Domnívá se, že bychom se o děti měli snažit v mladém věku. A to nejen kvůli fyziologii, ale také kvůli společenským postojům.
Robertovi bylo teprve sedmnáct a jeho matce už pětašedesát. Všichni jeho vrstevníci se mu smáli a říkali, že jeho matka je babička. Když byl mladší, ostatní děti si vybírali mladí a pohodoví rodiče. Jeho vyzvedávala matka, která vypadala jako babička, navíc kulhala. Styděl se za to a cítil se nesvůj.
Robert nejednou utekl z domova a byl pryč celé týdny. Máma ho neustále žádala, aby se vzpamatoval a přestal se tak chovat. Ale on věděl své.
Jednoho dne se po jednom takovém útěku vrátil do bytu, ale matka tam bohužel nebyla. Sousedka mu řekla, že dostala infarkt a je v nemocnici. Omdlela poté, co na ni Robert znovu křičel, že ho porodila tak pozdě.
Pravda však byla jiná. Robert byl dítětem její neteře, která ho chtěla po narození dát do sirotčince. Dítě ji trápilo a ona měla se svým životem jiné plány. Proto se s neteří dohodla, že jejího syna adoptuje a bude ho vychovávat jako vlastního. A také tak učinila. Zasvětila mu celý svůj život. Proto byla tak stará, když byl Robert teenager.
Syn se za své chování styděl, běžel za matkou do nemocnice, plakal, padl na kolena, líbal jí ruce a prosil za odpuštění. A matka mu samozřejmě odpustila, byl to přece její syn.
