Msta
Před dvěma lety měl Václav vše: rodinu, manželku Jitku, plány do budoucna, naděje Teď už nic není. Žít s bolestí ztráty je nesnesitelné, smíření se zdá nemožné. Kdyby mohl vrátit ten zatracený den, udělal by vše, aby se to nestalo. Kdyby
Poprvé po dvou letech spěchal Václav do tichého prázdného domu, jehož stěny šeptaly o minulosti. Teď konečně mohl pomstít smrt Jitky. Původně chtěl nakoupit láhev vodky, ale změnil názor. Hodina pomsty nastala. Musí mít čistou hlavu. Václav si šel brzy lehnout a překvapivě rychle usnul. Po dvou hodinách však vstával s bušícím srdcem, chytaje se po dechu. Sny mu znovu přinášely Jitčinu tvář a její dech vedle něj. Naslouchal, doufal, že otevře oči a uvidí ji po boku. Ale ne. Polštář nebyl promáčený. Zase spánek.
Rukou přešel po prostěradle. Ihned se mu zahřálo pod prstem a připadalo mu, že Jitka leží ještě chvíli před probuzením. Usnout už se nepodařilo. Ležel, zíroval do bílého stropu, který se ve tmě ztrácel. Vzpomínal. Dva roky čekání na pomstu, úzkost. Nepřítel se vrátil, byl si tím jistý.
Ten zatracený den Jitka odešla z práce dříve. Šla na ultrazvuk do porodnice; čekala na těhotenství, po letech snažení o dítě už neměla důvěru v testy. Stála na kraji chodníku, když na protější straně rozsvítil zelený průchodový signál a jako první vkročila na přechod. Neviděla však jedoucí auto, které se snažilo proplout mezi chodci. Auto by ujel, kdyby neprojela cyklista z druhé strany. Náraz byl nevyhnutelný, ale řidič zatočil volantem doprava a směřoval přímo na Jitku. Zemřela na místě. Autodealeré v okolí.
Řidiči byl udělen trest dva roky. Jitka už ne. Cyklista se potýkal jen s modřinami po pádu. Lékaři řekli, že Jitka nebyla těhotná. Nepřítel se vrátil, bude žít se svou manželkou a synem. Václav už neměl nikoho, nic, žádnou naději. Dlouho už rozhodl, že zabije svého nepřítele. Stejně jako rozdrtí auto, vkládá do úderu veškerý výkon motoru. Ať jeho rodina přežije to, co přežil on. Václav už nebude utíkat, ani se skrývat. I kdyby zemřel. Zemřel spolu s Jitkou před dvěma lety. Čekání na pomstu se nedá nazvat životem.
Občas projížděl tím křižovatkou, kde Jitka zahynula. Kupoval květiny a kladl je na okraj chodníku. Chodci jen míjeli, neotřásli se. Stál a snažil se představit, co Jitka v poslední vteřině myslela. Pravděpodobně doufala, že uslyší radostnou zprávu. Udělala poslední nádech a vstoupila na přechod
Navštěvoval hrob, chodil do kostela, ale úlevu nikde nenajít. Pouze pomsta přinese svobodu. Unavený, bez spánku, vstoupil do sprchy a důkladně se oholil. Pomalu snědl sendvič s čajem a díval se na skvrnu na zdi. Jitka plánovala přilepit tapetu. Neudělal to. Skvrna zůstala jako část vzpomínek. Nasaď si čistou košili. Při odchodu poslední pohled na pokoj. Vrátí se?
Nejprve bloudil po městě, zabíjel čas. Bylo příliš brzy. Jeho nepřítel ještě ležel na čistých prostěradlech vedle své ženy. Nebo už vstával, protahoval se, šel do koupelny a škrábal si nohu pod spodním prádlem. Udělal maličkou potřebu, zíval. Pak se sprchoval. Jeho žena už připravila snídani. Vyšel z vany, voněl po sprchovém gelu, políbil manželku a posadil se naproti synovi ke stolu Dostač, zavrčel Václav. Nepřítel vypadá příliš dobře. Vrah mé ženy nemůže být tak pohledný.
Pak si představoval, že nepřítel předchozí večer hodně pil, dohnal ztracené dva roky. Ráno ho zasáhla silná bolest hlavy a drsná žízeň. Polil si tvář hrstí vody a napil se z kohoutku, jako ve vězení. Neholil se. V kalhotách a tričku posadil se ke stolu Teď je to správně. Takový by měl být nepřítel. Nemám litovat.
Otočil auto a zamířil k domu nepřítele. Na dvoře zaparkoval, aby měl výhled na vstup. Na dětském hřišti si hrály dvě děti. Václav se připravil čekat. Dříve či později nepřítel vyjde. Sám nebo s rodinou jedno nevadí. Ne dnes, ale příště pomsta ho dostihne.
Byly poslední dny dubna. Na keřích a stromech, hlavně na slunné straně dvoru, se probily mladé listy. Asfalt po nočním dešti ještě neuschl. Nebe zakrylo šedé mraky, chladno bylo.
Najednou z vchodu vyběhl chlapec, asi šest let. Běžel na hřiště ke kamarádům, ale zahlédl Václavův terénní vůz, pomalu se k němu přibližoval. Možná je to syn nepřítele? Václav spustil okno.
Co chceš, chlapče?
Nic. Podíval se na Václava z podhledu, neutekl. Můj táta měl taky auto. Ne takové jako tvoje.
A kde je teď? Prodáno? Václav se zaradoval, že snad snadno dozví vše o nepříteli.
Jo. Rozbil při nehodě, nový ještě nekoupil.
Václav zkoumal chlapce, snažil se najít podobnost s nepřítelem. Nepodařilo se. Možná připomíná matku. Tu si už nepamatoval. Tvář nepřítele však dobře znal. Na čelní sklo vozu padaly kapky deště.
Chceš sednout do auta? Vstup, aby ses nepromokl. Václav se naklonil a otevřel dveře na straně spolujezdce.
Chlapec chvíli váhal. Déšť zesílil. Vylezl na vysoké sedadlo a zavřel dveře. Zvuk deště uvnitř byl téměř neslyšitelný. Chlapec očima planoucími prohlížel palubní desku s červeným podsvícením.
Máš topení v sedadlech? Benzín určitě hodně spaluje? zeptal se dospěle.
Václav ochotně odpovídal na všechny otázky. Přemýšlel, jak nebezpečné je stát uprostřed dvoru s chlapcem.
Co takhle projet? Přeci jen prší.
Chlapec podezíravě přikývl.
Nebo jen sedíme, řekl Václav nahlas.
A v duchu pomyslel: Nebojácný, šikovný kluk.
Máma se bude hádat. Rozumím.
Chlapec se zase podíval na Václava.
Nemá se o mě, jen krátce.
Václav odjel z dvoru, přemýšlejíc, jestli ho někdo viděl. Děti to neřešily málokdo rozpozná značky aut, čísla si nepamatují. Vzpomněl si na slova: nejlepší pomsta nepříteli je zabít to, co miluje. Rozhodnutí přišlo samo.
Jak se jmenuješ?
Vojta, odpověděl chlapec.
No, cože? Jsme kamarádi. Jmenuji se také Václav.
Nezabiju, to nejde. Malý kluk není vinen. Nepřítel je něco jiného i když je to syn mého nepřítele. Prostě ho vezmu dál a nechám. Nevyjde. Ať hledá syna, trpí.
Z úvah ho vytrhl hlas Vojtova.
Co? zopakoval Václav.
Říkal jsem, že ne táta nevyhořel tu ženu. Máma řídila auto. Táta byl vedle.
Jakou ženu? poletěla chladnou ranou po Václavově páteři.
Mou Jitku nezabil nepřítel, ale jeho žena? Václav si neuvědomil, že to řekl nahlas.
Jo. Táta přebral vinu. Máma by v vězení nevyznala. Je nemocná, často leží v nemocnici.
Odkud to víš?
Nejsem malý. Slyšel jsem, jak rodiče šeptali. A máma to řekla sama.
Václava popral horký pocit. Vlhkými dlaněmi sevřel volant.
Proč jsi mi to řekl? Myslíš, že si půjdu na policii stěžovat?
Vojta se podíval na něj.
Táta už sloužil. Lze potrestat dvakrát za jedno zločin?
Těžko říct. To takhle řekl. Václav se snažil úsměvem.
Nezpozoroval, jak vyjel za město. Vojta napjatě sledoval široce roztažené oči. Mokrá, bílá linie asfaltu se vine pod koly.
Kam jedeme? ptal se Vojta.
Václav cítil, že se v chlapcových slovech ozývá strach.
Přemýšlím. Zastavil se na krajnici, snížil okno a nechal čerstvý déšť omýt tvář. Zvuk projíždějících aut zesílil.
Jsi v pořádku? v chlapcově hlase se ozvala úzkost, pohled byl tak chápavý, že Václav znovu pocítil horko.
Rozumí? Cítí? Děti a zvířata neklamou. Co dělám? Otočil auto a vrátil se do města.
Jitku nevrátit. Nepřítel ji nevyhořel. Vzal vinu na sebe. Odpáčil. Komu teď pomstít? Jí? Ona se sama potrestala, přežít už jí nezbývá. Co Vojta řekl? Má jen jednu ledvinu, ta selže. Co se mnou? Rozhodl jsem se pomstít nevinnému klukovi
S kým jsi byl, když máma byla v nemocnici?
S babičkou. Ale ona má slabé srdce a nezná mámu.
Václav sledoval mokrý pás asfaltu, který se rozprostíral před ním. Déšť ustal.
Kolik ti je?
Sedm. Do školy půjdu v září. Máte děti?
Václav zachvěl. Jak říct chlapci, že by chtěl syna? Stejného šikovného. Ale jeho máma zabila Jitku Přemýšlel, že rodiče už možná hledají syna, volají policii.
Přijeli jsme, pronesl Václav.
Vjeli na dvůr. Děti se schovaly od deště do domů. Nikdo neutíkal po dvoře v záchvatu slz. Vojta otevřel dveře.
Na koho jste přijeli?
Václav nepochopil hned otázku.
Co? Přijel jsem k přátelům. Ale nebyli doma.
Vojta vyskočil na asfalt.
Vrátíte se?
Uvidíme. Když přijdu, pojedeš se mnou? Nemám syna ani dceru. zmlčel. Když tvůj táta koupí nový vůz, ať ho vezme. Není co litovat.
Děkuji. Nashledanou. Zvuk zavřených dveří se spojil s šumem.
Nashledanou, řekl Václav skřehotavým hlasem a jen se usmál.
Vojta se zastavil u vchodu a podíval se zpět. Václav vyjel z dvoru, koupil v nejbližším obchodě láhev vodky. Na břehu Vltavy usedl na mokrou trávu, napil se přímo z láhve. Žaludek se zapálil. Lehl si na záda a upřeně hleděl do nebe. Mraky se roztřásly a odhalily jasně modrou oblohu.
Hej, tati, nezachladneš? ozval se chraplavý hlas.
Václav otevřel oči. Nad ním stáli dva teenageři. Zřejmě usnul. Vstal, šel k autu.
Hej, tati, vezmeme si vodku? zavolal jeden z nich.
Ještě je brzy na pití. Václav se vrátil, zvedl téměř prázdnou láhev z podlahy.
Za zády zaznělo ostré nadávání, ale neotočil se. Usedl do auta a odjel domů. Poprvé po dvou letech se cítil volně.
Bože, málem jsem to udělal. Děkuji, že mě zachránil. Kdybych měl takového syna mumlal, zatímco cesta před ním rozmazávala slzy.
Pomsta je život věnovaný někomu, koho nenávidíš. Když pomstíš, v podstatě dáváš svou jedinečnou existenci někomu jinému, a dokonce i nepříteli. Prohraješ, i když vyhraješ.
