si s ním a byla čím dál smutnější. O víkendech jen seděla a dívala se do telefonu, kočka v rohu mňoukala. Jednoho večera, když hladila mě po červeném víně, řekla:
Ach, Čendo, proč vše tak? Je ženatý. Jediný normální, chápavý chlap, a on s přídavkem. Myslela jsem, že ho přenechám. Sleduju každé jeho lajky na Instagramu, nedokážu od telefonu odejít. Jsem lepší než jeho manželka, podívej se na mé prsa to je dar osudu. Ukazuju to i tobě, psovi. Blíží se svátky a budeme zase sami.
Plakala tiše. Do pr****a s tím švandom, pomyslel jsem. Paní mě objala a já zamručel nenávistně.
Následující den přišel švanda na oběd v obleku, ale po vstupu do jejího pokoje jsem začal pracovat. Každou její slzu jsem chtěl potrestat. Zbylo jen ramínka a nožičky od obleku. Na podlaze jsem našel dva nabíjené telefony jeho i její. Rozkousl jsem oba. Nepřítel už nepláče.
Švanda vyšel z ložnice v županu, zjistil, že už nemá co na sebe a telefonu není. Vzal mě na řetízku, paní se snažila mě bránit. Švanda ji odsunul, zvedl mě a hodil do kufru auta. Myslel jsem, že mě odvezou k pohřbívání, připravil jsem se na útok, když auto vyjede. Místo toho mě svážl do nějaké kliniky. Vložili mě do klece, injekci a moje síly vyprchaly. Když jsem otevřel oči, cizí starší žena mě hladila přes mříže a říkala do telefonu:
Co tady tahají, přivezeš psa na hrušky a pošleš ho pryč? Zasypou, sto korun za usmrcení, ať už. Zavolám ti zpátky.
Žena se přitulila blíže, jednou rukou hladila, druhou ukazovala špric. Vše jsem pochopil. Jen paní mě litovala, jak by žila beze mě? Třištěj štěk, štěk, štěk! Sbohem, svět.
Najednou se dveře otevřely, vtrhla paní, rozpláčená a zarudlá:
Stůj! Ne, nemůžu! Našla jsem tě! Našla!
Žena se zastavila, zlostně zavrčela, že už žádné peníze nevrátí, ale my jsme neměli čas. Paní se vrhla ke mně, a já k ní.
Čendo, projela jsem všechny kliniky! Odpusť mi, prosím! Slyšíš?
Říká se, že psi nepláčou. Ale já jsem plakal jednou. Neříkejte nikomu. Vrátili jsme se domů a usnuli.
***
Později paní přišla o práci to švanda připravil. Z mé stravy zmizelo maso, zůstaly jen kaše. Stačil se stát pasivní vegetariánkou. Ale nevzdala se. Začala s ní běhat ráno. Většinou jsem běhal já, ona jen obdivovala bříza. Po chvilce oddechu další bříza. Po pár měsících běhla rychleji, téměř přestala pít červené víno. Pomáhala jí babička, když přinášela kukuřici a staré sukně.
Paní se přihlásila na kurz květinářství na to, o čem už dlouho snila. Místo květin jsem jí nabízel maso. Masový kytka je nejlepší, co na světě existuje. Když však ona radší květiny, řekla:
Když mi nikdo nedá květiny, sama je budu skládat a rozdávat ostatním.
Pochopil jsem narážku a na dalším běhání přinesl jsem velký zelený kopřivák. Paní ocenila dárek, objala mě, políčila.
Brzy ji přijali do květinářství, co ji těšilo, a mě ještě víc. Veškerý květinářský odpad se přesunul do našeho domu. Panelák zase vypadal jako byt, ne jako seno. A maso se vrátilo do mé stravy.
O dva roky později k nám přišel Šimon opravář ledniček, který zůstal. Šimon je skvělý. Neublíží jí, naopak se spolu smějí. Nedávno se objevil další Šimon, malý kluk. Paní ho také požádala, aby ji chránil a miloval. Tak se stalo.
Tak jsem já, Čenda, a moje paní Vendula, přežili všechno.
