Dnes jsem zažil něco podivného. Stála přede mnou malá holčička, možná šestiletá, s mokrýma očima.
“Strejdo, neviděl jste moji maminku?” zeptala se tiše.
Zamyslel jsem se. V tomto domě bydlím teprve krátce a byt naproti byl, co vím, celou dobu prázdný.
“Tam nikdo nebydlí,” odpověděl jsem jí.
V tu chvíli se rozplakala a sklesle si sedla na schody.
“Strejdo, maminka je nám strašně potřeba! Jen ona by všechno spravila, tatínek po ní strašně touží.”
Stál jsem bezradně. Děti nikdy nebyly mou silnou stránkou. Nevěděl jsem, jak jí pomoct. Měl ji obejmout? Pozvat na čaj? Jenže k cizímu muži by asi nešla… Vtom mi zazvonil telefon. Poprosil jsem ji, ať neodchází, a odběhl jsem. Když jsem se vrátil, byla pryč.
Celý večer jsem na ni myslel. Nakonec jsem zavolal domácí, paní Novákové.
“Ten byt je léta prázdný,” řekla. “Proč se ptáš?”
“Předtím tam přišla holčička, hledala maminku…”
Paní Nováková na chvíli ztichla, jako by si něco vybavovala.
“To musela být dcera té Báry… ale ta už nežije. Zůstal po ní jen manžel s miminkem. V tom bytě nezůstal, odstěhovali se. Od té doby je prázdný.”
“Ivo, jestli přijde znovu, odveď ji domů,” dodala a dala mi adresu.
Čas plynul, práce mě zaměstnávala, na holčičku jsem skoro zapomněl. Až jednou, před Vánocemi, jsem zaslechl tiché pláč
