Petře, slyšíš mě? To mám mít čtyřicet let a ještě pak napravit všechny chyby tvé mládí? A proč mám já teď platit za to, že ti v garáži bylo zajímavěji než s vlastním synem? s upřímným zmatením v hlase se ptala Vendula.
Včelko, co to zase rozbíjíš! naléhal Petr. Byl hloupý. Nepřesahal. Nechápej, co ztrácím. A teď je všechno pryč, Štěpán už mě vůbec nevidí jako otce.
A v čem se mýlí? závadně se usmála Vendula. Sedmnáct let žil ne s otcem, ale s sousedem z domu. Myslel sis, že dítě můžeš vypnout a zapnout, jako televizi, když tě napadne hrát si na táty?
Petr zčernl a zamračil se. V očích se mu rozhořel známý hněv ten, který Vendula pozná vždycky, když se mluví o jeho otcovské povinnosti.
Včelko, staň! To jsou už staré věci. Dej mi ještě jednu šanci, tvrdě prosil.
Aby sis to užil a všechno hodil na mě, a další dítě vyrostlo bez otce? překřížila ruce na prsou. Děkuju, stačilo mi to jednou. Ne, Petře, tohle ani není k projednání.
Petrův obličej zkřivil úšklebek urážky a zlosti. Neměl co odpovědět, jen rozčileně pískl a zatopil hlavu do telefonu.
Konflikt se dočasně vyčerpal. Přesto však problém zůstával. Venduliny myšlenky se stáčely k jejímu synovi Štěpánovi.
Vendulě bylo dvacet tři, když se Štěpán narodil. Stále si pamatuje, jak stála před nemocnicí vyčerpaná a šťastná, držela v náručí drobný balíček zabalený v bílém plátku. Petr se nad nimi krčil jako sup, neodcházel ani krok. Zářil štěstím, občas upravil přikrývku, políbil Vendulu na čelo a občas s úctou zvedl syna do náruče.
Jsi v mně! Máš stejný výřez pod bradou, nadšeně hlásal s jiskrou v očích. Teď jsem otec, Vendulo. Až teď to začínám chápat. Budu to s ním dělat spolu! Vycházet, přebalovat, učit ho hrát fotbal Budu nejlepším tátou na světě, uvidíš!
Vendula se na něj dívala s takovým nadšeným leskem ve tváři, věřila každému jeho slovu. Měla pocit, že budou mít dokonalou rodinu, plnou lásky, péče a společných radostí.
Realita však, jak to často bývá, přišla chladná a krutá…
Hluboká noc. Vendula s tmavými kruhy pod očima kolébá křičícího novorozence, už třetí noc po sobě. Petr se nespokojeně otáčí v posteli, přetahuje přikrývku přes hlavu.
Už ho konečně ulož, syčí tiše. Zítra musím do práce, vstávat brzy!
V takových chvílích musela Vendula utekat do druhé místnosti se slzami bezmoci v očích. Dítě křičelo ještě hlasitěji, protože chtělo zůstat v ložnici, ale žena neměla na výběr. Zavřela dveře a hodiny kolébala Štěpána, jen aby dala Petrovi šanci spát.
Víkendy. Vyčerpaná po týdnu bez spánku, Vendula se nesměle ptá:
Petře, můžeš s ním aspoň na dvě hodiny vyrazit? Už mě srazuje, chci spát
Vendulo, později? Teď nemohu, mám plány. Kluci mi slíbili opravit auto, budeme mechanikovat.
Ale už nemůžu
Aničko, jsi silná. Zvládneš to. Já pak přijdu a pomůžu.
Dveře se za ní zavřely, zanechávajíce Vendulu samotnou se svým silným úkolem a vyčerpávajícím mateřským dluhem. Později nikdy nepřišlo.
Čas plynul. Štěpán rostl. Vendula se snažila vybudovat alespoň nějaké spojení mezi otcem a synem. Přistoupí k Petrovi, který sedí rozvalený v křesle a kouká na fotbal. Natáhne mu růžové tvářičky chlapce, který táhne rukama.
Vezmi ho, strávíš s ním chvilku, prosí, už ne pro oddech, ale aby spojila rodinu.
Petr bere syna neochotně, s výrazem, jako by mu podali podezřelý balíček. Drží ho na rozpažených rukou, nepřivírá ho k sobě, a hledí skrz něj na televizi. Minuta, možná dvě a stejně lhostejně položí chlapce na podlahu a vrátí se k zápasu.
Štěpánovi už je pět. Sedí na koberci v obýváku a staví hrad z kostek. Petr prochází kolem něj k pohovce, neohlíží se na něj. Štěpán ani nepozvedne hlavu už je zvyklý na otcovskou neexistenci.
Petr nebyl úplně nesvým manželem. Přinášel domů peníze, pomáhal Vendule s vařením i úklidem. Ale dětství Štěpána si prošvihl. Nepřekvapuje tedy, že dospělý Štěpán ho nevidí jako otce.
Štěpáne, jak to ve škole jde? náhle zkusil Petr.
Eh Nic moc, všechno v pohodě, odpověděl nejistě.
A známky? Doufám, že v pořádku? neodstoupil. Když budeš potřebovat pomoc, řekni mi. Škola je důležitá, nechtěl bych, aby můj syn skončil jako úklidář.
Ne, tati, díky. Všechno je fajn, zamířil Štěpán do své pokoje.
Hele, o víkendu můžeme jít na ryby, pokud chceš! křičel Petr po něm.
Štěpán už neodpovídal. Vendula věděla, že dnes mají ve škole diskotéku, že si pozval holku z paralely, která se mu líbí, a ona ho odmítla. A že ryby vůbec nechtěl.
Bylo jasné, že vlak už odjel. Štěpán už nebyl tím malým chlapcem, který toužil po otcovské pozornosti. Dětství, které Petr chtěl dohnat, bylo nenávratně pryč. A když si to uvědomil, chtěl čistý list další dítě. Vendula, jejíž každá neprospatá noc byla vypálená do paměti, byla rozhodně proti.
Časem se o jejich rodinných rozepřích dozvěděli i příbuzní.
Dcerko, vím všechno, Petrovi se mi svěřil. Poslouchej matku, měj druhé dítě. Petr už se změnil, dospěl! Nedávej mu šanci, co? To je štěstí, mít dalšího maličkýho!
A babička přidala:
Vendulo, když nepořídíš, můžeš ho ztratit, řekla. Muži sní o otcovství. Pokud ne, bude ho mít někdo jiný. Přemýšlej o budoucnosti. První syn brzy vyletí z hnízda, druhý posílí váš svazek a bude vám oporou ve stáří.
Vendulu znechutilo slyšet to od ostatních žen. Jako by se její tělo přeměnilo v předmět šílené výměny. Viděli v ní jen matku a manželku, ne unavenou ženu, která už jednou prošla touto cestou a dobře ví, jak končí.
V zoufalství přišla s plánem, částečně absurdním, ale jasně dokazujícím pravdu. Našla v šatníku starou krabici s dětmi Štěpánových věcí a vytáhla z ní zaprášený, ale stále funkční Tamagotchi malý elektronický mazlíček, který je třeba krmit, bavit, léčit a uklízet.
Když se Petr vrátil z práce, Vendula mu podala plastové vejce s drobným šedým displejem.
Co to je? zmateně se zeptal, zkoumajíc dárek.
To je tvůj zkušební úkol. Vyzkoušej alespoň desetinu toho, co tě čeká jako otce. Hračka se musí krmit každou hodinu a starat se o ni. Připomíná to miminko, jen stačí mačkat tlačítka. Když uděláš chybu, bude pípat. Když za rok tvůj Tamagotchi ještě žije, uvěřím, že jsi připraven na dítě.
Petr nejprve zaraženě pohlédl na ženu, pak se hlasitě zasmál a považoval to za legraci. Viděn její neotřesitelný výraz, smích se změnil v podráždění.
To myslíš vážně? Srovnáváš živé dítě s tímhle hračkou?
Začni alespoň s tím. Když nedokážeš zvládnout tuto hračkou, o jakém dítěti mluvíš?
Petr se usmál a schoval hračku do kapsy. První tři dny vstával v noci a krmil virtuální mazlíčka. Pátý den se rozčílil, ale mise nepřerušil. Po týdnu si stěžoval, že už nezvládá práci kvůli nedostatku spánku.
Osmého dne, když přišel domů, vyhodil Tamagotchi na stůl. Na displeji se rozsvítil červený kříž Petr selhal.
Zapomněl jsem ho nakrmit, v práci byl zmatek, odříkal stručně, neudíval oči na Vendulu.
Od té chvíle hádky a rozpory nepřestaly, jen ztlumeněly. Atmosféra nepochopení a křivdy zůstala, avšak Petr už neprosazoval svůj názor tak horlivě.
O tři roky později se vše ustálilo. Štěpán, nyní student, přivedl domů svou přítelkyni a brzy oznámili, že čekají dítě.
Petr se znovu rozhořel nadějí. Tentokrát mluvil o druhé šanci jako dědeček. Daroval mladému páru kočárek z úspor, nakoupil přebalovací kombinézy o velikosti a stavebnice s drobnými díly. Přísahal, že bude nejlepším dědečkem na světě, že bude pomáhat, hlídat a procházet se s nimi.
Vendula sledovala vše se zdravým skepsí.
Když se vnouček narodil, příběh se opět opakoval. První týdny Petr skutečně pomáhal, houpal dítě, fotil se s ním. Brzy však počala první euforie a jeho zápal vyhasl. Na své žádost mladí se nastěhovali do pronajatého bytu a veškerá pomoc se omezila na občasné, přesně naplánované návštěvy o víkendu, kdy bylo dítě vylíhnuté, nakrmené a v dobré náladě. Stačilo jen zasmrkat, a Petr našel naléhavý výmluvný důvod: pracovní hovor, schůzka, matka a její chalupa.
Vendula vstoupila do záchrany, sledovala tu scénu s jejím synem a jeho unavenou přítelkyní a uvědomila si: učinila správné rozhodnutí. Štěpán vyrostl v citlivého a zodpovědného muže, který nezanechává ženu samotnou. A Petr zůstal tím, kým byl vždy člověkem, který miluje jen představu otcovství, ne jeho podstatu.
