Jmenuji se Josef Novák, řidič dálkových nákladních vozidel. V práci mě vůbec nikdo neobdivoval, spíš se mnou raději nechtěli mít nic společného. Jsem rozvážný řidič, spolehlivý a pilný, ale vůbec nejsem společenský typ.
Nikdo mi nechtěl být kolegou, a to mě vlastně těšilo. Jednou jsem dostal povýšení, takže mi šéf jen přivřel oči. Ostatním řidičům jsem získal přezdívku Zamračený. Tak se to rozšířilo, i když jméno jsem často zapomínal, přezdívka zůstala v ústech.
Tenhle výjezd byl úplně obyčejný známá trasa, standardní náklad. Šlapal jsem do pedálu a míjel jsem deku…
Na okraji silnice jsem najednou uviděl něco, co se plazilo v trávě. Měl jsem přejít, ale něco ve mně se zachvělo a zastavil jsem kamion, abych se podíval, co se tam stalo.
Obrovský pruhovaný kocour hrůzostrašně syčel a připraven byl připravit si poslední boj. Říká se, že kočky mají devět životů zjevně už několik z nich ztratil, sotva dýchal. Měl poškrábanou tlapku, byl celý špinavý a v krvi.
Co tě sem přivedlo, kocoure? zeptal jsem se, sklánějíc se nad zvířetem.
Kocour skryl zuby a chraplavě mňoukl, jako by řekl, že pomoc nepotřebuje a raději by mě nechal jet dál.
Rozumím, hrdino, zamumlal jsem. Připomněl mi starou kočku, se kterou jsem si jako malý kluk užíval teplou pec na chléb u babičky. Tehdy jsem se pod ní schovával a poslouchal, jak moje babička hučí. Teď už ani babička, ani kočka, ale ta vzpomínka je stále živá.
Nejsem odborník na kočičí zranění, ale vypadá to, že se nic vážného neděje. V blízkosti žádná hospoda není, tak tě vezmu do nemocnice, řekl jsem a opatrně jsem kocoura zvedl a vložil do nákladového prostoru. Třásl se, pak se utišil, jako by věděl, že se mu nic horšího nestane.
Zavrátil jsem z trasy a zajel do malého městečka Jindřichův Hradec, kde jsem našel veterinární kliniku. Když jsem vstoupil s kocourem v náručí, přicházející pacienti nás bez otázek pustili dopředu.
Měli jste štěstí, kocoure, prohlásil starší veterinář. Dezinfikujeme ho, nasadíme obvaz a můžete pokračovat.
Kam s ním? Já mám rozvoz! protestoval jsem.
Nemáme útulek, ani kam ho dát. Není to koťátko, ale zdravý kocour, odvětil veterinář, zatímco kocour zíral zelenýma očima přímo do mých.
Rozhlédl jsem se po čekárně, kde dvě starší ženy kleplyly:
Včera mi Lenka s dcerou znovu přišla, aby se vyhnuly svému manželovi, řekla jedna.
To je neštěstí, čím starší, tím těžší. Ten chlap je opravdu hnusný, souhlasila druhá. Říkají, že ho dokonce bije.
Já jsem se do toho nezapojil. Každý má svůj život a já jsem měl vlastní problémy manželka mi slíbila, že mě čeká, ale už po mě odešla. Zůstalo mi jen staré slovo láska, ale už to nebylo.
Veterinář mi podal kocoura, řekl, že za tři týdny přijdu na kontrolu a obvaz sundáme. Poděkoval jsem a vydal se zpět k vozu.
Po pár kilometrech jsem u okraje silnice spatřil dvě postavy ženu, která zoufale mávala rukou, a malou dívku, která se skrývala za ní.
Nemůžu vzít žádné spolucestující! zamumlal jsem. Přesto se ozvalo zvedavé Mňau! ze zad.
Co potřebuješ? zeptal jsem se, když jsem si všiml, že kocour už má zvednutý ocas.
Mohl byste nás vzít? Jsme asi třicet kilometrů od města, prosila žena s těžkým pohledem.
Já nejsem taxi, jsem jen řidič kamionu, pokusil jsem se ji uklidnit, ale můžete jet autobusem.
Máme jen tento jeden výlet a už jsme zmeškali spojení, odpověděla zoufale. Pomozte nám, prosím, a Bůh vám za to poděkuje!
Kocour se pomalu přiblížil k dívce, přitulil se k jejímu nohám a začal se třást. Dívka ho pohladila a on začal předením odpovídat.
Mohu vás dopravit, pokud si vezmete kocoura? navrhl jsem. Podívám se, jestli ho vezmeš.
Žena se rozplakala. Ráda bych ho vzala, pracuji v nemocnici, ale zatím nevíme, kde ho ubytovat. Moje teta žije v sousedním městě, zkusíme ji požádat.
Co se stalo? zeptal jsem se, když jsem viděl, jak dívka hladí kočku.
Jmenuje se Vendula, má kudrnaté vlásky a je moc vystrašená. Kocour nic nevyžaduje, jen si chce být pohlazen, odpověděla.
Tak jdeme, řekl jsem a naložil kočku do vozu. Dívka se posadila vzadu, žena se přitulila k řidičovi.
Zaplatím, nebojte se, řekla, ale já jen pokrčil rameny.
Tak pojďme. Kocour se ti líbí, to je dobré. Když budeš chtít poděkovat, řekni tomu kočce, že je skvělý.
Díky, kocoure! Jak se jmenuješ? zeptala se žena.
Kocour a kocour, odpověděl jsem s úsměvem. Potkal jsem ho dnes na cestě.
Jste opravdu laskavý člověk, řekla žena. Jak se jmenujete?
Josef Novák, zamumlal jsem.
Já jsem Eliška, moje dcera se jmenuje Verunka, doplnila.
Myslíš, že tvoje teta ho přijme? zeptal jsem se, přemýšlejíc, co dál.
Snad, povzdechla si. Mám jen telefon, ale můj manžel je pryč
Podala mi telefon, a já jí pomohl zavolat tetičce. Po rozhovoru se ozvala: Nebude to možné teta nemůže kočku přijmout, je příliš zdravý.
Verunka zašeptala: Kocoure, přijeď k nám, budeš dobrý kamarád!
Už jsme se s ním dohodli, řekl jsem.
Mám moc ráda zvířátka, vysvětlila žena, a chceme ho mít, i když teta říká ne.
Nakonec jsem ženy s kočkou dopravila na adresu, kde jim teta otevřela dveře. Verunka se nechtěla kočky rozloučit objímala ho, líbala po kožíšku a najednou se přitulila ke mně.
Verunko, tohle nesmíš!, zvolala Eliška.
Chybí jí tatínek, proto se ke kočce přitulila, poznamenala teta.
Mé srdce se sevřelo. Všechno jsem chtěl jen jednoduché práci, klid a možná rodinu. A najednou se objevila malá dívka s kudrnatými vlasy, která mě přiměla zpochybnit, co je důležité.
Počkáš na nás? zeptala se Verunka očičko po očíčku. S kočkou?
Budu se snažit, odpověděl jsem, protože už nemohl říct ne.
Verunka odešla domů, já se vrátil k vozu a pokračoval v jízdě. V hlavě se mi míhaly obrazy malé dívky a její vystrašené matky.
Kde jsou takoví lidé, co se chovají krutě k slabým? zeptal jsem se kočky. Ten jen mrkl a zamňaukal.
Řekl bych mu to po svém neměj odvahu zvedat ruku nad ženy a děti! chtěl jsem to říct nahlas.
Mňau! přidal kočka, jako by souhlasil.
Cestou jsem viděl na kraji silnice auto, kolem něj dva muži, jeden vyběhl na silnici a máchal rukama. Zjevně potřebovali pomoc.
Co se stalo? zeptal jsem se, když jsem otevřel dveře.
Jeden z nich vytáhl pistoli a najednou mu proletěl podél uličky štíhlý, zahnutý stín kočičí tělo!
Kocour se do útočníka zakousl, škrábal mu tvář, zatímco on házel zbraní. Já jsem skočil dolů, sebral pistoli a namířil ji na muže.
Ruce vzhůru!
Odstraň kočku!, křikl druhý útočník. Udělá mi oči!
Klid, řekl jsem a zasáhl druhého útočníka úderem do čela, přitom držel kočku pevně. Všichni dva byli na zemi, já jsem volal policii.
Po půl hodině dorazili hlídací strážníci, odvedli oba pachatele a informovali mě, že jsou známí z předchozích incidentů. Jeden z nich řekl: Země by měla vědět, kdo jsou její hrdinové!
Já nejsem hrdina, přiznal jsem se. Kdybych místo toho zůstával na místě, možná by se nic nestalo.
Máš pravdu, dodal policista. A ten kocour, který tě doprovází, je také hrdina. Vždyť tenhle chlupatý chlapík je tvůj parťák.
Měl jsem štěstí na parťáka, usmál se řidič, který mě doprovázel.
Příběh o řidiči a jeho statečném kocourovi se rozšířil po internetu, lidé nás pozdravovali, když jsme projížděli. Cítil jsem, že se něco v mě změnilo jako kdyby se led roztavil a dýchání se stalo lehčím.
Tři týdny jsme s kočkou cestovali po silnicích, a když přišel čas sundat obvaz, vrátil jsem se do města, kde jsem kdysi potkal Elišku a Verunku.
Otevřel jsem dveře veterinární kliniky a uviděl ji na prahu.
Ach, to jste vy, řekla Eliška a neodtrhla oči od mě. Měla jsem sen, že přijedete!
Zdá se, že sen se naplnil, odpověděl jsem. Nejste s Verunkou v pořádku?
Ne, teta nás miluje, a já jsem podala žádost o rozvod, řekla tiše a sklonila hlavu.
Tak to je dobře, řekl jsem a pak jsem se zeptal: Půjdete se mnou?
Eliška se rozplakala, otevřela ústa, pak je zavřela Kocour, který jsem měl na rameni, zamňául a podíval se na ni.
Mám dceru řekla chvějícím se hlasem.
Já mám kočku! odpověděl jsem a dodal: Len, neumím moc krásně mluvit, ale vím, že naše setkání nebylo náhoda. Přemýšlej, než odmítneš. Budu se o vás starat.
Mňau! potvrdil kocour.
Rozmyslím to, slíbil jsem.
O měsíc později jsme se vzali, přestěhovali se k sobě a já změnil práci teď řídím sanitku pro zvířata. Kocour, kterému říkám Dálkový, žije s námi, hlídá Verunku a občas si lehne na širokou pohovku a vzpomíná na dálkové silnice.
Romantika dálkových cest končí, ale bez něj by život nebyl takový. Lidé říkají, že moudří kočky jsou nejlepší průvodci.
