Když jsou příbuzní, jsou i starosti říká se tak.
Lujka, která se narodila v malém moravském stařečku, od dětství sní, že jednou vycestuje. Nevidí sebe jako dojnici, rolnici ani pastýřku. Jakmile jí připadá šestnáct, sbírá si batoh, kupuje si jízdenku do Brna a slibuje si: Už se nikdy nevrátím do té zapomenuté vesnice, ať se stane cokoli.
Na půl roku po příchodu se zapisuje na Střední průmyslovou školu, dostane pokoj v internátu a po dvou letech získává práci v továrně jako jeřábnice na stavebním jeřábu.
Je čas na manželství. Tři měsíce po sobě, o víkendech, chodí Lujka s kamarádkami na tanec v městském parku. Tam potkává Karla, který zjevně také hledá partnerku k tanci. Nezdržují se dlouhými rozhovory hned jdou na úřad a podávají žádost o sňatek.
Lujka posílá dopis domů: Mami, tati, beru si! Přijďte! Rodiče však nemohou přijet, protože právě včera provázeli starší sestru. Maminka odpovídá: Přijedeme později, podíváme se na vnoučata.
Svatební obřad se koná, a pak začíná každodenní rutina. Lujka a Karel bydlí ve třechpokojovém domku, kde s nimi sdílí prostor Karelova matka, sestra s dítětem, bratr s manželkou celá rodina. Lujka a Karel jsou šťastní, i když mají jen malý pokoj. Zeťka má rád svou šťastnou manželku, protože je poslušná a pracovitá; matka Karla má pět dětí, dvě dcery už mají vlastní domovy.
Nejmladší dcera, Malá Anička, přináší spoustu starostí. Přivede syna v podzemí a pak se ženich bez vysvětlení navždy ztratí. Karel musí vyzvednout svou sestru s miminkem z porodnice, kde mu sestra říká: Teď budeš celý život vychovávat synovce. Všichni se zasmějí.
Život jde dál, až Karel přivede do domu novou ženu Lujku. Lujka hned nenávidí Lujku. Přišla z nějakého temného kraje a chytila mého bratra! kvílí. Lujka se vyhýbá konfliktům, mlčky snáší urážky. Matka Karla ji napomíná: Lujko, nebuď na Aničku zlá! Je jen závistlivá, osamělá, má smůlu. Buď k ní milá a Karla nic neříkej. Lujka zůstává tichá, a když Anička křičí na svou matku, Lujka se snaží matku uklidnit, utírá slzy a sedí v kuchyni.
Po čase se Lujce narodí dcera Eliška. Lujka se s radostí oddává mateřství, ale Anička se jen zlobí. Každý den vznikají hádky, a Lujka už nedrží jazyk za zuby. Jako tygr útočí na ochranu svého dítěte. Jednou se dokonce Karla rozčílí a chytí žehličku, kterou má v úmyslu použít proti Aničce. Lujka stojí v šoku, ale žehlička míjí cíl a Anička se od té doby chová tiše.
Aniž by to bylo pro Aničku zábavné, má muže, kteří jí přicházejí na návštěvu, ale vždy rychle odcházejí. Považuje svého syna Dima za zátěž, obviňuje ho ze své samoty. Lujka jednou vybuchne: Měj se víc o syna! Vyrůstá z něj malý zloděj! A má pravdu Dima krade peníze, šmátrá po domech a ještě mu není ani devět let.
Když rodiče Lujky přijdou navštívit vnoučku Elišku, jsou šokováni stísněností a hádkami. Táta říká: Lujko, pojď s námi zpátky k otci, jinak tu zbloudíš. Maminka šeptá do ucha: Lujko, vrať se. Vánové nás navštěvuje přijdeš k nám s Eliškou, bude to v pořádku. Lujka odpovídá: Mami, nepřišla jsem do města kvůli traktoru a kombajnu, ale protože chci pracovat jako inženýr. Rodiče jen s těžkým srdcem odjíždějí.
Po třech letech Karel dostane od továrny byt a brzy se narodí jejich syn Tomáš. Rodina se přestěhuje do nového domova prázdného, chladného, ale už jako vlastní.
O rok později umírá Karelova matka. Anička po ztrátě šedne jako stín a lituje se svých hádek. Každý den chodí ke hrobu, zavírá sloupky a sedí dlouho na lavičce, šeptá si něco do ucha a někdo jí říká: Nezavírej sloupky, tam zůstaneš. Ona odpovídá: Je mi to jedno. Čas pomalu zahojí její bolest.
Anička začíná vážný vztah a blíží se svatbě. Pozve Lujku na čaj a po odchodu Lujka říká: Počkej, Lujko, chci se ti omluvit. Záviděla jsem ti, teď vidím, že opravdu miluješ Karla. Jsi pro mě nejdražší člověk na světě. Lujka je překvapená, usměje se a políbí Lujku na tvář. Lujka odchází domů zmatená.
Ráno ji volá Karelův mladší bratr: Nikole, Anička neprobudila! Zemřela ve spánku. Měla 37 let, srdeční vadou. Pohřbili ji vedle matky v jedné ohradičce.
Rok po smrti Aničky přicházejí čerstvé květy. Jejich pravidelně doplňuje Dima, který už není žádný úspěšný manžel, ale místo živých květin dává umělé růže. Když Dima dosáhne čtrnácti, zůstává polosirotý. Hledá se mu kampatro. Najdou jeho otce, ale ten už má novou rodinu a nemá pro syna místo. Všichni chtějí, aby Dima šel do pěstounské školy, ale Karel rozhodne: Žádné pěstounské domy! To není naše povinnost! Když jsou příbuzní, jsou i starosti. Přijme Dima do své rodiny, získá opatrovnictví a všichni oddechnou.
Tak Dima vyrůstá, ožení se a pojmenuje své dva syny Lubomír a Karel, po svých opatrovnících. Příbuzní se diví, jak se Dima změnil. A na Aniččin hrob stále leží čerstvé květy od Dima.
