Moje dcera otěhotněla, když jí bylo 15 let. Dlouho to tajila. Já a můj manžel jsme to zjistili, když byla dcera v pátém měsíci. Potrat samozřejmě nepřipadal v úvahu.
Nikdy jsme nezjistili, kdo je otcem dítěte. Dcera říkala, že spolu chodili jen tři měsíce a pak se rozešli. Ani přesně nevěděla, kolik mu bylo let.
– Možná sedmnáct, možná osmnáct, no, možná devatenáct!” To byla její odpověď.
Samozřejmě jsme byli s manželem šokováni zprávou, že je naše dcera těhotná. Věděli jsme, že to pro nás všechny bude velmi těžké. A navíc dcera neustále opakovala, že si dítě moc přeje, že chce být maminkou. Věděla jsem, že si ještě neuvědomuje, co to znamená být matkou.
O čtyři měsíce později se jí narodil nádherný chlapec: zdravý a silný. Jenže porod byl velmi těžký a trvalo jí čtyři měsíce, než se zotavila. Bez mé pomoci by to samozřejmě nezvládla, takže jsem dala výpověď v práci a starala se o ni i o vnuka.
Později, když zesílila, se k dítěti nechtěla ani přiblížit. V noci spala a přes den se o něj nechtěla starat. Dělala jsem, co jsem mohla. Mluvila jsem, ptala se, vysvětlovala a křičela na dceru, že mi nepomáhá. A ona pak řekla:
– Vidím, že ho máš ráda. Tak si ho adoptuj! Budu mu dělat sestru. Nechci být máma, chci chodit ven s kamarádkami, chodit na diskotéky! Chci se bavit!
Myslela jsem, že má možná poporodní deprese. Ale ukázalo se, že ne. Jen své dítě vůbec nemilovala.
Nakonec jsme se rozhodli, že to musíme vyřešit, a vnouče jsme s manželem dostali do péče. Moje dcera se stala nepředvídatelnou. Vůbec nás neposlouchala. V noci odcházela ven a vracela se brzy ráno. O syna se vůbec nestarala.
Takto jsme žili několik let. Už jsme si mysleli, že se nic nezmění. Vnuk rostl a byl stále chytřejší. Za dva roky se chlapec hodně změnil: vyrostl, naučil se chodit a mluvit. Je z něj velmi usměvavý a veselý chlapec.
Má velkou radost, když se dcera vrátí domů: běží k ní, objímá ji a něco jí vypráví. A ukázalo se, že dceřino srdce roztálo: stala se z ní úžasná matka. Nyní tráví veškerý volný čas se svým synem. Neustále ho objímá a líbá. Často mu také říká:
– Jaké mám štěstí, že mám syna! Je to to nejcennější, co v životě mám! Nikomu ho nedám!
S manželem jsme velmi šťastní, že v naší rodině konečně zavládl klid.
