Lída s manželem toužili po miminku jako po smyslu života. Manžel Jiří ji devět měsíců hýčkal, vodil do práce a z práce, zvlášť v lednových náledích jí zakazoval vycházet. A pak ho těsně před porodem poslali na služební cestu do Ostravy. Mohl odmítnout, stejně plánoval dát výpověď, až se miminko narodí koneckonců, co je to za život, pořád jen pendlovat po republice, zatímco Lída zůstává doma sama s dítětem?
Kontrakce začaly hned, jak Jiří odjel. Kromě nesnesitelné bolesti tu byl i ten nepříjemný pocit, že manžel chybí. No, takhle si ten velký den rozhodně nepředstavovala.
Dcerka přišla na svět zdravá, ale Lída neměla ani chuť Jiřímu volat. Ať se to dozví od kolegů, když si tu služebku tak vynutil.
Rozhlédla se po pokoji. Naproti ležela čtyřicátnice, u dveří plakala otočená ke zdi mladá žena a vedle postele povídala do telefonu další rodička.
Po porodu, který ji připadal jako maraton v českých kopcích, Lída padla na modrou polštářovou peřinku s trojúhelníkovým razítkem a propadla hlubokému spánku. Jako by nic kolem neexistovalo.
Tak co, budete kojit? zaslechla ještě v polospánku a radostně se otočila.
Sestřička stála u té plačící ženy u dveří.
Proč mlčíš? Vezmi si ji aspoň do ruky. Podívej, jaká je to krasavice. Žena ztuhla, ale neotočila se.
Roztahovat nohy umíte, ale zodpovědnost na sebe vzít? To radši rovnou dítě odložte. Sestřička ještě chvíli postála a pak odešla.
Jako první se ozvala ta čtyřicátnice. Alena nedokázala udržet emoce:
Ty si myslíš, že jsem po tomhle dítěti toužila? Je mi třiačtyřicet, syn je ženatý, brzo budu mít vnouče, a teď tohle Co mám dělat? Dítě za to nemůže. Kdybys ho nechtěla, tak bys tu nebyla. A teď má běhat po dětských domovech? Myslela jsi na to, jak se bude cítit, když ho hned po narození někdo opustí?
Veronika začala brečet ještě víc. Teď už se ani nesnažila skrývat slzy.
Co tu brečíš? Tím si nepomůžeš, pokračovala Alena. Vem si to děvče, nakoj ho a nedělej scény.
Třeba ji znásilnili? navrhla Lucie, která konečně odložila telefon. Nebo je to dítě od příbuzného, třeba od otčíma?
Lída poslouchala Veroničin příběh a cítila se, jako by za její situaci mohla. Vždyť ona měla všechno milujícího manžela, rodiče, kteří ji podporovali A stejně si dokázala najít důvod být nespokojená.
A tady byla žena, které nikdo nechtěl pomoct. A to malé stvoření, které právě přišlo na svět, už taky nikdo nechtěl. Holčička, která ještě nic neprovedla, a už je pro všechny přítěž.
Vyrůstala by s pocitem, že svět je jen samá křivda. Protože její matka pije. Nebo protože ji opustil člověk, kterému věřila a který jí sliboval manželství. Ten, kdo ji měl chránit, je opustil, jakmile zjistila, že čeká dítě.
Žádné balónky na oslavu narození. Žádné květiny pro matku. A kam má jít? S dítětem nikam.
Lídu přepadl směs studu a lítosti. A tak se zeptala:
Kdybys měla kam jít, vzala bys si ji?
Veronika se na ni podívala, jako by ztratila rozum:
Samozřejmě, ale to se nikdy nestane. Brala to jako výsměch, otočila se zpět ke zdi a už nepromluvila.
O pár hodin později Lída slavnostně oznámila:
Vy s holčičkou budete bydlet na koleji. Moje máma je tam správcová. Budeš uklízet chodby a oni ti dají pokoj.
Jé, ozvala se Lucie, já mám doma novou zavinovačku! Zavolám hned manželovi, ať ji přinese. Máme dvě, k čemu nám to je?
A já donesu oblečení, přidala se Alena. Po mé dceři zůstalo, není nové, ale je pěkné. Vyprala jsem ho a vyžehlila. Synovi to stejně nebude, vnoučatům koupíme nové.
Další den začaly chodit ženy z jiných pokojů a nosit věci. Někdo přivezl kočárek, jiná postýlku, další deku.
Já zrovna nic nemám, řekla mladá žena z vedlejšího pokoje, ale koupím mléko. Co kdyby jí ho náhodou mělo málo.
Veronika se rozbrečela nahlas, tentokrát ne z beznaděje, ale proto, že na ni padlo tolik štěstí, že to neunesla.
Všechno vrátím, všechno vydělám, mumlala. A ostatní maminky ji hladily po rameni a říkaly:
Až budeš moct, pomůžeš zase někomu jinému.
Když Lída toho večera usínala, myslela na to, jak to všechno krásně dopadlo. Veronice bude dobře. Najde si pořádného chlapa. A její holčička bude mít všechno, co potřebuje. Bude žít s mámou. A co víc si přát?
A co vy? Zažili jste někdy takový malý zázrak?
